ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.455.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 455/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce U. T. akciové společnosti, zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. C., zastoupenému advokátem, o zaplacení 83.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 16/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2007, č. j. 15 Co 156/2007-63, ve znění opravného usnesení ze dne 12. září 2007, č. j. 15 Co 156/2007-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení v částce 6.730,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl rozsudkem ze dne 23. ledna 2007, č. j. 31 C 16/2006-42, žalobu (podanou u soudu dne 10. 1. 2006), jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 83.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud došel k závěru, že žalobnímu návrhu, odůvodněnému vznikem bezdůvodného obohacení na straně žalovaného v důsledku dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy ohledně údajného obrazu od V. B. „Galantní scéna“ podle §40a a §49a občanského zákoníku (dále jen o. z.), nelze vyhovět. Obvodní soud přitom vycházel ze toho, že žalobce jako kupující s žalovaným jako prodávajícím uzavřeli dne 4. 9. 1995 kupní smlouvu podle §558 a násl. o. z. na výše uvedený obraz od V. B. (za kupní cenu 73.000,- Kč; zbývajících 10.000,- Kč je požadováno za náklady vynaložené žalobcem na vypracování v pořadí druhého znaleckého posudku), jehož autorství bylo podloženo znaleckým posudkem K.a S. č. 133 ze dne 4. 11. 1991. Pozdějším posudkem malířky Z. G. ze dne 26. 2. 2005 bylo však autorství V. B. vyloučeno, což vedlo žalobce k tomu, že se dne 25. 10. 2005 dovolal neplatnosti kupní smlouvy z důvodu omylu ve smyslu §49a o. z. Téhož dne zaslal žalobce žalovanému i odstoupení od smlouvy podle §48 o. z., neboť vycházel z toho, že jiné než smluvené autorství obrazu je vadou činící věc neupotřebitelnou v souladu s ustanovením §597 o. z., a tudíž mu zákon umožňuje i od smlouvy odstoupit. Soud prvního stupně dospěl s ohledem na okamžik předání obrazu žalobci (dne 4. 9. 1995) a uplatnění vad žalobcem (dne 7. 11. 2005) k závěru, že nároky z odpovědnosti za vady prekludovaly ve smyslu ustanovení §599 (resp. §504) o. z., a nelze je tedy již uplatňovat. Žalobce nemá ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl. o. z.), neboť jeho právo je pro případ neplatnosti kupní smlouvy i odstoupení od smlouvy promlčeno v souladu s §107 o. z. Pro běh objektivní tříleté doby není totiž rozhodující okamžik, kdy bylo novým znaleckým posudkem zpochybněno autorství obrazu, ale už skutečnost uzavření kupní smlouvy, a proto žalovaný vznesl námitku promlčení důvodně. Dále konstatoval, že v žalobě požadovaný výrok soudního rozhodnutí postrádá vzájemnou povinnost obou účastníků smlouvy a že v posuzovaném případě nebyly splněny všechny podmínky zakotvené v §49a o. z. (omyl vyvolala nebo o něm musela vědět osoba, které byl právní úkon určen).
K odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 4. září 2007, č. j. 15 Co 156/2007-63, ve znění shora citovaného opravného usnesení potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně posoudil nárok z vadného plnění jako prekludovaný (preklusivní šestiměsíční lhůta přitom platí i pro uplatnění náhrady nutných nákladů) a nárok vyplývající z omylu (§49 o. z.) jako promlčený, neboť tříletá promlčecí doba podle §101 o. z. počala plynout již dnem následujícím po uzavření smlouvy 4. 9. 1995, jakožto (relevantní) rozhodné skutečnosti pro uplatnění relativní neplatnosti předmětné smlouvy podle §40a o. z., které se žalobce dovolal až dopisem ze dne 25. 10. 2005. Odvolací soud odmítl i námitku žalobce spočívající v tom, že vzhledem k tomu, že V. B. nikdy nenamaloval obraz „Galantní scéna“, jedná se o nemožné plnění, zakládající absolutní neplatnost právního úkonu. Odvolací soud uzavřel, že pokud kupující kupoval konkrétní existující obraz, ztotožněný na základě znaleckého posudku, osvědčujícího i autorství obrazu, šlo o plnění fakticky i právně možné a nesoulad skutečného autorství s autorstvím uvedeným ve smlouvě nemůže vést k absolutní neplatnosti právního úkonu s ohledem na to, že zákon nespojuje tento následek se skutečností, že předmět smlouvy má jiné než smluvené vlastnosti.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (existence otázky zásadního právního významu) a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Dovolatel se domnívá, že zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v tom, že jsou v něm řešeny právní otázky, kterými se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích doposud nezabýval, a dále v tom, že odvolací soud postupoval při svém rozhodování v rozporu s hmotným právem ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu předně v tom, zda by neměla být kupní smlouva vztahující se k uměleckému dílu, jež jeho údajný autor nikdy nevytvořil, posuzována jako převod neexistujícího předmětu, představujícího plnění fakticky nemožné s následkem absolutní neplatnosti právního úkonu, na jehož základě by byl převod realizován ve smyslu §37 odst. 2 o. z. Dovolatel se domnívá, že soud prvního stupně i soud odvolací pochybily, pokud posuzovaly údajný obraz od V. B. za plnění vadné, místo toho, aby na základě skutečnosti, že V. B. žádný obraz nazvaný „Galantní scéna“ nenamaloval, došly k závěru, že jde o plnění nemožné. Podle dovolatele nelze u významných uměleckých děl hovořit o vadách ve smyslu §499 a násl. občanského zákoníku, přičemž zdůrazňuje význam absolutní neplatnosti právního úkonu i s ohledem na řešení další otázky, zda je možné v případě absolutní neplatnosti právního úkonu uplatnit námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení nabytého na základě tohoto úkonu s ohledem na dikci ustanovení §107 odst. 3 o. z. Dovolatel v této souvislosti uvádí, že nepromlčitelnost vlastnického práva by mohla zapříčinit vznik nepřípustné nerovnováhy mezi stranami, neboť právo na peněžité protiplnění promlčení podléhá, a proto by mělo být vyloučeno uplatnění námitky promlčení ve smyslu §107 odst. 3 o. z.
Dovolatel dále považuje za další dovolacím soudem doposud neřešenou otázku zásadního právního významu určení počátku běhu promlčecí doby pro dovolání se neplatnosti smlouvy, popřípadě odstoupení od kupní smlouvy na umělecké předměty s významnou kulturní hodnotou. Podle dovolatele je pro určení dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé v souladu §101 o. z., rozhodující den, kdy byl žalobce-kupující obeznámen s v pořadí druhým znaleckým posudkem, respektive den, kdy učinil vůči žalovanému kroky směřující k dovolání se neplatnosti, případně k odstoupení od smlouvy.
Dovolatel tedy navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů dosavadního řízení včetně řízení dovolacího.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání odmítá názor, že by skutečnost, že předmětem sporu je umělecké dílo, měla vést k odlišnému právnímu posouzení než v případě jiných sporů z kupní smlouvy. Domnívá se, že autorství pak představuje jednu z vlastností předmětu popsaných ve smlouvě, nikoliv však rozhodující skutečnost pro určení počáteční možnosti či nemožnosti plnění. Žalovaný uvádí, že pojem „vada předmětu plnění“ vyjadřuje souhrnně jakýkoliv nedostatek věci, který převáděná věc podle smlouvy mít neměla, a zahrnuje tedy i nesoulad v autorství předmětu smlouvy. Dále odkazuje na svá předchozí vyjádření, doposud učiněná v soudním řízení, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, a přiznal mu odpovídající náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé - písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - písm. c).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 1, ročník 2005).
Uvedené podmínky přípustnosti dovolání v daném případě splněny nebyly.
Předmětem kupní smlouvy byl totiž obraz, jehož autorem měl být V. B., což bylo osvědčeno znaleckým posudkem, jehož správnost v době uzavření smlouvy nebyla nikým zpochybněna. Kupní smlouva a veškeré související úkony stran směřovaly k tomuto předmětu, který představoval jednoznačně určené plnění, i kdyby jeho autorem nebyla osoba ve smlouvě uvedená. Vzhledem k tomu, že zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve svých ustanoveních upravuje jednotně režim všech předmětů právních vztahů v případě neexistence zvláštní úpravy v tomto či jiném předpise, je třeba vycházet z této obecné právní úpravy. Občanský zákoník tedy nepočítá s tím, že by autorství představovalo nějakou zvláštní skutečnost rozhodnou pro individualizaci předmětu, a je třeba jej proto chápat jako jednu z vlastností předmětu, která sice může být rozhodující pro učiněný právní úkon, a případný omyl v této vlastnosti může naplnit předpoklady pro vznik relativní neplatnost smlouvy podle §40a a §49a o. z., nemůže však sám o sobě (tento omyl) založit absolutní neplatnost právního úkonu podle §37 odst. 2 o. z. Skutečnost, že V. B. obraz „Galantní scéna“ nikdy nenamaloval, pak potvrzuje vadnost plnění, které nemá a ani nemůže mít vlastnost smluvenou ve smlouvě, zároveň však jde stále o plnění ze smlouvy, jež bylo realizováno a u něhož tedy není naplněna podmínka faktické neuskutečnitelnosti, která je v teorii i v judikatuře chápána jako základní projev počáteční nemožnosti plnění (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2958, sešit 1, ročník 2005, v právní teorii např. Jehlička, O. - Švestka, J. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 4. vydání, C. H. Beck, Praha 1997, str. 129).
Závěr, že smlouva není stižena absolutní neplatností podle §37 odst. 2 o. z. a dovolání se relativní neplatnosti smlouvy bylo promlčeno, pak vylučuje i potřebu posouzení otázky, zda je v tomto případě možné uplatnit námitku promlčení podle §107 odst. 3 o. z. Podmínky aplikace tohoto ustanovení byly mimoto již dříve dovolacím soudem řešeny a jsou vymezeny v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 885/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3191, sešit č. 2, ročník 2005).
Dovolací soud dále uzavřel, že určení počátku běhu promlčecí doby pro dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, týkající se uměleckých děl s „odlišnou“ promlčecí dobou i jejím počátkem, nepředstavuje otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť – jak již bylo výše zmíněno – občanský zákoník určuje obecný režim pro právní úkony bez ohledu na to, k jakému předmětu plnění (např. movité či nemovité věci) daný úkon směřuje. Stejně tak je pak možné v posuzovaném případě použít i řešení otázky počátku běhu promlčecí doby pro dovolání se relativní neplatnosti, které je obsaženo v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, jenž v této souvislosti opakovaně konstatoval, že počátek běhu promlčecí doby podle §101 o. z. je dán objektivními okolnosti a nikoliv subjektivní vědomostí oprávněného o rozhodující skutečnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod C 1844, svazek 25, ročník 2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 2727/2004). V dané věci byl pro běh promlčecí doby pro dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu rozhodný okamžik uzavření kupní smlouvy, skutečnost, kdy se žalobce seznámil se znaleckým posudkem, obsahujícím rozhodné skutečnosti pro uplatnění relativní neplatnosti, běh promlčecí doby podle §101 o. z. ovlivnit nemohla. Odvolací soud posoudil uvedenou právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou i hmotným právem, a proto nemá napadený rozsudek Městského soudu v Praze po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud tak neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Za vyjádření k dovolání mu náleží v souladu s §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2002 Sb. sazba odměny ve výši 5.355,- Kč (původní sazba ve výši 21.410,- Kč dvakrát snížená o 50 % po zaokrouhlení). S přičtením režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 19 % DPH představují náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému částku 6.730,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu