ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.645.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 645/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce XAVEROV, a. s. , se sídlem v Praze 4, Lopatecká 13, proti žalovanému hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem v Praze 1, Dlouhá 13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 275/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009, č. j. 14 Co 265/2009-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2009, č. j. 10 C 275/2006-130, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1368/2 a dalších v kat. úz. B. a obci Praha, podrobně identifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Žádnému z účastníků nevzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dovodil naléhavý právní zájem žalobce na určovací žalobě (§80 písm. c/ o. s. ř.) ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí je dosud jako vlastník pozemků zapsán žalovaný, ač žalobce dovozuje své vlastnictví těchto nemovitostí z privatizace, která byla provedena v konečné fázi rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR vůči jeho právnímu předchůdci rozhodnutím ze dne 29. 3. 1991. Tato privatizace kromě své právní relevance (srov. Rc 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) časově předcházela případné obecní restituci podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobce tedy je vlastníkem sporných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku a dovolací důvody spatřoval v tvrzených procesních vadách s následkem nesprávného rozhodnutí a v nesprávném právním posouzení věci. V podrobně sepsaném dovolání položil žalovaný v bodě II. dovolacímu soudu celkem šest otázek, kterým přičítal zásadní právní význam. V dalším textu se zabýval tvrzenými vadami privatizace Drůbežářského průmyslu, s. p. na akciovou společnost a také vytkl odvolací instanci chybné postupy z hledisek nevypořádání se s důvody odvolání a nedostatků při dokazování (zejména neprovedení řádně navrženého důkazu). Dovolatel žádal, aby byly dovolacím soudem zrušeny rozsudky obou nižších instancí a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, uplatnil v intencích ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek pro hmotněprávní stránce a dospěl k závěru, že dovolací soud posoudil všechny pro věc určující právní otázky správně. Týká se to jak průběhu privatizačního procesu (zejména aplikace §15 odst. 1, 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, posouzení náležitostí ministerského rozhodnutí z 29. 3. 1991), tak i souladu nabytí nemovitostí se zákonem č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech (§1 odst. 2). Všechny aspekty sukcese právních předchůdců žalobce do práv k privatizovaným nemovitostem – včetně předmětných pozemků – jsou v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podrobně a přesvědčivě vyřešeny ve prospěch současného vlastnického práva strany žalující.
Je nutné uvést, že Nejvyšší soud se již problematikou, kterou žalovaný učinil předmětem dovolacího řízení, opakovaně zabýval. Stalo se tak v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 5017/2007, 28 Cdo 4050/2008, 28 Cdo 5419/2008, 28 Cdo 71/2009. Ve všech případech byly právní závěry shodné s nyní shrnutými a dovolací soud nemá důvod se od nich odchýlit.
Ani po procesní stránce, která by ostatně byla předmětem přezkumu až v případě přípustnosti dovolání (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.), neshledává dovolací soud pochybení odvolací instance.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, v souladu s nastolenou rozhodovací praxí, a nelze hovořit ani o judikatorní mezeře, přesahu či kontradikci rozhodování nižších soudů ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (ve znění před novelou č. 7/2009 Sb.); tedy ani o zásadním právním významu napadeného rozsudku. Nejvyšší soud proto dovolání strany žalované odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Protistraně nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu