ECLI:CZ:US:2008:3.US.2180.07.1
sp. zn. III. ÚS 2180/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Města Aš, se sídlem v Aši, Kamenná 52, zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2007 č. j. 28 Cdo 2850/2004-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V řízení před obecnými soudy vedlejší účastnice Česká republika - Ministerstvo vnitra žaluje stěžovatelku o určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě uvedeným. Poté, co stěžovatelka jako žalovaná neuspěla před soudem prvního ani druhého stupně, podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, a to podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o otázku zásadního významu. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, byly sporné nemovitosti ve vlastnictví československé federace, a nemohl se tedy na ně vztahovat zákon č. 172/1991 Sb., neboť nemovitosti nepatřily do majetku České republiky. Vlastnictvím České republiky se tyto nemovitosti staly až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Nejvyšší soud tedy dospěl obdobně jako odvolací soud k závěru, že se nejedná o nemovitosti uvedené v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. a nebyla ani splněna další rozhodující podmínka, tj. že se jednalo o majetek České republiky.
Stěžovatelka argumentuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se prý odchýlil od své judikatury, aniž by ovšem věc postoupil do velkého senátu, a naopak - v rozporu se zákonem - rozhodl věc sám pouze senátem. Stěžovatelka polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož musely být nemovitosti ve vlastnictví České republiky již dne 24. 5. 1991, a naopak z publikované judikatury Nejvyššího soudu, jakož i odborné literatury vyplývá, že s ohledem na novelu zákona č. 172/1991 Sb. je rozhodné datum 1. červenec 2000.
Nejvyšší soud jako účastník řízení k žádosti Ústavního soudu důvody ústavní stížnosti odmítá, a poukazuje na to, že ústavní stížnost v podstatě opětovně reprodukuje důvody dovolání. Česká republika - Ministerstvo vnitra (vedlejší účastník) souhlasí s výkladem zákona č. 172/1991 Sb. tak, jak tento výklad učinil Nejvyšší soud, a upozorňuje, že by bylo v rozporu s požadavkem právní jistoty, aby obce mohly "bez dalšího (formou čestného prohlášení) převzít další majetek, pokud jej Česká republika nabyla kdykoli později, např. v průběhu devíti let následujících po datu účinnosti zák. č. 172/1991 Sb., popřípadě i kdykoliv později". Stěžovatelka podala k vyjádřením účastníka řízení a vedlejšího účastníka repliku, v níž mimo jiné opakovaně namítá, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku použil výklad odchylný od své dosavadní judikatury. Na podporu tohoto svého tvrzení pak stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu ještě "doplnění" své ústavní stížnosti, k němuž přiložila kopii rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2008 č. j. 10 Co 461/2005, proti němuž je přípustné dovolání.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu Nejvyššího soudu při vydání napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí či dokonce (jak by tomu bylo v tomto případě) čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem České republiky (srov. již nález I. ÚS 68/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123 a konst. judikatura). Je v tomto aspektu jasně patrné, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice. Na právním závěru Nejvyššího soudu, podle něhož "z povahy zákona č. 114/2000 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 172/1991 Sb., nelze dovozovat zpětně ty účinky, které se žalovaný domnívá mít za správné při formulaci svého někdejšího prohlášení starosty", nevidí Ústavní soud nic protiústavního. Z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterým stěžovatelka argumentuje, nevyplývá její nárok na úspěch ve věci.
Stěžovatelka kromě povšechných námitek zpochybňujících interpretaci zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, snáší též argument ústavní povahy, podle něhož se Nejvyšší soud odchýlil od své judikatury, aniž by ovšem věc nechal rozhodnout velkým senátem. Pokud by se toto tvrzení potvrdilo, bylo by lze uvažovat o porušení základního práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nicméně odkazuje stěžovatelku na tu část rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde tento soud vysvětluje, proč se o žádný konflikt s jeho dřívější judikaturou nejedná. ("Pro úplnost dovolací soud dodává, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 288/2004 nelze považovat za případný. Výklad v citovaném rozhodnutí uvedený, podle něhož smyslem zákona č. 172/1991 Sb. bylo, aby stát obcím dobrovolně přenechal část svého majetku, a to v případech, kdy to zákonem výslovně stanovil, přičemž nešlo vždy o případy majetku, který obcím dříve patřil, je dovolacím soudem zastáván i nadále. Tato pasáž zmíněného rozsudku však neřeší situaci posuzovanou v nyní projednávaném dovolacím řízení, v němž diferenčním kritériem je okolnost, že sporné předmětné nemovitosti nespadaly do majetku České republiky, ježto šlo o majetek bývalé federace."). Z tohoto důvodu tedy není dáno ani porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, eventuálně na základě vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu