ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4657.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4657/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) B. V. , b) V. K. , c) V. S. , a d) J. S. , všech zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu (dříve Pozemkový fond České republiky), IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 73/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2015, č. j. 72 Co 523/2014-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 043 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, a to ve výrocích pod body I a II, jimiž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. dubna 2014, č. j. 18 C 73/2011-210, v části, kterou tento soud nahradil projev vůle žalované při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu /označených/ pozemků v katastrálním území R., k uspokojení nároku žalobců – oprávněných osob – na převod náhradních pozemků za pozemky, které jim nelze vydat, plynoucího z označeného rozhodnutí pozemkového úřadu (§11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“); současně byl rozsudek obvodního soudu změněn ve výroku o nákladech řízení (výrok II).
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud předesílá, že k posuzované problematice se vyslovil již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém postupu Pozemkového fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud také reagoval na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení §11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu – v prvé řadě na nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 – Nejvyšší soud připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), lze pokládat za výjimečné a je podmíněno zjištěními, jež vedou k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu se shora citovanou judikaturou, měl-li odvolací soud na zřeteli jak dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároků žalobců, tak i další okolnosti případu, jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze i ve věci nyní posuzované kvalifikovat jako liknavý a svévolný [viz zjištění o aktivním přístupu žalobců, v kontrastu s pasivním a formalistickým postojem žalované (jejího předchůdce), jejíž omezená nabídka pozemků neumožňovala uspokojení nároku žalobců].
Závěry o okolnostech, jež provázely postup účastníků při uspokojování uplatněného nároku, patří k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není; jejich případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za daného skutkového stavu nejsou prezentované závěry, na nichž své rozhodnutí vybudoval odvolací soud, v rozporu s judikaturou předestřenou v dovolání – rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, rozsudkem ze dne 9. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 171/2009, nebo rozsudkem ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněným pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudkem ze dne 1. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008). Případný není ani odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (jde-li ve věci nyní posuzované o převod náhradního pozemku oprávněné osobě, jejíž nárok nebyl dlouhodobě uspokojen, nikoliv o posouzení platnosti převodní smlouvy, kterou uzavřel Pozemkový fond ČR s jinou osobou – postupitelem pohledávky na převod náhradního pozemku v rozporu se zákonem, ustanovením §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.). Přiléhavá není ani argumentace závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014 (bylo-li toto žalovanou označené usnesení dovolacího soudu vydáno v situaci, kdy liknavost, svévole či diskriminace žadatele – oprávněné osoby – o převod náhradních pozemků v řízení prokázány nebyly). Stejně tak odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014 (jímž dovolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, že v konkrétní věci jím tehdy posuzované nelze postup žalované označit za liknavý, svévolný či diskriminační), nelze mít za relevantní, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu ČR „nebyla doložena“ a kdy se oprávněná osoba o převod pozemků z veřejné nabídky žalovaného (§11a zákona o půdě) dříve ani neucházela.
Ovšem ani odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10 (dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) trefný není, přitakává-li v něm Ústavní soud závěrům, jež dříve vyslovil v nálezu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, které ovšem nepokládá bezezbytku za aplikovatelné ve věci jím tehdy posuzované (lišící se tím, že v jím tehdy posuzovaném případě byla liknavost Pozemkového fondu méně závažná, nedosahující intenzity libovůle a svévole, a kdy oprávněná osoba od počátku usilovala právě o převod pozemků mimo veřejnou nabídku určených k zastavění, nikoliv o vydání pozemků, kterou jsou a budou i nadále součástí zemědělského půdního fondu, a budou tedy plnit účel a cíl sledovaný zákonem o půdě a vyjádřený i v jeho preambuli).
Z uvedeného vyplývá, že při řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, se odvolací soud napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud také neshledává důvody, pro něž by tato právní otázka, v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešená, měla být posouzena jinak. Proto dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné není.
K řečenému sluší se dodat, že vzhledem k vázanosti dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem (včetně jeho obsahové konkretizace; srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), se Nejvyšší soud již nezabýval (zabývat nemohl) dalšími otázkami dovoláním neoznačenými, včetně otázky vhodnosti žalobcům přiřknutých pozemků (jak tuto otázku posuzoval odvolací soud, se závěrem pro žalobce příznivým).
Konečně napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku pod bodem II (jak výslovně uvádí v dovolání), ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku o náhradě nákladů řízení (závěrům, na nichž je založeno toto rozhodnutí) v dovolání neuplatňuje žádnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl i v části směřující proti tomuto výroku rozhodnutí (srov. §243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců patří odměna advokáta za zastupování žalobců v dovolacím řízení, za každou z advokátem zastupovaných osob ve výši 2 000 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 3 též vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 743 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu