ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4599.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4599/2017-389
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně L. J. , P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalované PREMOT Františkovy Lázně s. r. o. , IČO: 263 74 889, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení částky 25.938.925 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 268/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2017, č. j. 55 Co 74/2017-304, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovolání, jímž žalovaná napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl ve věci samé (ve výroku pod bodem II) změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. července 2016, č. j. 26 C 268/2013-254, tak, že „žaloba je co do základu důvodná“, Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť dovoláním vymezené otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz dále), od níž není důvod se odchýlit a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
V nastolené otázce určení pasivně legitimované osoby, ve vazbě na kvalifikaci uplatňovaného nároku, se odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně rozhodnutí dovolatelkou konkrétně označených (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99). Plněním bez právního důvodu, tedy jednou za skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (režim žalobkyní požadovaného bezdůvodného obohacení se zde řídí právě ustanoveními tohoto právního předpisu; k tomu srov. i §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014) je právě i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (přiměřeně srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky téhož soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, či ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011) bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku, kupř. tím, že celý oplocený pozemek uzamkl a učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu, jak často, případně kolikrát konkrétně se na něm zdržoval).
Vyplývá-li ze skutkových zjištění (jejich přezkum v dovolacím řízení je vyloučen), že v rozhodné době, za níž se žádá náhrada z titulu bezdůvodného obohacení, byly pozemky ve vlastnictví žalobkyně součástí uzavřeného areálu provozovaného žalovanou (jejími právními předchůdci), takto i střeženého bezpečnostní službou zjednanou již právním předchůdcem žalované, kdy žalovaná (její předchůdci) i vůči třetím osobám vystupovala z pozice vlastníka pozemků, bráníc pak žalobkyni v jejich užívání, není závěr odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalované (obohacené) k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu jakkoliv nepřiměřený či snad vybočující ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve skutkových poměrech projednávané věci (situování nemovitosti v areálu žalované, jež se stavěla od pozice jejich vlastníka, dílem je pak i sama užívala či pronajímala a žalobkyni bránila ujmout se vlastnictví) není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, jenž je vybudován na odlišném skutkovém základu (jde o situaci, kdy se reálný uživatel cizí nemovitosti logicky nemohl zbavit povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení s použitím argumentace, že mu byl pozemek předán jiným neoprávněným subjektem, jenž však – na rozdíl od věci nyní posuzované – si sám neuzurpoval vlastnictví, a nadto nešlo ani o pozemek, jenž byl by součástí komplexu nemovitostí tvořících ucelený a uzavřený areál, jak tomu je dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v právě posuzované věci). Závěry odvolacího soudu pak nikterak nekolidují ani s dále odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, v němž dovolací soud připíná povinnost k vydání bezdůvodného obohacení subjektu, jenž se sám bez právního důvodu zmocnil cizího pozemku, realizoval uživatelská oprávnění a vlastníku bránil v jeho užívání, kdy se pak dále rozhodnutím řeší otázka výše náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení.
Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu s použitím námitek, že nemovitosti reálně držel a užíval jiný subjekt (společnost PHL – Zličín, s. r. o.), jde o argumentaci pohybující se v rovině skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti), jejichž kritika nepředstavuje uplatnění (jediného) způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou založit přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani zbylé námitky dovolatelky, jež vystihují vady řízení. Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). K uplatněné kritice postupu soudů nižších stupňů, že neprovedly další žalovanou navržené důkazy, sluší se snad uvést, že soud v občanském soudním řízení není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006), což soud prvního stupně v posuzované věci – s logickým a srozumitelným zdůvodněním nadbytečnosti dalších navržených důkazů – ve stručnosti učinil. I proto nejsou pak důvodné ani námitky dovolatelky založené na tvrzeném porušení ústavně zaručených práv a svobod – práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
Relevanci v projednávané věci nemá pak ani argumentace dovolatelky obsažená v její replice k vyjádření žalobkyně k dovolání (písemné podání dovolatelky ze dne 13. 12. 2017), nehledě na to, že jde o argumentaci založenou na nových skutečnostech a důkazech (k zákazu jejich uplatňování v dovolacím řízení srov. §241a odst. 6 o. s. ř.), nadto uplatněnou po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání dovolání (srov. §240 odst. 1, §242 odst. 4 o. s. ř.).
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), kdy není pak třeba jakkoliv zdůrazňovat, že přípustnost dovolání nemůže být dána ani ustanovením §238a o. s. ř. (nepatří-li napadené rozhodnutí do okruhu rozhodnutím vyjmenovaných v tomto ustanovení).
K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení (není-li toto rozhodnutí dovolacího soudu rozhodnutím, jímž se končí řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I o nákladech dovolacího řízení bude tak rozhodnuto až v konečném rozhodnutí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu