ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4295.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4295/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Náboženské matice, se sídlem v Praze 6, Thákurova 3, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému Českému vysokému učení technickému v Praze, se sídlem v Praze 6, Zikova 1905/4, zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem v Praze 1, Vodičkova 28, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 128/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, č. j. 13 Co 519/2009-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. Jiřího Kovandy.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2009, č. j. 20 C 128/2008-79, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem, konkrétně k budově č. p. 269 (stavba občanské vybavenosti) a pozemku parc. č. 1074 (zastavěná plocha a nádvoří), nacházejícím se v kat. úz. Nové Město, obci Praha, části obce Nové Město. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 24.700,- Kč) uloženy k platbě žalobkyni ve prospěch žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva k výše označeným nemovitostem, založená především na neplatnosti darovací smlouvy ze dne 15. 11. 1957, uzavřené mezi žalobkyní (dárcem) a Československým státem (obdarovaným, právním předchůdcem žalovaného); účinnost převodu nemovitostí nastala ke dni 1. 1. 1958 podle dodatku k tomuto ujednání. Neplatnost smlouvy byla namítána vzhledem k absenci předchozího souhlasu státní správy ve smyslu §10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb. Přestože spolu strany po uzavření předmětné smlouvy jednaly (dne 8. 2. 1960 došlo k předání nemovitostí atd.), dovodil z tohoto důvodu soud prvního stupně její neplatnost. Podané žalobě ovšem nevyhověl, neboť uzavřel, že v daném případě bylo třeba domáhat se svého práva cestou speciálních restitučních předpisů, a neobcházet tak obecnou žalobou na určení účel a smysl restitučního zákonodárství. Kromě toho usoudil na vydržení vlastnického práva ze strany žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, vzhledem k jejich dobré víře v existenci vlastnického vztahu k předmětným nemovitostem (§134 obč. zák.). Odvolací instance se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnila – v posuzované věci ovšem neshledala postup spočívající v obcházení restitucí, poněvadž žádný speciální restituční zákon (včetně zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého) se na žalující stranu nevztahuje. K naplnění předpokladů institutu vydržení pak odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 469/2004, dodal, že v daném případě došlo k omluvitelnému omylu, který oprávněnou držbu nenarušil (stát nejednal vědomě v rozporu se zákonem, naopak dodržel veškeré stanovené náležitosti, byť v chybném pořadí – souhlas státní správy k převodu byl dán dodatečně).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro judikatorní přesah napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označila vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí, jakož i nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam spatřovala v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka právního zájmu veřejného fondu sui generis na určení vlastnického práva k majetku, jehož prostřednictvím má plnit veřejnoprávní povinnosti, financovat potřeby Církve římskokatolické apod., když v České republice přetrvává dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal majetek církví a náboženských společností (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07). Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu otázku vydržení vlastnického práva, přičemž se také zcela formalisticky zabýval posouzením přípustnosti určovací žaloby. V rámci vylíčení dovolacích důvodů žalobkyně dále zdůraznila, že usuzuje na absolutní neplatnost darovací smlouvy ze dne 15. 11. 1957 z důvodu absence předchozího souhlasu státní správy (dobrou víru na straně státu tudíž dovodit nelze). V souvislosti s otázkou přípustnosti podané určovací žaloby odkázala rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06, a na závěry v něm uvedené ohledně uplatňování restitučních nároků cestou obecných předpisů a nutnosti v tomto směru přihlížet k okolnostem konkrétního případu. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, resp. zamítl, a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a taktéž ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy z důvodu tvrzeného nesprávného právního posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Z konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu České republiky se podává, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05). Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo v době minulé a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy – stejně tak jako v daném případě ve vztahu k osobě a nároku žalobkyně.
V posuzované věci jde rovněž o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení); stát je povinen hájit právní zájmy osob, které podléhají jeho jurisdikci – tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů. V případě, že stát nabytý majetek mezitím převedl na třetí osobu (zde přechod vlastnictví na žalovaného podle §101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách – rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29. 1. 1999), ze zásady legitimního očekávání zároveň vyplývá, že tomuto vlastníku musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoli změně tohoto stavu, kterou nemohl rozumně očekávat. V opačném případě, za situace, kdy by neexistovala jistota, zda lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem, aniž by hrozilo, že za vlastníka bude následně prohlášen někdo, u nějž se mělo za to, že jeho právo zaniklo před půlstoletím, a tato situace ani s největší možnou péčí nemohla být v okamžiku nabývání vlastnického práva předvídána, by stát tuto povinnost nesplnil. Nelze tedy napadnout, mimo zvláštními zákony vymezený rámec, vlastnické právo osob, které je nabyly od státu, cestou zpochybnění relevantních právních skutečností, byť nastalých v období deformací právního řádu (relevantní teze Ústavního soudu, stanovisko sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05).
S ohledem na shora vyslovené závěry lze tedy usuzovat i na nedostatek naléhavého právního zájmu na podání předmětné určovací žaloby (§80 písm. c/ o. s. ř.). Ač je možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobkyně dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalující strany k věci byly dotčeny před několika desítkami let (zde s účinností od 1. 1. 1958 – podle dodatku k darovací smlouvě), nikoliv dnes, a staly se nejistými právě až prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva. Zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobkyně zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany legislativou neposkytnuté a zpochybněny důsledky před nyní již více než padesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobkyně, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04).
V předmětné věci je žalovaný náhle konfrontován se situací, že jeho vlastnické právo je zpochybňováno někým, kdo si po dobu více než 50 let na sporné nemovitosti nečinil žádný nárok. Žalovaný si přitom ze všech okolností, které mu byly známy, mohl odůvodněně učinit závěr, že vlastnické právo nabyl v souladu s platnými zákony. Dobrá víra, že své právo nabyl od státu v souladu se zákonem, musí být chráněna.
Závěrem je třeba dodat, že nelze připustit takovou interpretaci obecných předpisů, která by vedla k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů. Ve vztahu k církevním právnickým osobám ani vůči žalobkyni, která jakožto veřejný fond s právní subjektivitou (mající za cíl zejména financování potřeb Církve římskokatolické) jejich majetek zčásti spravuje, dosud nebyl vydán speciální restituční předpis (zákon č. 298/1990 Sb. nebo zákon č. 403/1990 Sb. na tento případ a na osobu žalobkyně nedopadají). Poněvadž k jeho vydání nedošlo, nelze ve vztahu k těmto subjektům usuzovat na existující restituční nárok.
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Žalovaný má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§14, §15, §18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalovanému činí 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu