ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4230.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4230/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu pro Prahu – západ, pod sp. zn. 6 C 1662/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2007, č. j. 30 Co 608/2006-261, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva k pozemkům blíže identifikovaným ve výroku I. prvoinstančního rozsudku. Odvolací soud změnil jen část výroku týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal v řízení před soudem prvního stupně žádné vady, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně napravil své opomenutí, když o žalobkyní navržených změnách žaloby rozhodl usnesením ze dne 16. 11. 2005, č. j. 6 C 1662/99-209, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. 11. 2006, č. j. 6 C 1662/99-239. Zcela neopodstatněnou shledal námitku, že soud prvního stupně měl dle návrhu žalobkyně rozhodnout mezitímním rozsudkem, kterým by z řízení vyloučil druhého žalovaného (myšleno Ing. K.), jenž měl předmětné nemovitosti nabýt v přímé souvislosti s prokázanou trestnou činností. V daném případě nepřicházelo vydání mezitímního rozsudku vůbec v úvahu. Pokud jde o meritum sporu vycházel soud ze zjištění, že žalobkyně byla původní vlastnicí předmětných nemovitostí, které byly součástí klášterního velkostatku v H. Tyto nemovitosti byly zabrány státem dle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, poté rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 7. 9. 1926 a ze dne 17. 2. 1927 dle zákona č. 81/1920 Sb., přídělového zákona, byly ponechány ve vlastnictví žalobkyně a poznámka o záboru vlastnictví byla ve složce č. 600 desk zemských vymazána. Na základě návrhu a oznámení ministerstva zemědělství ze dne 27. 1. 1948 se tyto nemovitosti staly předmětem revize první pozemkové reformy dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a posléze byly státem též převzaty. V současné době je jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí veden žalovaný. Žalobkyně se v daném případě žalobou o určení vlastnického práva snaží dosáhnout navrácení majetku, který přešel na stát v období mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1989, když dané nemovitosti, spadající pod režim zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), přešly na stát za podmínek předvídaných v jeho ustanovení §6 odst. 1 písm. b). Dovodil, že za tohoto stavu je třeba daný spor považovat za svou povahou restituční, a je proto namístě vycházet ze závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02. Podle tohoto nálezu, je nutné na majetek uvedený v ustanovení §29 zákona o půdě vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Odvolací soud k námitkám žalobkyně připomněl též sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 22/05 ve věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb., v němž bylo mimo jiné konstatováno, že je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona. Odvolací soud tak dovodil, že v souzeném sporu nemá žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přičemž spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud sice zopakoval odvolací důvody, které žalobkyně uvedla, avšak nijak se s nimi nevypořádal. Žádný ze soudů nijak neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že předmětné pozemky vůbec přešly na stát. Odvolací soud dovodil, že je nutné aplikovat zákon o půdě a odvolal se na nález Ústavního soudu, a to zcela formálně. Žalobkyně je přesvědčena, že s odkazem na rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 26. 1. 1948 nelze na daný spor aplikovat zákon o půdě, neboť tento zákon je speciální, jeho předmětem je odstranění majetkových křivd ve vztahu k zemědělské půdě a pouze v ustanovení §29 zakazuje převod církevního majetku do vlastnictví jiných osob do přijetí zákona o tomto majetku. Žádné konkrétní zákony předpokládané ustanovením §29 zákona o půdě dosud přijaty nebyly. Navíc k žádnému přechodu vlastnického práva na stát a následně na žalovaného nedošlo. Proto ani nelze použít restitučních zákonů. Pokud soudy nevyřešily, zda a kdy majetek přešel na stát, nemohou ani rozhodnout, podle jakého právního předpisu je třeba dále postupovat. Dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v souzeném sporu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2179/2003, nezpochybnilo aplikaci obecných předpisů místo zákona o půdě, pouze v něm bylo vyčteno soudu prvního stupně a soudu odvolacímu, že se dostatečně nezabývaly otázkou převzetí majetku státem. Oba soudy se tedy měly zabývat otázkami, které plynou z tohoto rozsudku Nejvyššího soudu, zejména tím, zda vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo na stát či nikoliv, popřípadě kdy a podle jakých právních předpisů se tak stalo. Oba soudy však místo toho překvapivě odkázaly na judikát Ústavního soudu, který se navíc zabýval typově zcela odlišnou věcí. Vzhledem k tomu, že pozemky nespadají pod úpravu restitučních zákonů, nemůže se jednat o obcházení zákona. V tom spočívá otázka zásadního právního významu. Žalobkyně navrhuje, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný s tím, že argumentace dovolatelky spočívající v tvrzení, že předmětné nemovitosti nikdy nepřešly na stát, neboť v zemských deskách byla učiněna pouze poznámka zamýšleného převzetí, ale rozhodnutí o převzetí nikdy nebylo vydáno, neobstojí. Danou problematikou se totiž Nejvyšší soud již zabýval, přičemž dospěl k závěru, že dle zákona č. 142/1947 Sb. nebylo pro přechod vlastnického práva třeba zvláštního správního rozhodnutí jakožto projevu vůle předmětný majetek převzít. Dle tohoto stanoviska Nejvyššího soudu neuspěje zásadní a prakticky jediný argument dovolatelky, a to že nedošlo k vydání správního rozhodnutí o převzetí předmětných nemovitostí státem, a tedy že nikdy nepozbyla jejich vlastnictví. Dovolatelka žádným relevantním způsobem nedoložila to, čeho se domáhá. Žalovaný nepovažuje též za případné zpochybňování rozhodnutí Ústavního soudu ze strany dovolatelky. Rozsudky soudů obou stupňů považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání v dané věci zamítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ust. §236 odst.1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Na závěr, zda je napadené rozhodnutí zásadně právně významné, lze přitom usuzovat toliko z pohledu námitek týkajících se právního posouzení věci [ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Otázku zásadního právního významu nelze naopak založit na argumentech uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 31) či z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud, jsa vázán při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu rozsahem, v němž bylo dovolatelkou napadeno (ust. §242 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nenaplňuje výše uvedené podmínky, jež by zakládaly přípustnost dovolání pro zásadní právní význam. Dovolatelka jednak napadá způsob odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, což by bylo možné podřadit důvodu obsaženému v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a jednak skutkový závěr obou soudů, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na stát. Žádná z těchto námitek se pro svůj charakter nemohla stát v souzeném sporu předmětem dovolacího přezkumu.
Dovolatelka však dále napadla i právní závěr učiněný soudem odvolacím, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem, a to z důvodu konkurence tzv. restitučních a obecných právních předpisů. Dovolatelka v tomto ohledu především namítá, že dané pozemky nejsou předmětem právní úpravy obsažené v zákoně o půdě a že na ně nedopadá žádný z tzv. restitučních předpisů. To zejména proto, že tyto pozemky – dle názoru dovolatelky – nikdy nepřešly do vlastnictví státu, a tím ani do vlastnictví žalovaného. Závěr o tom, zda předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu či nikoliv, je sice závěrem o skutečnostech rozhodných pro daný spor, jenž se nicméně z již uvedených důvodů nemohl stát předmětem dovolacího přezkumu (§241a odst. 3 o. s. ř). Je však nutné poukázat na ustálenou judikaturu soudu Nejvyššího a soudu Ústavního týkající se uvedené právní problematiky vztahu obecných a tzv. restitučních právních předpisů. Především je třeba souhlasit se závěrem soudu odvolacího v tom, že na souzený spor je možné aplikovat závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02. V něm bylo dovozeno, že na zemědělský majetek, jenž byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, je nutné vztahovat režim restitučních zákonů, a není zde tudíž prostor pro podávání určovacích žalob podle obecných právních předpisů z důvodu absence naléhavého právní zájmu. Je tomuto tak proto, že uvedený majetek je pokryt kogentním ustanovením §29 zákona o půdě, jehož účelem je zajištění všeobecných předpokladů pro budoucí - obsahově však nepředjímatelnou – normativní úpravu restituční obnovy tzv. církevního majetku (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 5, ročník 2003). Jestliže tedy požadovaný majetek podléhá režimu restitučních předpisů, platí v plném rozsahu to, co bylo v ustálené judikatuře řečeno o konkurenci restitučních a obecných právních předpisů. Na některé z nejdůležitějších rozhodnutí v tomto směru poukázal ostatně i sám odvolací soud v závěru odůvodnění napadeného rozsudku.
Nad rámec odůvodnění pak dovolací soud zdůrazňuje, že i kdyby předmětné nemovitosti nespadaly pod režim zákona o půdě či jiného takzvaného restitučního právního předpisu, uplatnily by se závěry uvedené v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se preventivního charakteru určovací žaloby, která nenachází své uplatnění tehdy, je-li jejím předmětem právo či právní vztah, který se nestal nejistým nyní, nýbrž před několika desítkami let (např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 či rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, dále pak stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005).
Dovolací soud neshledal v napadeném rozhodnutí otázku zásadního právního významu, a proto nemohl založit přípustnost dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu