ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3103.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3103/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: hlavní město Praha , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , IČO: 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 103/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2015, č. j. 35 Co 471/2014 - 111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. července 2014, č.j. 9 C 103/2012 – 62, tak, že zamítl žalobu o určení, že „žalobce je v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ spoluvlastníkem budovy č.p. nacházející se na pozemku parc. č. 1090, pozemku parc. č. 1090 o výměře 242 m 2 , druh – zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. 1091 o výměře 2452 m 2 , druh – ostatní plocha, vše v k. ú. S., obec P.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
V relevantní právní otázce povahy a účinků rozhodnutí orgánu obce podle vládního nařízení č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory (zde jde o rozhodnutí Ústředního národního výboru hl. m. Prahy ze dne 30. 9. 1950, o odevzdání konfiskovaného majetku obci), tedy v otázce zda uvedené rozhodnutí lze považovat za přídělovou listinu ve smyslu §2a zákona č. 172/1991 Sb. a zda předmětné nemovitosti přešly ke dni 1. 7. 2000 z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce, jsou závěry odvolacího soudu plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 231/2009, v němž dovolací soud vyložil, že rozhodnutí podle vládního nařízení č. 90/1950 Sb. /svěření majetku státu do správy/ není rozhodnutím o přídělu obci ve smyslu §2a odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb., jež by zakládalo nárok na obecní restituci podle téhož zákona; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2696/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, jež obstálo i při přezkumu v rovině ústavněprávní – srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. II. ÚS 2898/2012).
K argumentaci dovolatele ustanovením §2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., sluší se uvést, že závěr o povaze shora uvedeného rozhodnutí a jeho účincích (převod správy majetku státu) odvolací soud (stejně tak jako dovolací soud ve shora citovaných rozhodnutích) činí nikoliv izolovaně na podkladě skutečnosti o tom, kdy bylo vydáno toto rozhodnutí (po 31. 12. 1949), ale právě s ohledem na jeho celkový obsah a právní důsledky plynoucí z relevantních, v rozhodnutí citovaných právních předpisů (tedy zejm. vyhlášky č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory).
Otázka fakticity přídělu nemovitostí obci (tvrdí-li se zde okamžik předcházející 1. 1. 1950), jakož i hodnocení dalších skutečností o procesu předcházejícím vydání rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci, je pak otázkou skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení věci. Kritikou skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti) a jim předcházejícího dokazování nelze založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jemuž zpochybňování skutkových zjištění podřaditelné není).
K argumentaci dovolatele ustanovením §2a odst. 3 písm. b) zákona č. 172/1992 Sb. (a v jeho kontextu zmiňovaným „souhrnným rámcovým plánem“ – vyhláškou osidlovacího úřadu v Praze ze dne 12. října 1949, uveřejněnou pod č. 714 Věstníku osidlovacího úřadu a fondu národní obnovy) sluší se snad z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat i na ta rozhodnutí, dle nichž je výčet způsobů prokázání přídělu v §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. pouze demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012).
Od ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud neodchýlil ani v otázce důkazního břemene k prokázání právně významných skutečností (zde se vztahujícím k tvrzení o přídělu nemovitostí obci), jež leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/99, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str. 372, z judikatury Ústavního soudu – ve vztahu k okolnostem o přídělu nemovitostí obci – znovu srovnej např. usnesení ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. II. ÚS 2898/12). Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, není v dané souvislosti přiléhavý, právě proto, že přidělování nemovitostí obcím probíhalo různými způsoby, a nelze tak mluvit o určitých obvyklých či pravidelných postupech (což je zřejmé jak ze skutkových zjištění učiněných v nyní projednávané věci, tak i z důvodů, jež zákonodárce vedly k přijetí zákona č. 114/2000 Sb.)
Konečně přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky žalobce o (tvrzených) vadách řízení, neboť ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. Přitom i na otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů nahlíží dovolatel v rozporu s konstantní judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, které je spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz ; dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014), v situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo účastníkům zřejmé, jak a proč bylo rozhodnuto, a kdy ani dovolatelem nyní kritizované deficity odůvodnění tomuto účastníku nebránily v tom, aby proti rozhodnutí náležitě formuloval dovolací důvody.
Jelikož relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by měl tyto právní otázky – v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené – posoudit jinak (čímž není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (srov. §243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by na jejich náhradu měla jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu