ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4237.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4237/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně L. S., zastoupené JUDr. Evou Váňovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uzavření smlouvy o vydání pozemku, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 267/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2013, č. j. 17 Co 436/2011-387, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 14. 5. 2013, č. j. 17 Co 436/2011-387, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 C 267/2009-341 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 26. 8. 2011, č. j. 7 C 267/2009-355, kterým byla žalované uložena povinnost uzavřít s žalobkyní do 15 dnů od právní moci rozsudku smlouvu podle zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve znění blíže uvedeném ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že České republice se náhrada nákladů nepřiznává a ve výroku III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako oprávněná osoba ve smyslu §4 odst. 1 zákona o půdě měla vůči žalované celkový restituční nárok v hodnotě 76.930,- Kč, z něhož bylo vyčerpáno 61.796,- Kč, takže její dosud nevypořádaný restituční nárok na vydání náhradního pozemku zůstal v hodnotě 15.134,- Kč. Vzal za prokázáno, že žalobkyni jako původní vlastnici pozemku, který přešel do vlastnictví státu na základě kupní smlouvy dne 30. 10. 1978 uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, přísluší nárok na náhradu podle §11 odst. 2 zákona o půdě spočívající v náhradním pozemku, neboť odňatý pozemek, který byl později zastavěn, žalobkyni nelze vydat. Zjistil, že žalovaná při vypořádání předmětného restitučního nároku žalobkyně postupovala liknavě a s neodůvodněnými průtahy, které nemohou jít k tíži žalobkyně.
Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nepostupovala ve vztahu k žalobkyni dostatečně pružně a vstřícně a neplnila tak své poslání uspokojovat restituční nároky oprávněných osob v co nejkratší době. O liknavém přístupu svědčí též skutečnost, že restituční nárok žalobkyně, který jí byl přiznán ve správním řízení v roce 1995, nebyl dosud v celém rozsahu vypořádán.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že restituční nárok žalobkyně není v celém rozsahu dlouhodobě uspokojován v důsledku liknavého postupu žalované, proto se žalobkyně může u soudu domáhat vydání konkrétního pozemku, který si vytipuje. Vyslovil, že nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků mají přednost před prodejem pozemku jiným osobám a pokud dojde k liknavému postupu žalované, je prostředkem ochrany práva oprávněné osoby také žaloba na vydání konkrétního pozemku, přičemž není nutno důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku vázat na podmínku jeho předchozího zahrnutí do veřejné nabídky . V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009.
Podle odvolacího soudu zbývá vyřešit mezi účastníky spornou otázku ceny náhradního pozemku. Nelze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že lze žalobkyni k uspokojení zůstatku jejího restitučního nároku vydat jí vytipovaný předmětný náhradní pozemek, resp. jeho část v té míře, jak ji požaduje v žalobním petitu, neboť by byla značně zvýhodněna. V současné době je předmětný pozemek určen schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění, takže se jedná o pozemek stavební a jako takový musí být oceněn (§11a odst. 13 zákona o půdě).
Odvolací soud vycházel z toho, že otázkou ekvivalentu ceny pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán a ceny pozemku, který jí má být jako náhradní vydán, se několikrát ve svých rozhodnutích zabýval též Nejvyšší soud ČR. Z jeho závěrů plyne, že cena náhradního pozemku musí být ekvivalentní ceně pozemků, který byl oprávněné osobě odebrán, takže jí náleží náhrada odpovídající tehdejšímu charakteru pozemku, tedy charakteru, který měl v době přechodu na stát. Pokud byl tedy oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2699/2009 a sp. zn. 28 Cdo 1518/2007. Podle odvolacího soudu nelze přihlížet při vydávání náhradního pozemku ke skutečnosti, že pozemek, který byl žalobkyni odebrán, byl později zastavěn. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2930/2011 a sp. zn. 28 Cdo 1518/2007. Vyslovil závěr, že byl-li žalobkyni odňat zemědělský pozemek, nelze jí jako náhradní pozemek vydat k uspokojení zůstatku jejího restitučního nároku předmětný pozemek vytipovaný žalobkyní, resp. jeho část, neboť se jedná o pozemek stavební, a neodpovídá tedy charakteru pozemku, který jí byl v minulosti odňat. Uzavřel, že hodnota vydávaného pozemku skutečně několikrát převyšuje zůstatek hodnoty neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně a není tudíž ekvivalentem pozemku, který jí byl v minulosti odňat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (do výroku I. rozsudku odvolacího soudu), jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále otázky, která dosud nebyla vyřešena a která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., které spatřovala zejména ve výkladu charakteru rovnocenného náhradního pozemku a jeho ceny ve vztahu k charakteru a ceně pozemku odňatého, resp. zda charakter náhradního pozemku je třeba hodnotit podle jeho skutečného stavu, v němž se nachází – tj. toliko zemědělsky využitelného či jeho imaginární hodnoty vzniklé zahrnutím pozemku do oblasti pozemků určených územně plánovací dokumentací k zastavění, bez existence individuálního správního aktu vztahujícího se ke konkrétnímu pozemku. To vše v návaznosti na cenu jak pozemku odňatého, tak i náhradního.
Namítala, že postup odvolacího soudu představoval mechanickou aplikaci zásad vyjádřených dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ČR v otázce výkladu charakteru náhradního pozemku. Poukazovala na skutečnost, že soudy hodnotily odlišně otázku, zda žalobkyní označený pozemek je ekvivalentním pozemkem k pozemku jí odňatého. Tvrdila, že pozemek jí odňatý byl označen v době odnětí jako orná půda s tím, že již byl konkrétním správním aktem určen k zastavění stavbou zdravotnického areálu. Dále namítala, že pozemek parcela č. 36382 – orná půda v k. ú. Prostějov v žalobě označený je zapsán v katastru nemovitostí a užíván jako orná půda zahrnutá v zemědělském půdním fondu, přičemž od roku 2005 v důsledku změny územního plánu je zařazen do oblasti určené pro výstavbu rodinných domů. Vytýkala odvolacímu soudu mechanické posuzování jí odňatého pozemku jako zemědělského a dovolatelkou označený náhradní pozemek jako stavební. Podle dovolatelky charakter pozemku odňatého a pozemku náhradního je nutno hodnotit podle jejich skutečného stavu, tj. jak byl pozemek v době odnětí užíván a jakým způsobem je užíván pozemek náhradní, jaká byla a je evidence těchto pozemků v katastru nemovitostí, resp. dříve v evidenci nemovitostí a jak s těmito pozemky je a může být nakládáno. Dovozovala, že podrobná výkladová pravidla nejsou doposud v judikatuře zakotvena. Namítala, že nelze akceptovat názor odvolacího soudu, že v dané věci v případě potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně by byla značně zvýhodněna, a to s ohledem na veškeré zjištěné skutečnosti. Proto považovala za nepřípadný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1518/2007. Postup odvolacího soudu považovala za formalistický a v této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1688/09 s odůvodněním, že stát, resp. žalovaná vůči dovolatelce postupoval liknavě. Vytýkala odvolacímu soudu, že nepostupoval v souladu s §118a odst. 2 o. s. ř., aby bylo zabráněno vydání rozhodnutí překvapivého pro účastníka. Ohledně posouzení charakteru pozemků považovala tuto otázku za již správně vyřešenou soudem prvního stupně a neměla důvod předkládat další důkazy. Odňatý pozemek byl svým charakterem určen k zastavění, což vyplývá z rozhodnutí Odboru územního plánování MěstNV Prostějov ze dne 25. 4. 1974 sp. zn. Výst. 4068/74-Fa-Vysl, kterým byl vydán návrh územního plánování pro stavbu zdravotnického areálu v Prostějově, z něhož je patrno, že pozemek má být zastavěn zdravotnickým areálem . V dovolání dále poukazovala na pozvánku na jednání ze dne 14. 3. 1974 Odboru ÚPA MěstNV Prostějov sp. zn. 74/Fa-Vysl, ze kterého je zřejmé, že bylo projednáváno umístění stavby areálu nemocnice, kde byli přizváni majitelé dotčených pozemků. Podle dovolatelky se jedná o dosud neřešenou otázku s tím, že dosavadní judikatura se zabývala pouze jednoznačnými případy určení pozemků jako stavebních či zemědělských, nikoliv však v případě, kdy aspektů pro hodnocení charakteru pozemku odňatého a náhradní je podstatně více. Rozhodnutí odvolacího soudu považovala za neetické s odůvodněním, že jí byl odňat pozemek, na kterém dnes stojí nemocnice a v bezprostřední blízkosti je rozsáhlá zástavba rodinných domků a nyní se domáhá vydání náhradního pozemku, který je zemědělsky obhospodařován, je pod ochranou zemědělského půdního fondu a roste na něm pšenice. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a současně zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s odůvodněním, že považuje zamítavý rozsudek odvolacího soud za správný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 , neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř., a to pro řešení právní otázky ekvivalentu ceny pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán, a ceny pozemku, který jí má být jako náhradní pozemek vydán, při jejímž řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce označené dovoláním (§241a odst. 1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiné pozemky, poskytne stát finanční náhradu podle zvláštních předpisů (srov. vyhlášku č. 182/1988 Sb.).
V §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který podle tohoto zákona se nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.
V §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) je stanoveno, že pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako pozemky stavební.
Podle ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb. se poskytují náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici.
Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, v němž připomněl svou dosavadní judikatorní tendenci vyjádřenou (ve vztahu k poskytnutí náhrady za nevydané pozemky) ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 4592/2008, nebo rozsudek ze dne 7. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010), v nichž se zcela přidržel výkladových pravidel obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96 svazek 34, str. 35. Podle nich považuje Nejvyšší soud za správné posouzení , podle něhož „ za pozemky je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, (tj. v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby). Tento závěr přijal Nejvyšší soud ve věci, v níž po právní stránce bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že přestože v době, kdy byly předmětné pozemky převáděny kupní smlouvou na stát, byly v evidenci nemovitostí vedené jako zemědělské, je vzhledem k tomu, že v této době již byly určeny k výstavbě sídliště (a s tímto byly i vykupovány), nutné poskytnou za ně náhradu (ve smyslu §16 odst. 1 a §28a zákona o půdě) jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.).
S přihlédnutím k závěrům shora uvedené rozhodovací praxe a s připomenutím obecně platné ústavně právně akceptovatelné zásadě, která klade důraz na posouzení okolností konkrétního případu, kterýžto aspekt vystupuje do popředí i v projednávané věci, nemohl dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by právní posouzení této věci zaujaté odvolacím soudem, (též s přihlédnutím k nesporným skutkovým zjištěním v této věci) bylo správné. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu