ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4808.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4808/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce M. D., zastoupeného Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Hradešínská 29, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště v hlavním městě Praze, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2.533.035,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 252/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, č. j. 13 Co 40/2010-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2009, č. j. 27 C 252/2008-41 jako soudu prvního stupně. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2.533.035,- Kč s příslušenstvím.
Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení žalované částky z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jenž dle žalobních tvrzení měl spočívat v tom, že v důsledku soudem zaviněných průtahů v řízení vedeném Okresním soudem pro Prahu-západ pod sp. zn. E 666/97 se žalobce ve vykonávacím řízení jím požadované částky nedomohl, když v posléze proti povinnému prohlášeném konkurzním řízení byl uspokojen již jen co do částky 83.119,- Kč, ačkoli nebýt průtahů ze strany soudu nedosáhl by na základě dražby konané ve vykonávacím řízení zcela jistě uspokojení celé své pohledávky ve výši 1.400.000,- Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce jako oprávněný měl za povinným M. F. pohledávku ve výši 1.400.000,- Kč s příslušenstvím, v průběhu výkonu rozhodnutí proti povinnému došlo ke spojení věci s návrhem dalšího oprávněného V. Z. a rovněž dalšího oprávněného O. V. Řízení o výkon rozhodnutí vykazovalo znaky vleklosti, navíc v jeho průběhu byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2003, č. j. 37 K 21/2003-23 vyhlášen na majetek povinného M. F. konkurz. Samotný výkon rozhodnutí byl na návrh správce konkurzní podstaty úpadce M. F. zastaven, neboť předmětné nemovitosti byly v rámci konkurzní podstaty zpeněženy formou veřejné dražby. Žalobce přihlásil svou zmíněnou pohledávku do konkurzního řízení vedeného proti úpadci M. F. a na základě rozvrhového usnesení konkurzního soudu mu byla vyplacena částka 83.119,- Kč. Přitom vydražitel nemovitostí, které měl ve vlastnictví M. F., jenž nemovitosti získal, následně jako prodávající tyto nemovitosti prodal kupující A. S. za kupní cenu 5.500.000,- Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc tak, že vyšel z úvahy, že pro případné stanovení výše škody z titulu nesprávného úředního postupu by v dané věci bylo relevantní pouze to, že by bylo postaveno najisto, že v dražbě provedené soudem v rámci řízení o výkon rozhodnutí by předmětné nemovitosti povinného M. F. byly vydraženy za vyšší cenu, než za jakou byly vydraženy v dražbě provedené následně v rámci konkurzního řízení. Takový závěr však podle soudu prvního stupně nelze učinit jinak než tím, že by dražba byla provedena, což se ovšem nestalo. Je tedy možné, že by byly nemovitosti vydraženy za vyšší cenu, je však současně možné, že s ohledem na minimální výši podání by nebyly vydraženy vůbec. Zaujal názor, že sama okolnost, že následně vydražitel prodal předmětné nemovitosti s výrazným ziskem, nemůže zpochybnit výši dražbou dosažené částky, neboť různé formy prodeje (soudní dražba, veřejná dražba, prodej přes realitní kancelář a prodej přímému zájemci) vedou k různým výsledným cenám. Za podstatné považoval to, že ani soud by předmětné nemovitosti neprodával jinak než v dražbě.
Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní posouzení věci soudem prvního stupně v plném rozsahu. Připomněl, že jednou z nezbytných podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu je tzv. příčinná souvislost. Vyslovil, že se jedná o rozhodující moment, který vede k odpovědnosti za škodu. Nestačí pouhá pravděpodobnost příčinné souvislosti či okolnosti nasvědčující její existenci, nýbrž příčinnou souvislost je třeba prokázat a důkazní povinnost i ohledně příčinné souvislosti má poškozený žalobce (viz R 21/1992). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě lze dospět k závěru, že v postupu Okresního soudu Praha-západ ve věci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného M. F. opakované došlo k neodůvodněným průtahům, které ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) naplňují veškeré kvalifikační znaky nesprávného úředního postupu. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že aby žalovaná mohla být shledána odpovědnou za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, musí být splněny i ostatní obligatorní znaky odpovědnosti za škodu, tedy kromě tvrzené škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, musí žalobce prokázat vznik škody a příčinnou souvislost. Pro závěr o vzniku škody však nestačí zjištění, že nějaká škoda žalobci vznikla, nýbrž musí být najisto postaveno, jaká újma objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, t.j. penězi, žalobci vznikla. Odvolací soud považoval za předčasný závěr soudu prvního stupně o tom, že v daném případě žalobci vznikla škoda. Konstatoval, že v dané věci logická úvaha vedoucí k určení výše škody se prolíná se skutečnostmi rozhodnými pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Soud prvního stupně správně uvedl, že předpokladem úspěšnosti žalobcem uplatněného nároku je to, že žalobce prokáže, že jím tvrzená škoda v žalované výši vznikla právě a jen v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu pro Prahu-západ. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s názorem soudu prvního stupně, že nebýt průtahů v řízení, pak na základě soudní dražby provedené ještě před prohlášením konkurzu na povinného, by žalobcova pohledávka byla z částky takto utržené plně uspokojena. Podle odvolacího soudu v dané věci nebyly předloženy soudu žádné důkazy, z nichž by bylo možné dovodit, za jakou cenu by předmětné nemovitosti M. F. byly prodány v období předcházejícím prohlášení konkurzu na jeho osobu. Zároveň soud prvního stupně též správně uvedl, že jen ze samotného počtu oprávněných v řízení o výkonu rozhodnutí nelze usuzovat na rozsah konkurence věřitelů. Ve smyslu ustanovení §336f o. s. ř. totiž každý z věřitelů, který má pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitosti anebo který má proti povinnému pohledávku přiznanou rozhodnutím, smírem nebo jiným titulem uvedeným v ustanovení §274, ji může nejpozději do zahájení dražebního jednání do řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí přihlásit. Také dražební vyhláška, která je vydávána v souvislosti se soudem nařízením dražebním jednáním, musí obsahovat upozornění, že kromě oprávněného a těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, se mohou i další věřitelé povinného domáhat uspokojení jiných vymahatelných pohledávek nebo pohledávek zajištěných zástavním právem, než pro které byl nařízen výkon rozhodnutí, jestliže je přihlásí nejpozději do zahájení dražebního jednání (§336 odst. 2 písm. i/ o. s. ř.). Podle odvolacího soudu pokud povinný M. F. měl více věřitelů, ostatně tato skutečnost vedla k prohlášení konkurzu na jeho osobu, pak nelze vyloučit, že by se do eventuálního výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí nepřihlásili též další věřitelé, mezi něž by pak případný výtěžek z provedené dražby byl rozdělován. Odvolací soud vyslovil závěr, že žalobci se nepodařilo jednoznačně prokázat, za jakou cenu by nemovitosti M. F. mohly být vydraženy v období předcházejícím prohlášením konkurzu na povinného a ani to, v jaké výši by se žalobci dostalo uspokojení z takto dražbou získaných finančních prostředků. Uzavřel, že pro nedostatek podmínky příčinné souvislosti nelze dospět k závěru o odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem.
Odvolací soud podpůrně zaujal názor, že nelze ani dospět k závěru o výši škody, která by tak žalobci vznikla. Ztotožnil se rovněž s tím, že sám žalobce se podílel na vzniku škody, kterou utrpěl tím, že ačkoli měl povědomí o tom, že povinný M. F. vlastní konkrétní nemovitosti, byl si vědom, že se mu dlouhodobě nedostává uspokojení jeho pohledávky, tak na rozdíl od ostatních věřitelů si pro sebe nezajistil například zřízením soudcovského zástavního práva výhodnější a silnější postavení pro případ uspokojení své pohledávky právě nuceným prodejem těchto nemovitostí. Odvolací soud zde spatřoval určitou míru spoluzavinění žalobce na škodě, která mu vznikla. Dodal, že samotná tato skutečnost neměla pro rozhodnutí dané věci žádný relevantní význam s tím, že se jedná o argument jdoucí nad rámec potřebný pro vydání meritorního rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, který spatřoval v tom, zda existuje příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobci a nesprávným úředním postupem, spočívajícím v průtazích v soudním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. E 666/97. Podle dovolatele soudy obou stupňů dospěly v posuzovaném případě na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudily. Namítal, že je dána příčinná souvislost mezi žalobci vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem Okresního soudu Praha-západ v řízení vedeném pod sp. zn. E 666/97. Neztotožnil se s tvrzením, že není dána a nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody na straně žalobce a pochybením soudu spočívajícím v průtazích v soudním řízení. Namítal, že právě v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nečinnosti soudu byl žalobce zbaven možnosti realizovat své právo přiznané pravomocným soudním rozhodnutím (směnečným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 10. 1997, sp. zn. Sm 591/97. Dovozoval, že je pouhou spekulací tvrzení soudu o tom, že předmětné nemovitosti mohly být vydraženy za nižší cenu nebo vůbec, a že věřitelská situace mohla být zcela odlišná, což je dokonce pravděpodobné. Poukazoval na skutečnost, že právě soud zavinil, že dražba neproběhla dříve, než byl na majetek povinného prohlášen konkurz. Podle dovolatele pokud prokazatelně došlo k pochybení soudu spočívajícím v neodůvodněných průtazích, za které je stát objektivně odpovědný a jestliže měl žalobce pravomocně přiznaný nárok v určité výši, kterého nebýt pochybení soudu, se mohl při správném postupu soudu domoci, pak je zde příčinná souvislost mezi pochybením soudu a vznikem škody jednoznačně dána. Výše škody vzniklé žalobci je dána nárokem přiznaným exekučním titulem včetně příslušenství. Ohledně možného výtěžku dražby je třeba vyjít z věřitelské situace soudu známé v době před prohlášením konkurzu. Dovolatel dovozoval, že pokud soud zavinil, že dražba nebyla provedena, je třeba vyjít ze situace známé v době pochybení soudu, vyplývající z exekučního spisu, která je zcela jednoznačná a nikoli spekulovat o tom, že by se mohlo přihlásit více věřitelů, popř., že nemovitost nemusela být vydražena vůbec, a že není jasné, kolik by se z výtěžku dostalo žalobci. Naopak tato tvrzení soudu jsou podle dovolatele pouhou alibistickou spekulací. Tvrdil, že je-li soud za průtahy v soudním řízení odpovědný objektivně, musí uhradit škodu, která žalobci vznikla nečinností soudu. Konstatování, že za pochybení soudu v daném případě není stát odpovědný, by vytvořilo nepřípustný precedens. Soudy by fakticky nebyly za soudní průtahy vůbec odpovědné a postižitelné a byla by tím popřena samotná podstata práva na spravedlivý proces. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Na tomto místě pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Dovolání není přípustné.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
K otázce objektivní odpovědnosti státu odkazuje dovolací soud na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 28 Cdo 3337/2009, v němž zaujal názor, že s odkazem na §2 zákona č. 82/1998 Sb. se této odpovědnosti nelze zprostit. Dovolací soud zde dospěl k závěru, že u objektivní odpovědnosti státu nejsou ve smyslu citovaného zákonného ustanovení připuštěny liberační důvody, jedná se tedy o odpovědnost absolutní.
V projednávané věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky existence (resp. neexistence) příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem Okresního soudu pro Prahu-západ v řízením vedeném pod sp. zn. E 666/97. Je třeba zdůraznit, že k dané otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009, kde zaujal názor, že otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Dále podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nemůže z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003.Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobou problematikou se zabýval rovněž Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, v němž vyslovil závěr, že otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní.
Pro úplnost je vhodné dodat, že Nejvyšší soud se problematikou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „ pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
Z porovnání důvodů, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí a relevantní judikatury, na kterou odkazoval, je zřejmé, že při skutkovém stavu, jak jej vzal odvolací soud za prokázaný, zakládá se jeho rozhodnutí na zjištění absence přímé příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou žalobci a nesprávným úředním postupem, spočívajícím v průtazích v soudním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. E 666/97.
S ohledem na výše uvedené převzal závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Na základě shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu