ECLI:CZ:US:2011:2.US.3242.10.1
sp. zn. II. ÚS 3242/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou CSc., advokátem se sídlem AK v Praze 1, Dlouhá 13, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010 sp. zn. 28 Cdo 608/2010, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2009 sp. zn. 39 Co 557/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2008 sp. zn. 14 C 62/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo určeno, že vlastníkem budovy č. p. 2204 s přilehlými pozemky v k. ú. Vinohrady, obec Praha, je Česká republika. Výrokem II. rozsudku byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení; ve vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.); žalovanému byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek na účet soudu (výrok IV,). V řízení před nalézacím soudem bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti byly až do zániku federace ve vlastnictví ČSFR. Česká republika ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, předmětné nemovitosti nevlastnila. Proto ani nemohlo v důsledku novely č. 114/2000 Sb. vlastnické právo k nim přejít na stěžovatele. Z výkladu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., které bylo do zákona vloženo s účinností od 1. července 2000, vyplývá, že musí jít o věci, které Česká republika vlastnila ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Z důvodové zprávy k novele č. 114/2000 Sb. je možno dovodit, že touto novelou měly být odstraněny pouze interpretační pochybnosti, nikoliv však založeny nové právní nároky.
Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve věci samé a změnil toliko výrok II. ohledně výše nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětné nemovitosti na žalující obec podle ustanovení §2a zákona č. 114/2000 Sb. vlastnicky nepřešly, protože ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nebyly ve vlastnictví České republiky. Tento zákon se podle jeho názoru netýkal majetku federace. Odvolací soud poukázal na přiléhavé rozhodnutí soudu nalézacího, pokud jde o naplnění všech podmínek přechodu věcí do majetku obcí. V odůvodnění svého rozhodnutí též odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007 sp. zn. 28 Cdo 2850/2004 a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2008 sp. zn. III. ÚS 2180/07.
Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné dle ustanovení §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud se vypořádával se dvěma interpretačními variantami ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., přičemž odmítl chápat toto ustanovení jako samostatnou skutkovou podstatu. Bylo totiž třeba minimalizovat nebezpečí rušivých zásahů do kvantitou nikoliv nepodstatného dílu majetku České republiky používaného již během federace ke specifickým a nezastupitelným účelům. Podle Nejvyššího soudu je přirozenější, aby konkrétní právní formy užívání nemovitostí zastupitelskými misemi byly realizovány v rámci vztahu stát - diplomatická mise, než město - diplomatická mise. S ohledem na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 231/2009, sp. zn. 28 Cdo 4301/2009, sp. zn. 28 Cdo 2216/2009 proto nedospěl k závěru o přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.
Argumentace stěžovatele vycházela z toho, že v jeho věci došlo ke kumulativnímu splnění stanovených podmínek pro přechod vlastnického práva k nemovitým věcem z majetku České republiky do vlastnictví příslušné obce. Z ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. přitom podle jeho názoru nijak nevyplývá, že by požadavek na existenci vlastnického práva České republiky k vymezeným nemovitostem se měl vztahovat zpětně k datu 24. květnu 1991, nikoli k datu 1. červenci 2000, jako k datu účinnosti uvedené normy, jakož i k datu účinnosti přechodu vlastnického práva k vymezenému nemovitému majetku ze státu na obce. Jiný záměr by zákonodárce nepochybně v textu dané normy zformuloval. Podle stěžovatele je též nelogické, že by uvedené ustanovení nerozšiřovalo okruh majetku převáděného na obce a pouze upřesňovalo okruh majetku již převedeného na obce k datu 24. květnu 1991. V takovém případě by nemohla novela s nově konstituovaným ustanovením §2a zakládat přechod v ní vymezeného majetku na obce k datu 1. červenci 2000. Z hlediska jazykového i logického lze danou normu vykládat pouze tak, že požadavek existence vlastnického práva České republiky se vztahuje k okamžiku nabytí účinnosti citované normy. Stěžovatel v tomto kontextu odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. října 1998 sp. zn. II. ÚS 423/97, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2004 sp. zn. 28 Cdo 1386/2003, ze dne 2. července 2009 sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 23. listopadu 2007 sp. zn. 28 Cdo 2411/2006 a ze dne 15. října 2009 sp. zn. 28 Cdo 886/2007).
Nejvyšší soud svým rozhodnutím podle názoru stěžovatele popřel existenci vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a to v přímém rozporu se svými právními názory prezentovanými po řadu let v jeho předcházejících rozsudcích v obdobných kauzách. Argument individuální spravedlnosti odmítl stěžovatel jako právně zcela irelevantní.
Poté, co Ústavní soud posoudil tvrzení stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí porušilo ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to v ústavní stížnosti namítal. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, svá rozhodnutí podrobně odůvodnily, přičemž Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na individuální okolnosti sporů stěžovatele s příspěvkovou organizací Diplomatický servis i na specifičnost majetkových restitucí jako celku.
Judikatura Nejvyššího soudu stran nemovitostí nespadajících k době nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. do majetku České republiky, nýbrž do majetku federace, je setrvalá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007 sp. zn. 28 Cdo 2850/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009 sp. zn. 28 Cdo 2216/2009). Ústavní soud postup Nejvyššího soudu (vedené u něj pod sp. zn. 28 Cdo 2850/2004) svým usnesením sp. zn. III. ÚS 2180/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/) již aproboval a akceptoval i argumentaci Nejvyššího soudu, podle níž se o konflikt s jeho dřívější judikaturou nejedná. Od těchto závěrů nevidí Ústavní soud důvod se odchýlit i v nyní projednávané věci. Právě vzhledem k existenci této starší judikatury nejde o překvapivé rozhodnutí, ale naopak lze ustálenou judikaturu soudů a v ní obsaženou interpretaci považovat za zákon v materiálním smyslu a za součást příslušné právní normy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, N 170/42 SbNU str. 455 či sp. zn. IV. ÚS 611/05, N 34/40 SbNU str. 281 anebo rozhodnutí ESLP ve věcech Kruslin proti Francii ze dne 24. dubna 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. května 1988 či Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. listopadu 1989).
Není-li funkcí Ústavního soudu (na rozdíl od Nejvyššího soudu) sjednocovat judikaturu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1110/09), musel Ústavní soud za existence judikatury předchozí, potvrzující názor v projednávané věci vyslovený, rozhodnutí obecných soudů aprobovat. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě ji nelze považovat za porušení jeho základních práv.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Článek 90 Ústavy je jen rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům a neobsahuje žádná základní práva.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu