ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4146.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4146/2017-150
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti - děkanství Ústí nad Orlicí, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Kostelní 19, IČ 47501103, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) městu Ústí nad Orlicí, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Sychrova 16, IČ 00279676, 2) Lesům České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 42196451, a 3) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 283/2015, o dovolání žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. dubna 2017, č. j. 18 Co 20/2017-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. dubna 2017, č. j. 18 Co 20/2017-114, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 10 C 283/2015-85, ve znění opravného usnesení ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 10 C 283/2015-100, a opravného usnesení ze dne 15. 5. 2017, č. j. 10 C 283/2015-124, se - vyjma výroku, jímž byla žaloba proti žalovanému 2) zamítnuta - zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 C 283/2015-85, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 11. 2016, č. j. 10 C 283/2015-100, a opravného usnesení ze dne 15. 5. 2017, č. j. 10 C 283/2015-124, určil, že žalovaná 3) je vlastníkem lesních pozemků v katastrálním území Ú. n. O., zapsaných pro katastrální území Ú. n. O., vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště Ú. n. O., s právem hospodařit s „touto nemovitostí“ jako majetkem státu pro Státní pozemkový úřad (výrok I.), a žalobu proti žalovanému 2) zamítl (výrok II.); dále rozhodl, že žalovaní 1) a 3) jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 23.445,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalobkyně (výrok III.), že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 2) na nákladech řízení částku 1.500,- Kč (výrok IV.) a že žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí na soudním poplatku částku 2.500,- Kč (výrok V.) Rozhodl tak o žalobě podané žalobkyní podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), odůvodněné mj. tvrzením, že žalovaný 1) nemohl označené pozemky nabýt do vlastnictví, neboť nebyly splněny předpoklady uvedené v §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a evidenční zápis do katastru nemovitostí byl proveden v rozporu s tímto zákonem; „pozemky proto setrvaly v režimu §29 zákona o půdě a ve vlastnictví státu“. Soud prvního stupně vyšel z toho, že předmětné pozemky vznikly z původních pozemků PK, zapsaných v pozemkové knize, knihovní vložce č. 673, pro obec Ú. n. O., které byly historickým majetkem žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce Římskokatolického kostela Nanebevzetí Panny Marie v Ú. n. O., že přešly bez náhrady na stát podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) - (dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), rozhodnutím o výkupu (výměr ONV v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 9. 1949), že Listinou o přídělu lesů ze dne 27. 7. 1950 vydanou Ministerstvem zemědělství a adresovanou MNV v Ústí nad Orlicí „byly přiděleny MNV v Ústí nad Orlicí“, že zápisem ze dne 6. 3. 1952 sepsaným na MNV v Ústí nad Orlicí byly pozemky s účinností k 1. 1. 1952 předány do správy Československých státních lesů a že na základě souhlasného prohlášení žalovaných 1) a 2) ze dne 12. 4. 2006 o přechodu vlastnického práva k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb. přešly pozemky dnem 1. 7. 2000 na žalovaného 1), který je zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí pro katastrální území Ú. n. O., vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště Ú. n. O. Ačkoliv žalovaní ve svých písemných vyjádřeních k žalobě poukazovali na to, že pozemky přešly na žalovaného 2) podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., o čemž k důkazu předložili uvedené souhlasné prohlášení ze dne 12. 4. 2006, dospěl soud k závěru, že nebyla splněna zákonná podmínka pro přechod vlastnictví k pozemkům na žalovaného 1) podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť ke dni 23. 11. 1990 mu k nim nenáleželo právo hospodaření, a ke dni 24. 5. 1991 s nimi ani fakticky nehospodařil, když k uvedenému datu je užíval a hospodařil s nimi žalovaný 2), kterému byly předány do správy již od 1. 1. 1952. Dále soud odkázal na §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), „dle kterého nebylo ani možno dne 12. 4. 2006 na žalovaného 1) pozemky převést“. Uzavřel, že v daném případě tedy nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod majetku žalované 3) do vlastnictví žalovaného 1), a proto s ohledem na §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. žalobě vyhověl. Proti žalovanému 2) žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace, neboť ke dni jejího podání nebyl účastníkem právního vztahu nebo práva, o kterých se v tomto řízení jednalo.
K odvolání žalovaných 1) a 3) Krajský soud v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 18 Co 20/2017-114, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a V. potvrdil (výrok I.), v napadeném výroku III. jej změnil tak, že žalovaní 1) a 3) jsou povinni nahradit žalobkyni na nákladech řízení každý částku 11.722,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše (výrok II.), a rozhodl, že žalovaní 1) a 3) jsou povinni nahradit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení každý částku 2.057,- Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše (výrok III.). Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se zcela neúčelně, byť se správným závěrem, zabýval tím, zda se žalovaný 1) stal vlastníkem pozemků podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., a nikoliv argumentací žalovaných o přechodu vlastnického práva k nim podle §2, resp. §2a tohoto zákona, tedy že označený historický církevní majetek „se po 1. 1. 1950 změnil se zpětnými účinky před datem 31. 12. 1949 na historický obecní majetek“. Poukázal na to, že předmětné pozemky vlastnila církev až do vydání výměru ONV v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 9. 1949, který se stal právoplatným a vykonatelným ke dni 15. 10. 1949, přičemž však v přídělové listině ze dne 27. 7. 1950 se uvádí, že „MNV v Ústí nad Orlicí je nabývá zpětně“ k datu 1. 10. 1949, tj. 15 dnů před datem jeho vykonatelnosti. Přídělové řízení se tak podle odvolacího soudu „snažilo legalizovat stav, kdy k odejmutí pozemků církvi a k jejich převzetí došlo již před výkupem provedeným výměrem ONV v Ústí nad Orlicí…, aniž stát čekal na vykonatelnost svého rozhodnutí“. Z přídělové listiny tak nelze dovodit, že předmětné pozemky byly historickým majetkem obce, který vlastnila k datu 31. 12. 1949, přičemž opačný výklad by byl v rozporu se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a šlo by o výklad účelový, a navíc přídělová listina byla (musela být) vydána nikoliv ve prospěch města Ú. n. O. (když obecní zřízení již bylo zrušeno), nýbrž ve prospěch MNV v Ústí nad Orlicí, tedy státu. I kdyby ovšem bylo prokázáno přídělové řízení zahájené do 31. 12. 1949, třebaže by do tohoto data zůstalo nedokončené, přecházely věci - nemovitosti, které byly obcím přiděleny jako přídělcům - podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. do jejich vlastnictví až dnem 1. 7. 2000; nemohlo se však jednat o majetek církví, neboť jeho přechodu k 1. 7. 2000 bránilo blokační ustanovení §29 zákona o půdě, které převod (přechod) majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, zakazovalo (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07). Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., že na obec nemohlo přejít vlastnické právo k pozemkům podle §1 či §2 zákona č. 172/1991 Sb., takže v úvahu by mohl přicházet pouze přechod podle §2a odst. 2 tohoto zákona na základě přídělu vydaného po 31. 12. 1949, pokud by ovšem šlo o jiný než církevní majetek. Protože tedy žalovaný 1) je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, je „zřejmé, že při přechodu majetku České republiky do vlastnictví obce byl porušen §29 zákona o půdě, čemuž se žalobkyně může u soudu bránit žalobou podanou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.; námitka žalovaných o nedostatku její aktivní legitimace tak není důvodná“.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaní 1) a 3).
Žalovaný 1) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky hmotného práva, „zda ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, představovalo překážku přechodu historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2000“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že se jedná o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel poukázal na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 [v němž vyložil, že „byly-li ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. splněny všechny podmínky přechodu sporných věcí do vlastnictví obcí, došlo k tomuto právnímu následku bez dalšího (ze zákona), přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným majetkem v §29 zákona č. 229/1991 Sb. (ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb.) nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát], a dále v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015 (v němž se zabýval přechodem majetku ze státu na kraje za podmínek stanovených v zákoně č. 290/2002 Sb.), a z nichž následně vycházel v usnesení ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016 (jež obstálo i v rovině ústavněprávní - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17), v němž připomněl, že jak v citovaném judikátu sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, tak v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, zdůraznil, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb.) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v §4 daného předpisu nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce. Vzhledem k této judikatuře dovolacího soudu považuje dovolatel právní posouzení dané věci odvolacím soudem za nesprávné a s touto judikaturou rozporné, když bez bližšího odůvodnění jen stručně konstatoval, že podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. mohly obce nabýt pouze jiný majetek než církevní, který získaly přídělem. Namítá, že není důvodu, aby se blokační ustanovení §29 zákona o půdě vztahovalo na přechody majetku ze státu na obce, tedy že přechodem vlastnického práva k předmětným pozemkům podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. ze zákona (ex lege) na město nebyl §29 zákona o půdě dotčen, neboť nešlo o zapovězený převod vlastnického práva, nýbrž o jeho přechod, a to na základě restitučního zákona. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se judikaturou Nejvyššího soudu nezabýval, že obšírněji poukázal jen na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, a že nesprávně vyložil smysl a účel zákona č. 428/2012 Sb. (jenž je součástí restitučního zákonodárství, k němuž se vyjádřil Ústavní soud v nálezech ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 691/01, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, a v nálezech pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05), ohledně nějž Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, připomněl, že záměrem zákonodárcovým nemůže být, i při jeho sebelepší vůli, odstranění všech protiprávním komunistickým režimem spáchaných křivd, a že akcentuje jeho vůli v tom směru, že je právě na něm, aby určil, následky kterých křivd bude zmírňovat. Dovolatel taktéž připomněl Důvodovou zprávu k zákonu č. 428/2012 Sb., z níž mj. plyne, že obce, kraje, fyzické osoby či nestátní právnické osoby nejsou podle tohoto zákona osobami povinnými a majetek si ponechávají ve svém vlastnictví, a poukázal i na to, že zákonodárce v tomto zákoně použil kombinaci naturální restituce a finanční kompenzace, přičemž celková výše náhrady, s níž vyjádřilo souhlas všech 17 dotčených církví a náboženských společností, činí 59 miliard Kč. Protože tedy rozsudek odvolacího soudu jde proti smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb. a protože je nesprávný a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, dovolatel navrhl, aby jej dovolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 3) spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v řešení následujících právních otázek: 1) „je oprávněná osoba legitimována k podání určovací žaloby dle §18 zákona č. 428/2012 Sb. na základě tvrzení, že v případě konkrétních věcí nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva na obec dle zákona č. 172/1991 Sb. a tím byl porušen zákaz zakotvený v §29 zákona č. 229/1991 Sb.“, 2) „jedná se v případě přechodu vlastnictví na obec dle §2a zákona č. 172/1991 Sb. o porušení zákazu stanoveného v §29 zákona č. 229/1991 Sb.“, a 3) „lze datum převzetí držby přidělené půdy ze strany obce dle zákona č. 46/1948 Sb. spadající před 31. 12. 1949, uvedené v platném správním aktu vydaném orgánem státní moci po 31. 12. 1949, pokládat za údaj způsobilý založit vlastnictví obce dle §2 zákona č. 172/1991 Sb. (samozřejmě za předpokladu, že jsou splněny další podmínky stanovené zákonem pro přechod vlastnického práva)“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ohledně otázky 1) zastává dovolatelka - na rozdíl od odvolacího soudu - názor, že žalobkyně není v dané věci aktivně legitimována k podání určovací žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., když tvrdí, že předmětné nemovité věci přešly z vlastnictví státu do vlastnictví obce v rozporu s §29 zákona o půdě, neboť nebyly splněny podmínky pro přechod majetku do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb.; právní posouzení věci odvolacím soudem stran posouzení této otázky proto považuje za nesprávné. Připomněla taktéž závěry zaujaté Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, přesto však podle ní zůstává nadále otázkou, zda oprávněné osoby podle zákona č. 428/2012 Sb. jsou legitimovány k tomu, aby iniciovaly přezkum splnění podmínek přechodu vlastnického práva na obce. Pokud by však byl zaujat závěr, že přechod původního církevního majetku do majetku obcí dle zákona č. 172/1991 Sb. není principiálně porušením §29 zákona o půdě, pak je dovolatelka přesvědčena, že oprávněné osoby nemohou doložit splnění podmínek pro podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a nejsou tak aktivně legitimovány k podání určovací žaloby, neboť by tím obcházely smysl a účel tohoto restitučního zákona. Tato otázka přitom není v rozhodovací praxi dovolacího soudu prozatím vyřešena, neboť dosavadní judikatura (zejména rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 a sp. zn. 28 Cdo 5217/2015) řešila primárně jiné otázky, ve vztahu k nimž formulovala právní teze, avšak k obecněji položené otázce aktivní legitimace oprávněných osob nepodává jednoznačný závěr. Dovolatelka poukazuje též na to, že zákonodárce v zákoně č. 428/2012 Sb. zvolil k nápravě majetkových křivd kromě restituce naturální též finanční náhradu oprávněným osobám, která činí 69 miliard Kč, z čehož je nepochybné, že zákonodárce musel v otázce vlastnictví státu a třetích osob, zejména obcí, vycházet ze stavu, který existoval při přijetí tohoto zákona. Pokud tedy obce měly k majetku, který původně náležel církvím a náboženským společnostem, v této době zapsáno v katastru nemovitostí vlastnické právo na základě zákona č. 172/1991 Sb., pak je zřejmé, že zapsaný stav je třeba respektovat a že předmětný majetek nemá být vydán, nýbrž za něj poskytnuta finanční náhrada. Žalovaná 3) je tedy přesvědčena, že §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. dopadá výlučně a pouze na zjevné excesy, kdy konkrétní právní úkony byly učiněny v rozporu s §3 zákona č. 92/1991 Sb. nebo s §29 zákona o půdě, a nemůže se stát právním titulem pro postup oprávněné osoby, kdy zpochybňuje splnění náležitostí při přechodu majetku na obce podle zákona č. 172/1991 Sb.; takový postup je v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 428/2012 Sb., popírá přijatý mechanismus majetkového vyrovnání a nepřijatelně zasahuje do právní jistoty dotčených účastníků.
Pokud jde o otázku 2), pak dovolatelka namítá nesprávný závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo nemohlo v daném případě přejít na obec dle §2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť tomu bránilo blokační ustanovení §29 zákona o půdě, který je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3200/2016. V něm je sice tato otázka řešena jen okrajově, nicméně z použité formulace „Ve světle shora připomenuté teze, dle níž §29 zákona č. 229/1991 Sb. (nejen z hlediska svého textu, nýbrž též účelu) přechodu majetku na obce či kraje nebránil, by navíc ani přitakání argumentu, že žalovaná 1. mohla sporné pozemky nabýt až ke dni 1. 7. 2000, samo o sobě nijak neohrožovalo správnost napadeného rozsudku“, lze s přihlédnutím k závěrům obsaženým v rozsudcích sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 a sp. zn. 28 Cdo 5217/2015 dovodit, že v případě přechodu vlastnického práva na obce dle §1, §2 a potažmo i dle §2a zákona č. 172/1991 Sb. se nejedná o porušení zákazu stanoveného v §29 zákona o půdě a tudíž vlastnické právo obce mohlo platně vzniknout.
Ohledně otázky 3) odkázala dovolatelka na §17 zákona č. 46/1948 Sb., podle kterého se vlastnictví přiděleného majetku nabývalo dnem převzetí přídělu. Jestliže tedy k přídělu došlo před 31. 12. 1949, tedy ještě v době, kdy obce vystupovaly jako subjekty vlastnického práva, pak se jedná o tzv. historický majetek obce. V daném případě žalovaný 1) odvozuje své vlastnické právo na základě přídělové listiny - Listiny o přídělu lesů vydané Ministerstvem zemědělství dne 27. 7. 1950, v níž je jako den převzetí držby přídělu uvedeno datum 1. 10. 1949. Vzhledem k tomu, že je nutno vycházet z presumpce správnosti tohoto správního aktu, přičemž žalobkyně nepředložila žádný relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že v případě data faktického převzetí držby jde o údaj nesprávný či fiktivní, pak závěr odvolacího soudu, že z přídělové listiny nelze dovodit, že předmětné pozemky byly tzv. historickým majetkem obce, tj. majetkem, který vlastnila k datu 31. 12. 1949, nemá oporu v provedeném dokazování a zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když bez dalšího poukazuje jen na rozpor se zákonem o protiprávnosti komunistického režimu, aniž však vysvětlil, v čem tento rozpor spatřuje. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud nezohlednil závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 672/2013, podle nichž „při výkladu podmínek pro restituci tzv. historického majetku obcí postačuje, pokud ze strany obce došlo v minulosti k nabytí vlastnického práva v podobě možnosti určitého chování oprávněného subjektu - vlastníka, a nikoliv k reálnému výkonu vlastnického práva“ a že „přechod vlastnického práva na obec nastal také tehdy, došlo-li k přídělu třeba i dne 31. 12. 1949, tedy v den zrušení obecního vlastnictví (viz podrobněji zákon č. 279/1949 Sb.), neboť podstatné není hospodaření s obecním majetkem, které nebylo uskutečněno a uskutečněno být nemohlo, ale text zákona, nabytí majetku obcí a tedy existence tzv. historického vlastnictví obce“.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), za něž jednají zaměstnanci s právnickým vzděláním, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) a žalované 3) jsou přípustná podle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, představoval překážku přechodu historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2000, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále že je přípustné dovolání žalované 3) k řešení otázky hmotného práva, zda přešly-li původně označené lesní pozemky bez náhrady na stát podle zákona č. 46/1948 Sb. a byla-li Listina o přídělu lesů ze dne 27. 7. 1950 vydaná Ministerstvem zemědělství adresována MNV v Ústí nad Orlicí s tím, že pozemky byly přiděleny do vlastnictví ke dni jejich převzetí, tj. k datu 1. 10. 1949, stalo se tak ve prospěch města Ú. n. O. či státu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaného 1), jakož i žalované 3), k řešení otázek, pro něž jsou dovolání přípustná, jsou důvodná; k otázce 1) není dovolání žalované 3) podle §237 o. s. ř. přípustné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1.
Zákonem č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, bylo (mimo jiné) do tohoto zákona vloženo Čl. I. ustanovení §2a.
Podle §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2000, tedy ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce , b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (odst. 4). Ustanovení §2 odst. 4 a 5 se použije pro nemovitosti uvedené v odstavci 1 obdobně (odst. 5).
V Důvodové zprávě k zákonu č. 114/2000 Sb. se uvádí: „Nejvíce problémů pramení paradoxně z jednoduchosti zákona, který konstatuje přechod vlastnictví k obecně určenému okruhu nemovitostí „ze zákona“ při splnění podmínky, že jde o majetek České republiky, který obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949. Zákon však již nestanoví způsob, jak má, resp. musí být prokázáno, že majetek k uvedenému datu obec vlastnila a nestanoví ani termín, do kterého může vlastnictví k majetku podle tohoto zákona přecházet. To má za následek, že mnoho obcí se marně dovolává přechodu vlastnictví k majetku, nabytému podle přídělových zákonů, avšak nezaknihovanému z různých důvodů do 31. 12. 1949. Ustanovení §2 citovaného zákona sledovalo a sleduje restituci majetku obcí, který byl s účinností od 1. ledna 1950 na základě zákona č. 279/1949 Sb. zestátněn. Zákon hovoří o tom, že se vrací majetek, který obec vlastnila ke dni 31. prosince 1949. Aplikace tohoto ustanovení v právní praxi, zejména ohledně aplikační praxe soudů a katastrálních úřadů, však ohledně některého majetku činí potíže, které obcím a městům znesnadňují, ba neumožňují, vykonávat jejich zákonné právo vlastnit majetek a dovoleným způsobem s ním nakládat. Novelou se mají odstranit pochybnosti, nezakládají se žádné nové právní nároky, ty zde byly již dány zákonem č. 172/1991 Sb. Předložená novela má pouze upřesnit výklad toho, co vše obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949 a odstranit pochybnosti při výkladu nabytí vlastnictví (zda byl rozhodující den převzetí přídělu anebo vydání přídělové listiny). Novela nebude ani retroaktivní, nebude zakládat žádná práva zpětně ke dni 24. 5. 1991. Novela jen specifikuje původní zákon zásadou superfluum non nocet (nadbytečnost neškodí), zvláště v případě majetku obcí“.
K výkladu §2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, tak, že „restituce historického majetku byla v §2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle §1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle §2a zák. č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle §2 a přechodu podle §1 (srov. výslovnou dikci §2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2“)“.
Účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015). Účelem zákona č. 114/2000 Sb. se stalo - jak patrno i z jeho §2a odst. 2 - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního majetku. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu podle §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015).
V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů mimo jiné z toho, že předmětné pozemky, vzniklé z původních pozemků zapsaných v pozemkové knize, knihovní vložce č. 673 pro obec Ú. n. O., byly historickým majetkem žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce Římskokatolického kostela Nanebevzetí Panny Marie v Ú. n. O., že přešly na stát bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb. výměrem ONV v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 9. 1949, že Listinou o přídělu lesů ze dne 27. 7. 1950 vydanou Ministerstvem zemědělství v Praze a adresovanou MNV v Ústí nad Orlicí byly přiděleny ke dni jejich převzetí, tj. k datu 1. 10. 1949, že zápisem ze dne 6. 3. 1952 sepsaným na MNV v Ústí nad Orlicí byly s účinností k 1. 1. 1952 předány do správy Československých státních lesů a že na základě souhlasného prohlášení žalovaných 1) a 2) ze dne 12. 4. 2006 o přechodu vlastnického práva k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb. přešly pozemky dnem 1. 7. 2000 na žalovaného 1), který je zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí pro katastrální území Ú. n. O., vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště Ú. n. O.
V již zmíněné Listině o přídělu lesů podle zákona č. 46/1948 Sb. ze dne 27. 7. 1950, č. j. 44835/1950-IX/B 23, adresované Místnímu národnímu výboru v Ústí nad Orlicí, se v bodu I. uvádí: „Ministerstvo zemědělství přiděluje Vám podle §16, odst. 6 zákona ze dne 21. března 1948, č. 46 Sb., o nové pozemkové reformě a podle §§25 a 26 vyhlášky ministra zemědělství ze dne 28. června 1948, č. 1447 (Úř.l. I, částka 129), kterou se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě, do vlastnictví s výhradami a za podmínek dále uvedených tyto výkupem podle cit. zákona získané lesní a jiné nemovitosti v katastrálním území Ú. n. O., Knih. vlož. č. 673 Poz. arch 431, katastr. parcel les - výměra ha 17.4139 a les výměra ha 0.1255, z toho půdy lesní ha 17.5394“. V bodu III. bylo dále mimo jiné uvedeno, že „Přidělené nemovitosti budou odevzdány do Vaší držby s účinností ke dni převzetí, t.j. ke dni 1. října 1949“…za předpokladu, že „přídělce příděl přijme a projeví souhlas s podmínkami přídělu“.
Je možno rovněž poukázat na kopii knihovní vložky č. 673, část A, pro katastrální obec Ú. n. O., č. 673, předloženou žalovaným 1) k důkazu taktéž již před soudem prvního stupně, z jejíhož bodu 17. se podává, že dne 20. října 1949 byl proveden zápis podle výměru o výkupu ze dne 28. 9. 1949, a bylo poznamenáno provedení výkupu parcel.
Podle §10 odst. 3 věty první zákona č. 46/1948 Sb. platilo, že poznámka provedení výkupu v pozemkové knize má účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát. V §16 odst. 6 citovaný zákon stanovil, že lesní celky, pokud se nepřidělí státu, se přidělují svazkům územní samosprávy nebo lesním družstvům, nepřesahují-li zpravidla výměru 100 hektarů, ve zvlášť výjimečných případech lesním družstvům až do výměry 250 hektarů, při čemž budiž přihlíženo k potřebám arondace hospodářských lesních celků [stejně tak stanovil i §25 odst. 1 vyhlášky ministra zemědělství ze dne 28. 6. 1948, č. 1447 (Úř.l. I, částka 129), kterou se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě]. Přídělové řízení provádělo ministerstvo zemědělství v součinnosti se zástupci uchazečů (rolnickými komisemi) - §16 odst. 8 cit. zákona. Ustanovení §17 věty první zákona č. 46/1948 Sb. pak určovalo, že přidělená půda přechází dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce. Pro úpravu právních poměrů vztahujících se na přidělenou půdu platilo přiměřeně ustanovení části IV zákona ze dne 8. května 1947, č. 90 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek (§16 odst. 6 cit. zákona).
Z dobové judikatury k aplikaci uvedených ustanovení zákona č. 46/1948 Sb. lze poukázat na rozhodnutí bývalého Krajského soudu v Liberci ze dne 13. 12. 1949, sp. zn. (Rc) R III 425/49, v němž byl zaujat následující závěr: „Poznámka podle §10 odst. 2 zák. č. 46/1948 Sb. má podle výslovného ustanovení odstavce 3 téhož paragrafu účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát. Účelem zákona je, aby vlastnické poměry k půdě byly upraveny podle zásady, že půda patří těm, kdo na ní pracují (§1 odst. 1 uved. zák., čl. XII odst. 1 Ústavy), a aby vykoupená půda byla přidělena podle §16 uved. zák., pokud si ji neponechá stát pro účely obecně prospěšné. Jde tedy o poznámku zvláštního druhu mající za účel vyznačit, že pozemky, o které jde, podléhají ustanovením zákona č. 46/1948 Sb. Pokud si půdu neponechá stát, dojde nejprve k přídělu a potom k provedení knihovního pořádku. K zápisu zmíněné poznámky není zapotřebí zvláštní listiny, která by byla podkladem knihovní žádosti o poznámku. Nic takového nežádá zákon č. 46/1948 Sb., který naopak jen uvádí, že okresní národní výbor požádá knihovní žádostí knihovní soud, aby poznamenal provedení výkupu v pozemkové knize. Z toho, že k zápisu poznámky o provedení výkupu půdy stačí pouhá žádost okresního národního výboru a není třeba připojení jeho výměru o výkupu půdy, neplyne, že má poznámka být v pozemkové knize zapsána ještě před právní mocí výkupu. Jiná je ovšem otázka, zda knihovní soud může přezkoumávat vykonatelnost výměru okresního národního výboru o výkupu půdy. Okresní národní výbor má podat knihovní žádost podle §10 odst. 2 zákona o nové pozemkové reformě teprve tehdy, když už je rozhodnutí o výkupu v právní moci (nestačí tedy vykonatelnost výměru po odnětí odkladného účinku odvolání proti němu). To plyne jednak z ustanovení §10 odst. 1 (na konci) uvedeného zákona, jednak z jeho ustanovení §10 odst. 3, kde se na zápis poznámky v pozemkové knize připínají dalekosáhlé účinky. Bylo to ostatně zcela jasně uloženo okresním národním výborům vyhláškou ministra zemědělství č. 1447/1948 Ú. l. I, vydanou podle §10 odst. 5 uved. zák. Podle ustanovení §10 odst. 1 posl. věty předloží okresní národní výbor opis svého pravomocného rozhodnutí o výkupu ministerstvu zemědělství nebo orgánu jím pověřenému. Podle ustanovení §10 odst. 3 téhož zákona má poznámka provedení výkupu v pozemkové knize účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát. Podle §7 vyhlášky ministerstva zemědělství č. 1447/1948 Ú.l. I požádá místně příslušný okresní národní výbor - když rozhodnutí o výkupu nabylo právní moci - knihovní žádostí knihovní soud, aby poznamenal provedení výkupu v pozemkové knize. Z ustanovení §10 odst. 2 uved. zákona plyne, že soud není oprávněn přezkoumávat právní moc výměru o výkupu. Zákon nevyžaduje předložení listiny pro zápis poznámky a již z toho důvodu není dobře možné, aby knihovní soud zkoumal, zda už je správní rozhodnutí, které musí knihovní žádosti o zápis poznámky předcházet, v právní moci. Předpisy knihovního práva (srov. ust. §95 knih. zák.) neposkytují soudu možnost, aby konal šetření a zejména zjišťoval u správního úřadu, který výměr vydal, zda je pravomocný. Takový postup by nebyl ani účelný s hlediska zájmu na rychlém vyřizování žádosti tohoto druhu. Okresnímu národnímu výboru náleží dbát na to, aby podmínky pro zápis poznámky výkupu byly splněny. Soud se proto spokojí s pouhým údajem okresního národního výboru v žádosti o tom, že rozhodnutí o výkupu je v právní moci. Je věcí soudu, aby trval na tom, aby knihovní žádost okresního národního výboru tento údaj obsahovala. Tak lze předejít také tomu, aby nedošlo k zápisům poznámek výkupu, o jejichž výmaz by okresní národní výbor musel žádat, kdyby jeho rozhodnutí o výkupu bylo zrušeno odvolací stolicí“.
Ze shora uvedeného vyplývá, že československý stát nabyl vlastnictví k původním označeným pozemkům vyznačením poznámky provedení výkupu v pozemkové knize dne 20. října 1949 a že dne 27. 7. 1950, kdy Ministerstvo zemědělství vydalo Listinu o přídělu lesů č. j. 44835/1950-IX/B 23 podle zákona č. 46/1948 Sb., adresovanou Místnímu národnímu výboru v Ústí nad Orlicí, byly pozemky ve vlastnictví státu, přičemž o přídělu těchto lesních pozemků do vlastnictví bylo rozhodnuto podle §16 odst. 6 zákona č. 46/1948 Sb. a §25 vyhl. č. 1447/1948 Ú.l. l., tudíž pozemky byly přiděleny „svazku územní samosprávy“ (tj. městu Ú. n. O.), s tím, že do jeho držby byly odevzdány s účinností ke dni převzetí, tj. ke dni 1. října 1949. Podle §17 věty první zákona č. 46/1948 Sb. tedy přidělené lesní pozemky přešly ke dni převzetí držby do vlastnictví přídělce (města Ú. n. O.). Tomu nasvědčuje i zápis sepsaný dne 6. 3. 1952 na MNV v Ústí nad Orlicí o předání původně označených pozemků správě státních lesů, v jehož bodu II. byl specifikován předávaný investiční majetek, a v němž se mimo jiné uvádí, že „v soupisu pozemků podle knihovních vložek, katastrálních území jednotlivých parcel, kultury a výměry, je uvedeno, které pozemky byly kmenovým jměním obce Ú. n. O. před 1. 5. 1945, které byly přiděleny obci podle dekretu č. 12/45 Sb., podle zák. č. 142/47 Sb. anebo podle zák. č. 46/48 Sb. , s tím, že tento soupis tvoří přílohu č. 1 tohoto zápisu“. V této příloze jsou v seznamu pozemků v katastrálním území Ú. n. O. označeny mimo jiné pozemky s poznámkou 46/48. Není proto správný názor odvolacího soudu, že přídělová listina byla vydána nikoliv ve prospěch města Ú. n. O., ale ve prospěch MNV v Ústí nad Orlicí, tedy ve prospěch státu (pouze obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004).
Pokud odvolací soud vyzdvihl tu skutečnost, že „přídělové řízení se…snažilo legalizovat stav, kdy k odejmutí pozemků církvi a k jejich převzetí došlo již před výkupem provedeným výměrem ONV v Ústí nad Orlicí…, aniž stát čekal na vykonatelnost svého rozhodnutí“, pak je třeba připomenout, že byl-li správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (a nejedná-li se tak o nicotný správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem), není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003). V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, pak Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Tyto právní závěry, od nichž dovolací soud nemá důvod se odchýlit, se zcela nepochybně uplatní i v dané věci ohledně přídělové listiny vydané Ministerstvem zemědělství dne 27. 7. 1950, č. j. 44835/1950-IX/B 23.
Žalovaný 1) tedy v řízení prokázal existenci přídělu touto přídělovou listinou svědčící příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce Ú. n. O. ve smyslu §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze principiálně řešit právě z hlediska §2a zákona č. 172/1991 Sb. (a zásadně tak nepůjde o restituci historického majetku obce, na nějž dopadá §2 zákona, ačkoliv obec formálně nabyla vlastnictví již před 1. 1. 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření), lze soudit právě i z toho, že šlo o majetek přidělený obci podle zákona č. 46/1948 Sb. [srov. §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.]. Právní názor odvolacího soudu, že z přídělové listiny nelze dovodit, že předmětné pozemky byly tzv. historickým majetkem obce, je sice správný, nikoliv však z důvodů jím uvedených, nýbrž proto, že šlo o majetek přídělový (k tomu obdobně srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 892/2015, a ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2015).
Podle §1 zákona č. 428/2012 Sb. zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
K otázce formulované žalovanými 1) a 3), pro jejíž řešení je dovolání dále přípustné, tedy, zda §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, představoval překážku přechodu historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2000, je třeba připomenout závěry již dosud přijaté Nejvyšším soudem a Ústavním soudem k výkladu a aplikaci §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., §29 zákona o půdě a některých ustanovení zákona č. 172/1991 Sb.:
1) Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného §29 zákona o půdě (či §3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 82/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016).
2) V rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněném pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, jakož i v usnesení ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, dovolací soud zdůraznil, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v §4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce. Splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege , přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát.
3) Ač byl tento úsudek formulován ve věci, v níž bylo nabytí vlastnického práva obcí dovozováno z §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., lze jej obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku v režimu §2 odst. 1 písm. a) citovaného předpisu, jenž rovněž nastával ex lege ke dni 24. 5. 1991 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1098/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2419/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1739/2005).
4) Jako nesprávný byl pozdější judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu odmítnut také názor, že ustanovení §29 zákona o půdě, které omezovalo nakládání s věcmi, které původně náležely církvím a náboženským společnostem, garantuje ochranu původního tzv. církevního majetku obecně, resp. že se vztahuje na veškerý tzv. církevní majetek (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4230/2007). Uvedený závěr byl Nejvyšším soudem znovu vzpomenut i v rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, jenž následně obstál i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16).
5) Aniž by byla v obecné rovině řešena otázka, za jakých okolností blokace provedená zákonem o půdě vylučovala přechody historického majetku církve na jiné subjekty , dospěla rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru - argumentačně opřenému i o judikaturu Ústavního soudu (viz nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38., a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292.) – dle něhož omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (k tomu srov. taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016).
6) Ústavní soud sice např. v usnesení ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06, vyslovil názor, že ze smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které odkazuje na zvláštní (restituční) přepisy, plyne, že se vztahuje „nejen na zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na předpisy následné“, tedy i na později účinný zákon o půdě , avšak v plenárním nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněném pod č. 242/2010 Sb., poukázal na to, že „oproti tomu stojí řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž podle zákona č. 172/1991 Sb. vlastnictví k nemovitostem dotčeným následnými restitucemi (které byly vyvolány např. pozdějším zákonem o půdě) na obce de iure přechází , ovšem spolu s povinností „vydat majetek oprávněným osobám dle předpisů restitučních“ [srov. např. usnesení ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1357/09, nález ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 346/98, nález ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, usnesení ze dne 31. 10 2007, sp. zn. III. ÚS 801/06, usnesení ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 1602/07, usnesení ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. IV. ÚS 124/99, usnesení ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 477/01, usnesení ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. I. ÚS 448/98]“.
7) V již zmíněním nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, bylo konstatováno, že zvláštním právním předpisem ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb., dle nějž do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu, se rozumí ustanovení zák. č. 403/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb., tj. tzv. blokační ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. a §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.
8) Vztahem restitučních právních předpisů a zákona č. 172/1991 Sb. se taktéž zabýval Nejvyšší soud, přičemž jím bylo již mnohokrát konstatováno, že výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, uveřejněný pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3078/2008).
9) Zvláštním právním předpisem ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. není (ani) zákon č. 428/2012 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4773/2014).
10) V usnesení ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, Nejvyšší soud - stejně jako ve svých dřívějších rozhodnutích - podotkl, že neshledává potřebu výkladové extenze zákazu převodů majetku původně náležejícího církvím na přechody vlastnického práva na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb., neboť dotčená změna v osobě vlastníka nikterak neumenšovala majetkový substrát využitelný pro naturální restituci, poněvadž příslušné objekty i po tomto přechodu zůstávaly blokovány, a obce, z jejichž majetkové sféry tudíž nemohly být platně převedeny, byl zákonodárce v mezích svého politického uvážení oprávněn učinit povinnými osobami. Pakliže při tvorbě zákona č. 428/2012 Sb. dané řešení nezvolil, není to důvod pro zpětné přehodnocení interpretace zákonných podmínek přechodu majetku dle zákona č. 172/1991 Sb., respektive dalších předpisů jej novelizujících (dovolací soud přitom odkázal na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017).
11) S výkladem uvedeným ve shora označených rozhodnutích Nejvyššího soudu se ztotožnil též Ústavní soud, jenž v usnesení ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, vyzdvihl, že „zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu“.
Z uvedených judikatorních závěrů pro posuzovanou věc vyplývá, že přechodem předmětných pozemků do vlastnictví obcí coby přídělového majetku ve smyslu §2a zákona č. 172/1991 Sb., jenž nastal ex lege k 1. 7. 2000 - a právě z hlediska tohoto časového bodu je nutné provádět výklad dotčeného zákonného ustanovení - nebyla popřena jejich restituovatelnost církvi, jíž byly před provedením přídělu odňaty postupem podle zákona č. 46/1948 Sb. Legálnímu přechodu sporného majetku na žalovaného 1) při splnění podmínek uvedených v §2a zákona č. 172/1991 Sb. přitom nebyla na překážku skutečnost, že předmětné pozemky historicky náležely právnímu předchůdci žalobkyně, byl-li její případný nárok na vydání pozemků s ohledem na absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění v té době dosud zcela hypotetický.
Dovolací soud uzavírá, že předmětné pozemky přešly dnem 1. 7. 2000 ex lege podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví žalovaného 1), neboť byly v majetku České republiky (státu) a právo hospodařit s nimi náleželo Lesům České republiky, s. p. (tento přechod podle citovaného ustanovení byl následně deklarován souhlasným prohlášením sepsaným těmito subjekty dne 12. 4. 2006 a na základě něj bylo zapsáno vlastnické právo žalovaného k označeným pozemkům do katastru nemovitostí).
Právní závěr odvolacího soudu, že je-li žalovaný 1) zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, je zřejmé, že „ při přechodu majetku České republiky do vlastnictví obce byl porušen §29 zákona o půdě“, je tudíž nesprávný.
K řešení otázky 1) formulované žalovanou 3), zda „je oprávněná osoba legitimována k podání určovací žaloby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. na základě tvrzení, že v případě konkrétních věcí nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva na obec dle zákona č. 172/1991 Sb. a tím porušen zákaz zakotvený v §29 zákona č. 229/1991 Sb.“, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odpověď na ni vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu, jmenovitě z již citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, v nichž dovolací soud vysvětlil smysl §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a dále z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či z usnesení téhož soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 450/2004, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015, v nichž tento soud dovodil, že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu. Lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, z nějž plyne, že nedošlo-li by k přechodu vlastnictví nemovitostí z majetku České republiky do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zůstaly by nemovitosti ve vlastnictví státu, a šlo-li by přitom o původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, na nějž dopadá zákon č. 428/2012 Sb., pak v případě, že obec je zapsána jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí, může se církevní právnická osoba bránit právě jen žalobou podanou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jakožto předpisu restitučního). Taktéž Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (bod 293), v němž posuzoval návrh na zrušení zákona č. 428/2012 Sb., vyslovil právní názor, že „význam uvedeného ustanovení (rozuměj §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) lze spatřovat především v založení aktivní legitimace oprávněné osoby, když primárně je neplatným převodem dotčeno vlastnické právo státu a toliko sekundárně restituční nárok oprávněné osoby . Zároveň není zřejmé, v čem má spočívat odepření ochrany třetím osobám, když každý případ má být předmětem soudního řízení, přičemž soudy budou nepochybně rozhodovat na základě individuálních okolností daného případu. Tedy poskytnou ochranu všem právům, která jsou ve hře. Existence různých blokačních ustanovení (nejen ve vztahu k církevnímu majetku) je ostatně pravidelnou součástí restitučních zákonů (§9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., aj.)“.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně [pokud dospěl k závěru, že dle §29 zákona o půdě „nebylo ani možno dne 12. 4. 2006 na žalovaného 1) pozemky převést“], zrušil dovolací soud - vyjma výroku, jímž žaloba proti žalovanému 2) byla zamítnuta - i toto jeho rozhodnutí a věc v uvedeném rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v dalším řízení pro soudy obou stupňů závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu