ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2514.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2514/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce: XAVEROV, a. s. , IČ: 272 42 731, se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad (dříve Pozemkový fond České republiky), IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, 2) Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci“ , IČ: 000 64 092, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, zastoupený JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, a 3) hlavní město Praha , IČ: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 119/2006, o dovolání žalovaného ad 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 17 Co 382/2012-578, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 17 Co 382/2012-578, se zrušuje ve výroku I v dovoláním napadené části , kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. dubna 2012, č. j. 23 C 119/2006-485 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. července 2012, č. j. 23 C 119/2006-504) o určení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům p. č. 1577/4 a p. č. 1577/6 (vymezených geometrickým plánem č. 1169-5302/2006 z parcely č. 1577) v katastrálním území D., jakož i v závislém výroku II o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3), a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. dubna 2012, č. j. 23 C 119/2006-485, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. července 2012, č. j. 23 C 119/2006-504), ve výroku II, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva žalobce k tam uvedeným pozemkům, tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. 1577/4 a 1577/6, vymezených geometrickým plánem č. 1169-5302/2006 z parcely č. 1577 v kat. území D., a dále pozemků parc. č. 381/17 a 182 v kat. území Š.; ve zbylém rozsahu – jde-li o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 378/4 v kat. území Š. – rozsudek v napadeném výroku II potvrdil (vše výrokem I rozsudku) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, v části o určení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům p. č. 1577/4 a p. č. 1577/6, podal žalovaný 3) dovolání.
Co do takto vymezeného předmětu řízení – shledávaje na straně žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení (je-li jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí zapsán právě žalovaný 3/) – vycházely soudy nižších stupňů ze zjištění, že předmětné pozemky byly původně ve vlastnictví státu a právo hospodaření k nim od roku 1956 vykonával Státní plemenářský statek v Xaverově, n. p. (právní předchůdce žalobce).
Zatímco soud prvního stupně uzavírá, že žalobcův předchůdce následně pozbyl právo hospodaření na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství ze dne 28. 12. 1964, č. j. 24.314/64 (kdy současně došlo k převodu práva hospodaření na nově zakládaný Státní statek v Dolních Počernicích, n. p. – později Státní statek hl. m. Prahy, s. p., jenž pozemky využíval k plnění svých úkolů, vedl je ve své evidenci a od roku 1973 byl jako hospodařící subjekt zapsán i v evidenci nemovitostí), odvolací soud dochází k závěru, že relevantní okolnosti o převodu práva hospodaření na jiný subjekt (uzavření hospodářské smlouvy či opatření nadřízených orgánů; §68 a §347 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník) v řízení prokázány nebyly. V takovém případě – pokračuje odvolací soud – pozemky sdílely osud ostatních pozemkům vlastnictví státu, k nimž měl k 31. 3. 1991 právo hospodaření bez likvidace rušený „Drůbežářský průmysl, státní podnik biologických, technických a obchodních služeb“ a staly se tak součástí jmění obchodní společnosti Xaverov, a. s. (dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 29. 3. 1991, č. j. 2097/91-550).
V podaném dovolání, jehož přípustnost zdůvodňuje především odklonem rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 občanského soudního řádu), žalovaný 3) pokládá za nesprávné zejména posouzení otázky, zda žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) náleželo k 31. 3. 1991 právo hospodaření k předmětným pozemkům, v situaci, kdy na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství ze dne 28. 12. 1964 byly pozemky v kat. území D., včetně předmětného pozemku parc. č. 1577 prokazatelně předány do správy jiné hospodářské organizaci – Státnímu statku v Dolních Počernicích, n. p.; v dané souvislosti dovolatel poukazuje též na moment faktický i evidenční, maje za to, že za daného stavu nelze mít odlišná tvrzení žalobce o právu hospodaření za opodstatněná. Dovozuje, že pozemky zůstaly ve vlastnictví státu a jako historický majetek obce přešly z majetku státu do vlastnictví žalované obce podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. Přitom zpochybňuje i závěry stran právního nástupnictví žalobkyně a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 29. 3. 1991, č. j. 2097/91-550, pokládá za neurčité, nejenom proto, že postrádá přesnou identifikaci pozemků ve vlastnictví státu, jež měly přejít do vlastnictví žalobce (jeho právního předchůdce). Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce – odkazuje na rozhodnutí (usnesení) dovolacího soudu, označená ve vyjádření – pokládá dovolání za nepřípustné a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; resp. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení dovolání označené právní otázky převodu práva hospodaření (a důkazního břemene k prokázání v tomto směru relevantních okolností), při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávným právním posouzením věci (naplňujícím dovolací důvod uvedený nyní v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) může být i nesprávný závěr soudu o důkazním břemenu účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1999, str. 337). Zákon účastníku ukládá povinnost tvrdit všechny potřebné skutečnosti a plnit důkazní povinnost (§101 odst. 1 písm. a/, b/; §120 odst. 1 o. s. ř.). Potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/99, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str. 372).
Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, Soubor č. C 3255).
Ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud opakovaně dospěl též k závěru (srov. např. jeho rozsudky ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004), že existenci písemné smlouvy, která se nedochovala, lze prokázat i nepřímými důkazy; přitom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy.
Pro rozhodnutí v dané věci je, mimo jiné, určující řešení otázky, zda si právní předchůdce žalobce podržel právo hospodaření k předmětným pozemkům k 31. 3. 1991, nebo zda toto právo bylo již dříve, v šedesátých letech minulého století, převedeno na jinou hospodářskou organizaci (jak tvrdí dovolatel). Okolnosti přechodu práva jsou zde dokládány nejenom rozhodnutím příslušného rezortního ministerstva z roku 1964, ale též dalšími skutečnostmi, krom evidenčního stavu též okolnostmi o následném faktickém výkonu práva hospodaření. [Přitom platilo, že právo hospodaření s národním majetkem (jeho správu) vykonávala zásadně organizace, jež byla pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně sloužil; §65 odst. 1 hospodářského zákoníku, §2 odst. 2 tehdy platné vyhlášky č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku.]
Zatímco soud prvního stupně usuzuje na převod správy národního majetku (§68 hospodářského zákoníku, §18 vyhlášky č. 117/1964 Sb.) i z důkazů nepřímých a přihlíží k následnému chování dotčených hospodářských subjektů, odvolací soud své rozhodnutí staví na závěru, že nebyly dohledány příslušné hospodářské smlouvy, delimitační protokoly nebo rozhodnutí nadřízených orgánu (jinak správně dodávaje, že toliko faktickým výkonem národního majetku právo hospodaření nabýt nelze; o takovou situaci ovšem v daném případě nejde). Vyvozuje-li odvolací soud následně z neprokázání těchto skutečností (jež měly nastat před téměř padesáti lety) nepříznivé procesní důsledky právě pro dovolatele (do jehož vlastnictví měly pozemky přejít ex lege k 24. 5. 1991, jako tzv. historický majetek obce; §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), jde o postup skutkovým okolnostem zjevně nepřiměřený (v situaci, kdy sám žalobce dosud neprokázal, že by k 31. 3. 1991 vykonával právo hospodaření k předmětným pozemkům ve vlastnictví státu).
Odkaz žalobce na rozhodnutí (usnesení) dovolacího soudu vydaná v jiných věcech téhož dovolatele (usnesení ze dne 9. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5017/2007; ze dne 2. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 3386/2008; ze dne 15. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 4050/2008; ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 5419/2008; ze dne 18. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 71/2009; ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 645/2010) případný není, nejenom proto, že označená rozhodnutí nejsou rozhodnutími meritorními, ale zejména pro odlišné skutkové okolnosti věci nyní posuzované (v situaci, kdy v žalobcem označených věcech právo hospodaření k určenému národnímu majetku evidentně příslušeno jeho právnímu předchůdci a tato otázka ani nebyla předmětem dovolacího přezkumu v označených řízeních).
Naproti tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 354/2012 (jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2011, č. j. 68 Co 547/2009-654, ve věci vedené u Obvodního soudu pod sp. zn. 60 C 44/2006) stojí na skutkových okolnostech a otázkách takřka identických s okolnostmi věci nyní posuzované a účastníkům samotným je pak známo nejlépe, že označená rozhodnutí obecných soudů, napadená žalobcovou ústavní stížností, obstála i při přezkumu v rovině ústavněprávní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. III. ÚS 4036/12).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce vzniku (převodu) práva hospodaření k předmětným pozemkům (jejíž vyřešení je určující i při rozhodnutí ve sporu o vlastnictví) správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu, jakož i v závislém nákladovém výroku mezi účastníky dovolacího řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu