ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4334.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4334/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným: 1) THERMOSERVIS-TRANSPORT s.r.o. , IČ: 269 12 643, se sídlem v Brně, Roviny 825/4, a 2) Q-POWER, s.r.o. , IČ: 255 06 919, se sídlem v Brně, Roviny 825/4, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 21, o zaplacení 884.256,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 120/2006, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2013, č.j. 21 Co 316/2011-272, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalovaná 1) napadla dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v části, ve které byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. května 2011, č. j. 54 C 120/2006-220, jímž bylo žalované 1) uloženo zaplatit žalobkyni částku 794.874,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na zjištění, že žalobkyně je vlastnicí označených pozemků v katastrálním území Š., jež v žalobou vymezeném období užívala žalovaná 1) bez nájemní smlouvy či souhlasu žalobkyně. Užíváním pozemků bez právního důvodu se žalované 1) dostalo majetkového prospěchu na úkor vlastníka (žalobkyně), bezdůvodného obohacení, které je povinna žalobkyni vydat formou peněžité náhrady (§451 odst. 1 a 2, §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Výši náhrady soud poměřoval s obvyklou hladinou nájemného za pronájem srovnatelných pozemků v daném místě a čase, opíraje se zde o odborné závěry jím ustanovené znalkyně. Námitky žalované 1), že pozemky plně nevyužívala, odmítl jako neopodstatněné, vycházeje ze zjištění, že pozemky tvoří funkční celek, ucelený areál užívaný žalovanou 1); jiné osoby mají vstup na pozemky zamezen či přinejmenším omezen, i proto, že jediná přístupová cesta do areálu je opatřena závorou. Je již věcí žalované 1), nakolik intenzivně ovládané pozemky užívá a tato okolnost na její povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ničeho nemění.
Žalovaná 1) stran přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako důvod dovolání dovolatelka zmiňuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně pak namítá, že odvolací soud při právním posouzení věci nepřihlédl ke skutečnosti, že některé z pozemků v rozhodné době užívaly i další osoby. Za nesprávný, založený na nesprávném hodnocení provedených důkazů, pokládá i závěr odvolacího soudu o uzavřenosti areálu, namítajíc, že soudem zmiňovaná závora nebyla užívána k zamezení přístupu do areálu a pokud se tak dělo, šlo o situace ojedinělé, odůvodněné ochranou majetku této žalované. Namítá, že v řízení nebylo přesvědčivě zjištěno, v jakém rozsahu pozemky užívala a již proto není – dle názoru dovolatelky – možné určit výši bezdůvodného obohacení. Přitom zpochybňuje i závěry znaleckého posudku, jež se staly podkladem pro určení výše jejího (údajného) majetkového prospěchu, a soudu vytýká, že neopatřil revizní posudek. Dovozuje, že pokud pozemky nebylo možno pronajmout jiné osobě, z důvodu probíhajícího restitučního sporu, nemohla žalobkyně utrpět ztrátu jejich užíváním jinou osobou. Soudům nižších stupňů dovolatelka rovněž vytýká, že nepřihlédly k nečinnosti žalobkyně, která – dle názoru dovolatelky – porušila prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v napadené části zrušil a spolu s ním zrušil i rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku II), včetně závislých výroků nákladových (výroky IV a V). Současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně pokládá dovolání za nepřípustné, rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuleně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelkou označené právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům přípustnosti dovolaní srov. §237 o. s. ř.).
Otázkou majetkového prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.) se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutích, docházeje vždy k závěru, že prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, jenž zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701/2004; nebo rozsudek ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005 – všechna rozhodnutí dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Těchto závěrů ustálené rozhodovací praxe se drží i dovolatelkou napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež nijak nekoliduje ani se závěry, na nichž jsou založena další, v dovolání citovaná rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007).
Vše ostatní je zde otázkou skutkových zjištění. Mezi ně patří i závěry soudu o rozsahu a způsobu užívání pozemků žalovanou 1) a o případné (ne)uzavřenosti areálu provozovaného touto účastnicí. Totéž platí i v případě závěrů o určení obvyklé hladiny nájemného v daném místě a čase, coby výsledek hodnocení provedených důkazů, v prvé řadě znaleckého posudku (§127 o. s. ř.). Namítá-li tedy dovolatelka, že právě tyto závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování (či že jsou důsledkem nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů), uplatňuje tím materiálně důvod podřaditelný ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, pro který však rozhodnutí odvolacího soudu – v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – k dovolacímu přezkumu otevřeno není.
Jelikož institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a 454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci (pozemky) bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§451 odst. 1, §456 věta první a §458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99). Odvíjí-li tedy výše peněžité náhrady od finančního ocenění prospěchu, který vznikl uživateli věci (obohacenému), nemůže obstát ani námitka dovolatelky, že jí bezdůvodné obohacení užíváním pozemku ve vlastnictví žalobkyně vlastně nevzniklo, proto, že žalobkyně nebyla oprávněna s pozemky ve svém vlastnictví v dané době nakládat.
Konečně, je-li předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává, nikoliv snad protiprávní úkon obohaceného či zavinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000), jsou pro posouzení věci nezávažné i námitky dovolatelky upínající se k předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu, včetně dovolatekou uplatněných (konkrétními skutečnostmi nepodložených) tvrzení o údajném porušení prevenční povinnosti ze strany žalobkyně (ochuzené).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu