ECLI:CZ:US:2013:3.US.4036.12.1
sp. zn. III. ÚS 4036/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele XAVEROV, a. s., se sídlem Lopatecká 223/13, 147 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Pavlem Zimou, advokátem se sídlem Balbínova 404/22, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. 28 Cdo 354/2012-734, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2011 č. j. 68 Co 547/2009-654 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 3. 2009 č. j. 60 C 44/2006-372 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2009 č. j. 60 C 44/2006-432, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zčásti vyhověl žalobě stěžovatele o určení vlastnického práva ku konkrétním pozemkům, zčásti ji zamítl a zčásti řízení ku zpětvzetí žaloby zastavil. Pro stěžovatele nepříznivý výsledek sporu měl soud prvního stupně za určující, že se mu nepodařilo prokázat, že by ke dni 31. 3. 1991 jeho právnímu předchůdci svědčilo právo hospodaření k předmětným pozemkům, byť k tomuto závěru dospěl na základě sice obšírného dokazování, leč prostřednictvím převážně důkazů nepřímých, listinných, resp. výpovědí svědků (rozhodné delimitační protokoly, případně hospodářské smlouvy již k dispozici nebyly).
Odvolací soud tento rozsudek potvrdil. Soudu prvního stupně přisvědčil, že absence příslušných hospodářských smluv či delimitačních protokolů sama o osobě nemůže vyloučit zjištění, že sporné právo svědčilo subjektu od stěžovatele odlišnému, pakliže pro takový závěr svědčí spolehlivě důkazy jiné.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jelikož odvolacím soudem nebyla řešena otázka zásadního právního významu (za samozřejmé měl, že platí, že "došlo-li ke ztrátě listiny, není vyloučeno domáhat se nároku z právního úkonu, lze-li ... tento úkon i splnění náležitostí formy dokázat jinak") a v dalším bylo dovolání založeno povýtce na nezpůsobilých (skutkových) dovolacích důvodech.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že závěr obecných soudů, že jeho právní předchůdce převedl právo hospodaření k předmětným pozemkům na jiný subjekt, je v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěnými, a je v rozporu též s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 690/2000, což pominul i Nejvyšší soud při posouzení jeho dovolání jako nepřípustného. Dle tohoto nálezu platí, že právo hospodaření podle tehdejších předpisů nelze nabýt pouhým faktickým výkonem správy, ale na základě právního aktu, a v dané věci žádné doklady, svědčící o převodu práva hospodaření k předmětným pozemkům (hospodářské smlouvy či opatření nadřízeného orgánu), žalovaní nepředložili, aniž byla zjištěna jejich ztráta. Nejvyšší soud neměl rovněž opomenout jako důkaz jím navržený protokol o výpovědi svědka Ing. J. Sklenaříka, a svým celkovým postupem podle stěžovatelova názoru založil stav, kdy bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jelikož k tvrzenému porušení ustanovení čl. 11 Listiny mělo dojít výsledkem soudního řízení, je zřejmé, že by se tak mohlo stát jen coby výraz takového postupu obecných soudů, jenž by byl rozporný s principy spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že se každý může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo však stěžovateli upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení (žalobce), měl prostor pro vyjádření k provedeným důkazům, právně argumentovat a oponovat podáním protistrany, a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně využil i dostupný opravný prostředek v podobě odvolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Dovolací soud zvolil takovou interpretaci §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jež ústavněprávním standardům bezezbytku odpovídá. Posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není principiálně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.), není Ústavní soud proto oprávněn přezkoumávat, ledaže - se zřetelem k případné absenci logického a srozumitelného odůvodnění - by mohlo jít o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, III. ÚS 466/06, III. ÚS 643/06, III. ÚS 2346/07, příp. II. ÚS 644/04).
Tak tomu v dané věci očividně není. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud rozhodoval v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 690/2000 (nesprávně označeným jako "nález"); toto usnesení jednak vychází ze skutkově a právně odlišné věci (daný spor se týkal přechodu majetku z České republiky do vlastnictví obcí) a jednak s ním ani nekoliduje, jestliže existenci potřebného právního aktu obecné soudy dovodily jinak (než z příslušné listiny), "na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů", který svojí přesvědčivostí (viz poslední odstavec strany 16 a první odstavec strany 17 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) ústavněprávně obstojí; závěry obecných soudů tedy na "pouhém výkonu správy", jak se domnívá stěžovatel, založeny nebyly.
Ačkoliv se dovolací soud v přezkumu situovaném na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pohyboval objektivně mimo možnosti efektivního uplatnění skutkových námitek, dovolání stěžovatele přesto obsahovalo převážně výtky neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. nesprávného hodnocení provedených důkazů, a proti takovému hodnocení dovolacím soudem nelze z hlediska ústavnosti nic namítat.
Podle názoru Ústavního soudu nadto obecné soudy založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad, při zvažování všech rozhodných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu; není důvod ani ke kritice, že obecné soudy, jak konstatovaly, vyšly "z uceleného řetězce" (byť) nepřímých důkazů, přičemž s výpovědí Ing. J. Sklenaříka se vypořádaly v jiných řízeních (srov. str. 16 rozhodnutí odvolacího soudu). Jestliže z jednotlivých dílčích zjištění učinily logické a srozumitelné závěry, které z pohledu ústavněprávních zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
Shrnutím řečeného je namístě učinit závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani zjevný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu