ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2411.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2411/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce města P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému F. s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 10 C 265/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, č.j. 30 Co 413/2005-306, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, č.j. 30 Co 413/2005-306, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 12. 2004, č.j. 10 C 265/2002-258, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 12. 2004, č.j. 10 C 265/2002-258, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 13/6 (zastavěná plocha průmyslovým objektem bez č.p. a nádvoří), zapsaného na LV č. 934 pro k.ú. L. u Katastrálního úřadu P. Odvolací soud taktéž rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 10.159,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně.
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnictví k nemovitosti (pozemku), která byla podle tvrzení žalobce ke dni 31. 12. 1949 jeho vlastnictvím. Ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (24. 5. 1991), byl pozemek ve vlastnictví státu a právo hospodaření vykonával státní podnik P. Pozemek byl podle privatizačního projektu převeden dne 1. 11. 1992 na Fond národního majetku ČR a následně došlo dne 31. 12. 1992 k jeho privatizačnímu převodu kupní smlouvou na J. F., který jej učinil součástí základního jmění nynějšího žalovaného. Vlastníkem sporného pozemku však měla být ex lege žalující obec, čemuž nižší instance přisvědčily. Titul obecního vlastnictví spočíval podle odvolacího soudu v naplnění §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. (obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949 i budovu na pozemku, kterou žalovaný pouze rekonstruoval); nedošlo k vydržení pozemku, neboť žalobce uplatnil své vlastnické právo u žalovaného ještě během 10-ti leté lhůty (27. 4. 2001).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Tvrdil, že žalobce neměl o spornou věc po dobu deseti let žádný zájem. Nebyly naplněny podmínky ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Při rozhodování mělo být použito „obecného principu spravedlnosti“. Žalovaný žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl jeho nepřípustnost (nejedná se o věc mající po právní stránce zásadní právní význam) a navrhl dovolání odmítnout.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem
(§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání mohla být dána jen podle
§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí mělo spočívat na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolání je přípustné i důvodné.
Podle zjištění nižších instancí došlo ke konfiskačnímu přídělu pozemku a domu obci dne 30. 12. 1949; den přechodu vlastnictví je v rozhodnutí stanoven na 31. 12. 1949. Rozhodnutí bylo vydáno tehdejším O. úřadem a Fondem národní obnovy. Došlo tedy k právnímu stavu, při němž obec „nabyla“ vlastnictví k nemovitostem téhož dne, kdy jej zároveň pozbývala. Zákonem č. 179/1949 Sb.,
o finančním hospodaření národních výborů, totiž byla dnem 31. 12. 1949 ukončena existence tzv. kmenového jmění obcí (§30 odst. 2, §45 cit. zák.) a toto přešlo na stát. Formální vlastnictví obce k nemovitostem právě a jen dne 31. 12. 1949 nemohlo naplnit atributy vlastnického práva (užívání, dispozice, držba), jak jsou běžně uznávány. Dovolací soud tu v podrobnostech odkazuje na svůj rozsudek ve věci sp. zn. 28 Cdo 154/2004, v němž již tento svůj právní závěr vyložil.
Nejvyšší soud je toho názoru, že ten právní stav, který vznikl na přelomu roku 1949 a 1950, provázený jen formálními akty tehdejšího státu (konfiskační příděly již „majetkově neexistujícím“ obcím se „doháněly“ i později se zpětnou účinností, jak patrno i z dalšího výkladu), lze podřadit nikoli pod ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ (či d/) zákona č. 172/1991 Sb., jak dovodil odvolací soud, ale pod ustanovení §2a odst. 1 písm. a/, odst. 2 zákona č. 114/2000 Sb., jež obsahuje změny a doplňky k zákonu č. 172/1991 Sb. Tedy pod takové ustanovení, jež předpokládá příděly obcím po 31. 12. 1949. Dovolací soud si je vědom toho, že jde o interpretaci nepřejímající verbální znění citovaných zákonných ustanovení; je však přesvědčen o tom, že tato interpretace je ústavně konformní a respektuje ústavně zakotvenou ochranu pokojného stavu podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, včetně ochrany vlastnictví.
Právní posouzení věci z pohledu §2a zákona č. 114/2000 Sb. ovšem znamená, že k potenciálnímu přechodu nemovitostí do vlastnictví obce mohlo dojít až dnem 1. 7. 2000 (viz §2a odst. 1 cit. zák. ab initio, jde též o den nabytí účinnosti této novely). Při obecních restitucích nejde o „klasické“ restituce ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou a s vydáním věci (dohodou o něm), ale o zákonem limitovaný přechod majetku mezi státem a obcí. K přechodu dochází ex lege bez dalšího určitým dnem stanoveným v zákoně, bez stanovení lhůt apod. Bylo tedy vlastnictví státu právě dne 1. 7. 2000 podmínkou, aby mohla věc přejít na obec (podrobněji rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, 28 Cdo 2212/2004, 28 Cdo 280/2004). Jestliže by byl přijat jiný výklad, tj. že na základě zákona č. 114/2000 Sb. dochází k přechodu věci na obec dnem 24. 5. 1991, bylo by to v příkrém rozporu s principem právní jistoty a ochrany dobré víry těch subjektů, jež se staly vlastníky věci v mezidobí.
V nyní posuzované věci ovšem pozemek nebyl k datu 1. 7. 2000 ve vlastnictví státu, nemohl tedy přejít na obec (sluší se podotknout, že ve věci nebyly vzneseny relevantní věcné námitky proti privatizaci pozemku jako takové).
I v případě, že by soud připustil odlišnou interpretaci klíčových právních otázek, zejména pokud jde o možnost aplikace §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.
(o věci spadající pod tzv. historické vlastnictví obce do 31. 12. 1949), bylo by třeba přihlédnout k námitkám dovolatele. Časový interval mezi privatizací pozemku a datem uplatnění nároku obcí na něj, ale i kupní cena nemovitostí (7,5 mil. Kč) krytá úvěrem
a zástavním právem (č.l. 48, 78), jakož i žalovaným tvrzené mezitímní zhodnocení nemovitostí, svědčí o tom, že by žaloba obce mohla být kvalifikována i jako zneužití práva, tj. výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o. z.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.). Založil tím přípustnost dovolání a v důsledku i jeho důvodnost pro nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí pro jejich shodné právní pochybení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž bude podle §243c odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř. nižší instance vázána právním názorem dovolacího soudu, se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. listopadu 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu