ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.892.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 892/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města Karlovy Vary , IČO: 002 54 657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6 – Hradčany, Tychonova 221/1, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 78/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 56 Co 533/2013-125, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 56 Co 533/2013-125, se zrušu je a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 27. srpna 2013, č. j. 15 C 78/2013-39, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem domu a pozemku p.č. 122 a pozemku p.č. 122, zapsaných na LV č. 15 pro kat. území D. a obec K. V. u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Shledávaje na straně žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva (§80 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013), kdy v katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí zapsána žalovaná, vycházel soud prvního stupně dále ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly žalobci přiděleny rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 28. 10. 1949, o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci, podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., kdy současně nastaly i právní účinky přídělu – nabytí vlastnického práva. K 1. 7. 2000 byly pak nemovitosti ve vlastnictví České republiky a jako přídělový majetek tak – dle závěru soudu prvního stupně – mohly k uvedenému dni přejít do vlastnictví obce (žalobce) podle §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Jelikož však žalovaná užívala nadále nemovitosti v dobré víře, že je jejich vlastníkem a takto nemovitosti držela po dobu delší než 10 let (vlastnické právo žalobkyně prvně zpochybnila až podáním žaloby v dané věci dne 26. 3. 2013), soud prvního stupně uzavřel, že vlastnictví nabyla žalovaná vydržením (§129 odst. 1, §130 odst. 1 a §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. září 2014, č. j. 56 Co 533/2013-125, rozsudek soudu prvního stupně změnil, tak, že určil žalobce vlastníkem sporných nemovitostí (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Odvolací soud přijal jako správné závěry soudu prvního stupně, že žalobce má na žádaném určení práva naléhavý právní zájem, jakož i zjištění a o něj opřené posouzení, že nemovitosti byly přiděleny obci listinou mající povahu přídělové listiny, jež byla vydána dne 28. 10. 1949, kdy obec (žalobce) nabyla vlastnické právo přídělem. Protože předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky a nikoliv České republiky, obec je nemohla nabýt do vlastnictví na základě ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb.; jako tzv. přídělový majetek, jenž byl k 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky, ovšem nemovitosti přešly do vlastnictví obce podle ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.). Za nesprávný – s ohledem na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu (nález ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12) a novelizované znění ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. (zákonem č. 173/2012 Sb.) – považoval odvolací soud posouzení otázky nabytí vlastnického práva vydržením, uzavíraje, že dobrá víra státu k historickému majetku obcí byla vyloučena (kdy žalobce současně podal žalobu před uplynutím prekluzívní lhůty k 31. 3. 2013).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná, spatřujíc přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že při řešení relevantních otázek nabytí vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod žalovaná ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně žalovaná (dovolatelka) považuje řešení otázky, zda byl majetek přidělen obci či československému státu, jenž byl následně také na podkladě přídělové listiny zapsán jako vlastník sporných nemovitostí a příslušný národní výbor byl pověřen správou nemovitostí. Pokud by se obec – přes řečené – stala vlastníkem nemovitostí do 31. 12. 1949, měla být věc řešena v režimu ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb., dle nějž však vlastnictví na žalobce přejít nemohlo, neboť k 24. 5. 1991 byly nemovitosti ve vlastnictví čsl. federace (ve správě Federálního ministerstva národní obrany) a byly užívány k plnění úkolů obrany státu, jako sídlo Újezdního úřadu vojenského újezdu Hradiště. K tomuto účelu nemovitosti slouží i po zániku federace a i z tohoto důvodu nemohly přejít do vlastnictví žalobce ani podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., kdy však za rozhodné datum pro zkoumání podmínek přechodu nemovitostí do vlastnictví obce pokládá dovolatelka i v tomto případě zásadně den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. 24. 5. 1991, nikoliv 1. 7. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 114/2000 Sb.). Podle názoru dovolatelky mohl žalobce nabýt nemovitosti toliko postupem a za podmínek stanovených §2c zákona č. 172/1991 Sb., jež ovšem nedodržel a proto – podle názoru dovlatelky – nemá na žádaném určení vlastnického práva ani naléhavý právní zájem. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá, nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovení §240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., jde-li o majetek bývalé federace, jenž byl užíván ke specifickým účelům a jenž stát nadále potřebuje k plnění svých funkcí).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
V posuzované věci žalobce žádá deklarování vlastnického práva k nemovitostem, o nichž tvrdí, že jsou přídělovým majetkem obce, který tato obec měla před 1. 1. 1950 nabýt do vlastnictví na základě označeného rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 28. 10. 1949, o odevzdání konfiskovaného majetku obci, podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.
Již proto, že jako vlastník nemovitostí byla v katastru nemovitostí zapsána žalovaná a podanou žalobou má být dosaženo shody mezi skutečným a právním stavem (jak jej tvrdí žalobcem) a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002). Argumentace žalované opírající se o výklad příslušných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., včetně jeho ustanovením §2c, jež bylo do tohoto zákona včleněno novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb., není věcí naléhávaného právního zájmu, nýbrž již hodnocením důvodnosti žaloby po stránce věcné. K němu pak Nejvyšší soud, v hranicích otázek vymezených dovoláním, uvádí následující.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1.
Podle §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. §2a odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (srov. §2a odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (srov. §2a odst. 4).
Podle §2c zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 173/2012 Sb.) dnem 1. ledna 2014 přecházejí za splnění níže uvedených podmínek do vlastnictví obcí nemovité věci, které a) obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, b) byly ke dni 24. května 1991 ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, c) jsou ve vlastnictví České republiky ke dni podání žádosti obce podle odstavce 4, d) se ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona nenachází na území vojenských újezdů, e) se nenachází alespoň zčásti v pásmu do 50 metrů od státních hranic České republiky a f) jejichž seznam schválila svým usnesením vláda České republiky. Žádost o zařazení nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f) uplatní příslušná obec u příslušné organizační složky státu nebo státní organizace nejpozději do 31. března 2013; k žádostem uplatněným po uplynutí této lhůty nebude přihlédnuto; všechny přijaté žádosti je příslušná organizační složka státu povinna předložit vládě České republiky do 31. července 2013, včetně doporučení, zda nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f) zařadit či nikoliv (srov. §2c odst. 4). Podání žádosti nezakládá právo obce na zařazení nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f); vláda do seznamu nezařadí zejména nemovité věci, které stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí nebo v souvislosti s plněním svých funkcí nebo k plnění svých závazků vyplývajících z mezinárodního práva (srov. §2c odst. 7).
Nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové; pro nabytí vlastnického práva tu nebylo zapotřebí ani vkladu vlastnického práva do pozemkových knih (tzv. intabulace práva vlastnického nebo provedení knihovního přídělu), ani hmotného odevzdání nemovitosti. Již samotné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy zakládalo vklad vlastnického práva pro obec, která se stala vlastníkem na základě tohoto rozhodnutí. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku, přidělenému podle dekretu prezidenta republiky, nastaly již rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3070/2010; ze dne 9. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2770/2010; nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 484/2015; spolu s dále citovanými rozhodnutími dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ; z judikatury Ústavního soudu pak zejména nález ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, pod č. 127; nebo nález ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, uveřejněný tamtéž, sv. 65, č. 97).
I s přihlédnutím k tomu, že účelem rozhodování Osidlovacího úřadu bylo administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví), lze případy takto přiděleného majetku řešit právě v režimu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, rozsudek ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2022/2007, rozsudek ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 997/2009, nebo rozsudek ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4827/2009 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1635/10).
Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze principiálně řešit právě z pohledu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. (a zásadně tak nepůjde o restituci historického majetku obce, na nějž dopadá ustanovení §2 zákona, ačkoliv obec formálně nabyla vlastnictví již před 1. lednem 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření), lze soudit právě i z toho, že šlo o majetek přidělený obci dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (srov. §2a odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb.). Přitom i podle důvodové zprávy k zákonu č. 114/2000 Sb., jímž bylo ustanovení §2a do tohoto obecního restitučního přepisu včleněno (srov. bod čtvrtý její zvláštní části), se podává, že „ustanovení mělo řešit (mimo jiné) situace, kdy obec na základě přídělu vydaného před 31. 12. 1949 vlastnické právo k nemovitostem nabyla, avšak do 31. 12. 1949 nebylo vlastnické právo zapsáno do pozemkových knih (tak jak je tomu i v nyní projednávané věci), a katastrální úřady, právě s odkazem na posledně uvedenou skutečnost, odmítaly provést záznam vlastnického práva“.
Dovolává-li se v dané souvislosti žalovaná závěrů z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, a ze dne 16. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci (byla-li rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci, s nimiž uvažuje dovolací soud v označených rozhodnutích, vydána až po 1. 1. 1950, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti obcí, a kdy nejde ani svou povahou o přídělová rozhodnutí). Typově jiný případ řeší i žalovanou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1952/2005, jež vychází ze stavu, kdy nemovitosti měly být předmětem přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ačkoliv pod režim tohoto zákona nespadaly, což mělo za následek nulitu přídělového rozhodnutí. Případná není argumentace závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, jež v rovině ústavněprávní (též se zřetelem na závěry prezentované ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 423/97) odmítl jako nekorektní interpretaci, že k restituci historického majetku obcí je zapotřebí též reálného výkonu vlastnických oprávnění (nikoli pouze jednodenní či dvoudenní formální existence vlastnického práva).
Při výkladu ustanovení §2a, též ve vazbě na řešení otázky časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb., vychází pak rozhodovací praxe dovolacího soudu principiálně z toho, že ustanovení §2a představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Co 280/2004, nebo rozsudek ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004) a tedy že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. 1. červenec 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení §2a odst. 1 („Do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti …, pokud jsou ve vlastnictví České republiky…“) a účelu zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se ovšem také konstantně připomíná, že proces majetkových restitucí se neobejde bez výjimek (kdy i samotná otázka časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb. je poměrně komplikovaná a samotný text novely v tomto směru zcela jednoznačný není). V případech, kdy je předmětem sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, upřednostňuje rozhodovací praxe dovolacího soudu – byť spíše jako výjimku z obecného pravidla – tu interpretační variantu, podle níž se ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na takový majetek bývalé federace nevztahuje, zejména pak na majetek, jenž stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či dalších závazků vyplývajících z mezinárodního práva; za důležitý v této souvislosti Nejvyšší soud považuje také časový faktor, tedy kritérium plynutí času a nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a tedy zachování právní jistoty dosavadního vlastníka majetku (i jeho správce či nájemce); k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 154/2010, ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010, nebo ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010 (vydané ve sporu hl. m. Prahy se státní příspěvkovou organizací Diplomatický servis, kdy závěry v nich uvedené byly jako ústavně konformní aprobovány i Ústavním soudem – srov. např. usnesení ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS 3242/10, usnesení ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 3272/10, či usnesení ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3316/10); dále pak např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2627/2014, či usnesení ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2015 (jež týkají se nemovitého majetku, jež je nadále využíván státem k plnění úkonů na úseku obrany státu).
Přitom i v projednávané věci (ač se žaloba netýká věcí určených k plnění závazků státu plynoucích z mezinárodního práva – viz shora označená rozhodnutí ve vztahu k Diplomatickému servisu coby správci tohoto majetku ve vlastnictví státu) žalovaná tvrdí a dokládá kvalitativně srovnatelné okolnosti (jimž však odvolací soud – navzdory řečenému – dosud nevěnoval patřičnou pozornost), že předmětné nemovitosti nejsou nepotřebným majetkem státu, jenž by snad přestal sloužit svým účelům, nýbrž že jde o majetek, jenž byl užíván k plnění úkolů státu na úseku obrany (sídlo Újezdního úřadu vojenského újezdu Hradiště), a to kontinuálně i v době po zániku čsl. federace a sukcesi České republiky na místo původního vlastníka, do jejíž poměrů pak žalobkyně zasahuje žalobou podanou po téměř třinácti letech od nabytí účinnosti zákona (byť se původní názor obecných soudů na otázku nabytí vlastnického práva vydržením – zejména pro odlišný náhled Ústavního soudu na danou problematiku – v další rozhodovací praxi neprosadil).
Sluší se také připomenout, že nemovité věci z majetku bývalé federace, které stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí nebo v souvislosti s plněním svých funkcí, nejsou převoditelné ani v režimu ustanovení §2c zákona č. 172/1991 Sb. (srov. např. §2c odst. 1 písm. d/, odstavec 7 zákona), byť přechod nemovitostí do svého vlastnictví dle tohoto ustanovení žalobce netvrdí.
Z uvedeného vyplývá, že kategorický závěr odvolacího soudu o tom, že předmětný majetek přešel ex lege z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce, učiněný bez ohledu na povahu sporného majetku, jeho funkci či zvážení principu právní jistoty (a to právě s přihlédnutím ke kritériím, jež Nejvyšším soud akcentoval již v judikatuře shora citované), neobstojí, a bez tohoto posouzení jde o závěr přinejmenším předčasný.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s oběma závislými nákladovými výroky zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu