ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.479.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 479/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce R. K. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Uhra 13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1,145.700,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 74/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 29 Co 328/2008-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. ledna 2008, č. j. 16 C 74/2004-139, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1,145.700,- Kč (výrok I); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky, 1. oddělení kriminální služby Hodonín, ze dne 7. 10. 1994, č. j. ČVS: OŘP-359/OK-94, bylo žalobci podle §79 trestního řádu, jako věc důležitá pro trestní řízení, odňato osobní motorové vozidlo zn. BMW 850i (dále převážně jen „předmětné vozidlo“ nebo „vozidlo“); dalším vyšetřováním bylo zjištěno, že jde o vozidlo, které bylo dne 19. 12. 1993 odcizeno jiné osobě. Usnesením Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 1 ze dne 6. 1. 1995, sp. zn. ČVS: OVV-5772/93, byly podle §80 trestního řádu vráceny žalobci pouze věci v usnesení specifikované, které se nacházely v odňatém vozidle a jež byly podle zjištění policejního orgánu v žalobcově vlastnictví. Usnesení napadl žalobce stížností, v níž policejnímu orgánu vytýkal, že mu nebylo vráceno předmětné vozidlo ani další věci, jimiž vozilo opatřil a o nichž tvrdil, že jsou také v jeho vlastnictví. Tato žalobcova stížnost byla usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 1995, sp. zn. 3 Zt 5005/94-12, zamítnuta a následně byl žalobce (dopisem ze dne 22. 1. 1996) informován o tom, že předmětné vozidlo bylo na základě usnesení Policie ČR, Obvodního úřadu pro vyšetřování Praha 1 ze dne 9. 1. 1995, sp. zn. ČVS: OVV-5772/93, vydáno jeho vlastníku (německému státnímu příslušníku), a to i s věcmi, jejichž vydání se žalobce stížností domáhá. V nyní souzené věci se pak žalobce vůči státu domáhá zaplacení částky 1,145.700,- Kč, která dle jeho tvrzení představuje škodu, jež mu byla způsobena v trestním řízení odnětím motorového vozidla a dalších věcí (o nichž tvrdí, že jsou jeho vlastnictvím) a jejich vydáním jiné osobě, jejíž vlastnické právo zpochybňuje.
Žalobou uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Vzhledem k žalovanou uplatněné námitce promlčení se nejprve zabýval otázkou promlčení práva – kvalifikovaného jako právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Vyšel přitom ze zjištění, že nejpozději z usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 1995, se žalobce dozvěděl o tom, kdo je vlastníkem předmětného vozidla, a ze sdělení Policie ČR ze dne 22. 1. 1996 získal vědomost, že vozidlo (spolu s věcmi, jejichž vydání se domáhal) bylo vráceno jeho vlastníku; tímto dnem (22. 1. 1996) proto žalobci počala běžet tříletá (subjektivní) promlčecí doba podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a podal-li žalobu u soudu až dne 20. 7. 2004, učinil tak zřetelně po jejím uplynutí. Současně odvolací soud dovodil, že v souzené věci nemůže jít o nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (§1 zákona č. 58/1969 Sb.), jelikož žádné z rozhodnutí vydaných v trestním řízení, s nimiž žalobce polemizuje, nebylo pro tvrzenou nezákonnost zrušeno (§4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že soud nesprávně posoudil otázku promlčení práva, použil-li ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., ač měl správně – dle žalobcova názoru – aplikovat ustanovení §22 odst. 2 tohoto zákona. Dovozoval přitom, že škoda, jíž náhrady se domáhá, mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí, za něž označil usnesení Policie ČR ze dne 6. 1. 1995 (o vrácení pouze některých věcí). Na jeho nezákonnost usuzoval i z usnesení Inspekce ministerstva vnitra, jež mu bylo doručeno dne 13. 7. 2000 a v němž inspekce konstatovala porušení zákona č. 186/1992 Sb. vyšetřovatelem. Je proto přesvědčen, že desetiletá promlčecí doba podle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. mu počala běžet až dne 13. 7. 2000, neboť až tohoto dne se dozvěděl o nezákonnosti rozhodnutí (ze dne 6. 1. 1995). Z tohoto dovozoval, že žalobu podal včas, ještě před uplynutím promlčecí doby. Konstatoval však, že desetiletá promlčecí doba je zachována i tehdy, je-li počátek jejího běhu spojován již s okamžikem vydání usnesení ze dne 6. 1. 1995. Za nesprávný označil i závěr soudu o vlastnictví předmětného vozidla, zdůrazňuje dobrou víru při jeho koupi a odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 1747/07. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. ) a jež jsou pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupme podle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. je promlčen, neboť žalobce jej uplatil u soudu až poté, co mu marně uplynula tříletá (subjektivní) promlčecí doba podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.; současně odvolací soud dochází k závěru, že nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím, nebylo-li rozhodnutí pro tvrzenou nezákonnost změněno či zrušeno (§4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.).
O nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel, může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k ustanovení §36 (nyní platného a účinného) zákona č. 82/1982 Sb., odvolací soud nepochybil, posuzoval-li věc podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb.
Podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. se právo na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí.
Podle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. se nejpozději toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
V ustanovení §22 odst. 1, 2 zákona č. 58/1969 Sb. jde o kombinaci promlčecí doby subjektivní a doby objektivní, která ovšem platí pouze pro případy odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno. To vyplývá již z dikce ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., které počátek běhu objektivní promlčecí doby váže pouze na okamžik doručení (oznámení) rozhodnutí. U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se tak uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4482; rozsudek ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004; nebo usnesení ze dne 14. dubna 2008, sp. zn. 25 Cdo 2828/2007; ústavní stížnost proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 1712/08).
V posuzovaném případě, kdy usnesení Policie ČR ze dne 7. 10. 1994, jímž bylo žalobci podle §79 tr. ř., jako věc důležitá pro trestní řízení, odňato předmětné vozidlo, ani usnesení Policie ČR ze dne 6. 1. 1995, o vrácení věci, nebyly pro nezákonnost zrušeny, odvolací soud posuzoval věc správně podle ustanovení o promlčení nároku na náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem, tj. podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., a na základě učiněných skutkových zjištění správně dovodil, že žalobce se nejpozději dne 22. 1. 1996 z dopisu Policie ČR dověděl o tom, že mu vznikla škoda a měl vědomost i o tom, v jaké (přibližné) výši. Tímto dnem mu proto počala běžet tříletá promlčecí doba podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., která uplynula dne 22. ledna 1999. Jelikož žaloba byla u soudu podána až dne 20. července 2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.
Dovozuje-li žalobce, že v dané věci jde o nárok na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím, přehlíží, že z jednou podmínek této formy odpovědnosti státu za škodu je podle §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. zrušení rozhodnutí pro jeho nezákonnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5, ročník 2000; rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu; nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006). Tato podmínka v posuzované věci naplněna není. A dovolává-li se snad žalobce při řešení otázky promlčení práva aplikace pouze ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., nerespektuje, že pro danou formu odpovědnosti státu za škodu – jak z dikce ustanovení §22 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb. i z výše citované judikatury vyplývá – je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní (§22 odst. 1) a objektivní (§22 odst. 2); skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba.
K argumentaci žalobce závěry uvedenými v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1747/07, sluší se uvést, že jde o závěry, jež se v nyní posuzované věci neprosadí. Již proto, že citovaným nálezem byla řešena jiná právní otázka, a to sice otázka důsledků zrušení smlouvy na vlastnické právo nabyté dříve třetí osobou. O takový případ se v dané věci – v níž žalobce získal věc pocházející z trestné činnosti od osoby, která nebyla jejím vlastníkem – nejedná.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opírající se o ustálenou judikaturu, kterou Nejvyšší soud ani v souzené věci neopouští – není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu