ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4751.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4751/2017-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Bavorov , se sídlem v Bavorově, Dr. Mareše 100, IČ 62543105, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, a 2) městu Bavorov , se sídlem Městského úřadu v Bavorově, Náměstí Míru 1, IČ 00250945, zastoupenému JUDr. Petrem Szabo, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Školní 225, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 434/2015, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2017, č. j. 7 Co 280/2017-215, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 6 C 434/2015-169, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala [podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] určení, že vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků v k. ú. B., obci B., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště S., je Česká republika; dále rozhodl, že „žalovaný“ je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 1.800,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení částku 27.741,- Kč k rukám zástupce žalovaného 2). Uzavřel, že „žalobkyni sice svědčí naléhavý právní zájem na určení, jehož se domáhá“, a že žalovanému 2) se ve vztahu k části předmětných pozemků nepodařilo prokázat naplnění podmínek uvedených v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), nezbytných pro jejich přechod do jeho vlastnictví, avšak žalobu je přesto nutné zamítnout, neboť žalovaný 2) nabyl vlastnické právo ke všem předmětným pozemkům nejpozději k datu 31. 12. 2005 vydržením.
K odvolání žalobkyně a žalovaného 2) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 4. 2017, č. j. 7 Co 280/2017-215, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že je dána aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby, neboť smyslem §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je umožnit oprávněným osobám, aby se domohly určení vlastnického práva státu k majetku, s nímž bylo neoprávněně nakládáno, a to i v případě, kdy obec převzala původní církevní majetek s odkazem na zákon č. 172/1991 Sb., aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že učinil závěr o vydržení všech pozemků žalovaným 2), aniž přitom zohlednil veškeré významné okolnosti; nezabýval se totiž např. tím, zda byl oprávněným držitelem předmětných pozemků, tedy zda s nimi nakládal s přesvědčením, že jsou splněny veškeré podmínky nezbytné pro přechod vlastnického práva státu na něj podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Poukázal rovněž na dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve vztahu k pozemku parc. č., jakož i na jeho procesní pochybení při výslechu a následném hodnocení výpovědi F. V. Ze všech těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek nemůže obstát, a je proto jej třeba zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení „otázky aktivní legitimace podle §18 zákona č. 428/2012 Sb., kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, popř. ji vyřešil v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1246/2016 a Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací se od této praxe odchýlil“. Dovolatel je přesvědčen o tom, že §18 zákona č. 428/2012 Sb. omezuje možnost podání žaloby pouze na dva případy neoprávněného nakládání s majetkem státu, a to buď na převod, resp. přechod, majetku státu na jiné osoby v rozporu s §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, z čehož dovozuje, že v daném případě jsou limity určovací žaloby dány takto stanovenou zákonnou legitimací. Má proto za to, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť ten lze dovodit „jen a pouze tam, kde byl porušen §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, či ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku“. Namítá, že ze znění §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nelze dovodit, že by žalobkyně měla možnost podat žalobu na určení vlastnického práva státu s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro přechod majetku státu do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb. Dále dovolatel poukazuje na §2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jakož i na §4 a §15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., včetně Důvodové zprávy k těmto ustanovením, z nichž vyplývá, že samosprávné celky nejsou povinnými osobami podle zákona č. 428/2012 Sb. a že náhrada za původní církevní majetek, který přešel na obce v souladu s ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb., bude církvím poskytnuta jako součást finanční kompenzace podle §15 odst. 2 tohoto zákona. Pokud by bylo navíc prokázáno, že žalovaný 2) předmětné pozemky podle zákona č. 172/1991 Sb. nenabyl, nemohla by být žaloba úspěšná rovněž z toho důvodu, že reálně k žádnému přechodu ani převodu majetku, ať už v rozporu či v souladu s příslušnými předpisy, nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalovaného 2) odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II odst. 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné, jelikož odvolací soud vyřešil rozhodnou právní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchylovat.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Řešení otázky, zda je oprávněná osoba legitimována k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. na základě tvrzení, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu, jmenovitě např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, v nichž dovolací soud vysvětlil smysl §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., kterým je především překlenutí nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno. Lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, z nějž plyne, že nedošlo-li by k přechodu vlastnictví nemovitostí z majetku České republiky do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zůstaly by nemovitosti ve vlastnictví státu, a šlo-li by přitom o původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, na nějž dopadá zákon č. 428/2012 Sb., pak v případě, že obec je zapsána jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí, může se církevní právnická osoba bránit právě jen žalobou podanou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jakožto předpisu restitučního). Taktéž Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (bod 293.), v němž posuzoval návrh na zrušení zákona č. 428/2012 Sb., vyslovil právní názor, že „význam uvedeného ustanovení (rozuměj §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) lze spatřovat především v založení aktivní legitimace oprávněné osoby, když primárně je neplatným převodem dotčeno vlastnické právo státu a toliko sekundárně restituční nárok oprávněné osoby. Zároveň není zřejmé, v čem má spočívat odepření ochrany třetím osobám, když každý případ má být předmětem soudního řízení, přičemž soudy budou nepochybně rozhodovat na základě individuálních okolností daného případu. Tedy poskytnou ochranu všem právům, která jsou ve hře. Existence různých blokačních ustanovení (nejen ve vztahu k církevnímu majetku) je ostatně pravidelnou součástí restitučních zákonů (§9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., aj.)“. Dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu