ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5419.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5419/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: X., a.s., proti žalovanému: P. f. ČR, zastoupen advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 14 C 198/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, č.j. 23 Co 246/2008-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným určil, že žalobce je vlastníkem (resp. spoluvlastníkem, viz dále) pozemku parcelní č. 4423/2, dále ideální jedné poloviny pozemku parcelní č. 4075/9, ideálních 7/48 pozemku parcelní č. 4417/7 a ideální jedné poloviny pozemku parcelní č. 4085/6, vše se nacházející v obci P., katastrálním území H. P., a též pozemku parcelní č. 1331/1 v obci P. a katastrálním území D. P.
Důvodem určovací žaloby byl především tvrzený nesprávný zápis vlastnického (spoluvlastnického) práva ve prospěch České republiky; žalovaný měl vykonávat správu těchto pozemků. Pozemky měly být podle žalobce v minulosti ve vlastnictví jeho právního předchůdce. Odvolací soud shledal, že žalobce je právním nástupcem subjektů, které měly ke sporným pozemkům v minulosti právo hospodaření; taktéž shledal, že na straně žalobce byl dán naléhavý právní zájem. Z obsáhle provedeného dokazování vyplynulo, že sporné pozemky skutečně byly ve vlastnictví právních předchůdců žalobce, a proto (ve shodě s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 2. 2008, č.j. 14 C 198/2007-53) odvolací soud potvrdil určení vlastnictví sporných pozemků ve prospěch žalobce. Nezavázal žádného z účastníků k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Brojil proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem. V dovolání obšírně rekapituloval zejména dříve uváděné námitky, které uplatnil v průběhu předcházejícího řízení (včetně i zde opětně uváděných odkazů na listinné důkazy). Dovolacímu soudu tak předložil k právnímu posouzení kompletní revizi věci, aniž by jakkoliv konkrétně vymezil otázku pro věc určujícího zásadního právního významu. Z dovolání lze usoudit, že žalobce spatřoval zásadní právní otázku v tom, že žalobce měl pozbýt oprávnění být právním nástupcem společností, které měly k pozemkům právo hospodaření. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil. Ztotožnil se s právním názorem a právním posouzením věci odvolacím soudem. Poukázal na to, že napadený rozsudek odvolacího soudu neřeší právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud řešena nebo byla řešena odvolacími a dovolacím soudem rozdílně; navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud již v obdobné věci určení vlastnického práva několikráte rozhodoval a mj. uvedl, že „jestliže byla Česká republika vlastníkem akcií v akciové společnosti, jejíž právní předchůdce byl zrušen rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR, není vlastníkem pozemků…“ (viz usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 5017/2007).
V tomto případě se ke dni 31. 3. 1991 stala vlastníkem sporných pozemků společnost X., a.s. Rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 29. 3. 1991 byl právní předchůdce žalobce (státní podnik D. p.) zrušen bez likvidace
a jeho veškerý majetek, k němuž měl tento podnik právo hospodaření (včetně sporných pozemků), byl převeden na nově vzniklou akciovou společnost X. Sporné pozemky tedy nemohly přejít do vlastnictví České republiky a správy P. f. dnem 24. 6. 1991 podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neboť nebyly ve vlastnictví státu (či žalovaného). Pokud byl jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí zapsán žalovaný - Česká republika, se správou P. f., bylo tak učiněno nesprávně. Žalobci svědčí jak naléhavý právní zájem na určení vlastnictví (§80 písm. c/ o. s. ř.), tak aktivní věcná legitimace ve sporu. Posloupnost právních předchůdců žalobce ve vztahu k předmětným pozemkům, a to již od roku 1963, ostatně detailně popsal již soud prvního stupně.
Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud rozhodl ve věci správně a v souladu s dosavadní judikaturou (srov. např. též rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2351/2000). Nelze tedy ve věci usuzovat na zásadní právní význam ve vztahu k napadenému rozsudku.
Dovolání žalovaného je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto.
Žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu