ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4823.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4823/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. Družstva nájemníků „Šťastný domov“ , IČO 48032280, 110 00 Praha 1, Štěpánská 41/642, zastoupeného JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem, 110 00 Praha 1, U Prašné brány č. 3, a 2. Obce Hlavní město Praha , Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupené JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 1. 2009, sp. zn. 19 Co 452/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 180/2005 (žalobkyň N. V. , a K. S. , zastoupených Thomasem Hrubým, advokátem, 110 00 Praha 1, Ovocný trh č. 2 proti žalovaným: a) Obci Hlavní město Praha, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupené JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou, a b) Družstvu nájemníků „Šťastný domov“, zastoupenému JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti vedlejších účastníků řízení na straně žalovaných: aa) I. N. , bb) O. H. , cc) V. L. , dd) M. H. , ee) J. R. , zastoupených JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Čelakovského sady č. 8, a ff) Městské části Praha 1, se sídlem Praha 1, Vodičkova 18, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, 110 00 Praha 1, Maiselova 15), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 17. 8. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 6. 2008, č. j. 22 C 180/2005-123. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že Obec Hlavní město Praha je vlastníkem domu a pozemků parc. č. 2050 a 2051 v katastrálním území N. M. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 1543 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Praha (katastrální pracoviště Praha). Bylo uloženo, že Obec Hlavní město Praha a vedlejší účastníci řízení na straně žalovaných jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalobkyním náklady řízení částkou 41.975,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Družstvu nájemník Šťastný domov na náhradu nákladů řízení 35.475,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyním bylo dále uloženo zaplatit vedlejším účastníkům řízení na straně žalovaných na náhradu nákladů řízení 11.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných a vedlejších účastníků řízení na straně žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 1. 2009, sp. zn. 19 Co 452/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 6. 2008 č. j. 22 C 180/2005-123, ve výroku o věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaní a vedlejší účastníci řízení na straně žalovaných jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 74.250,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným a vedlejším účastníkům řízení na straně žalovaných bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení odvolacího 27.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných a vedlejších účastníků řízení na straně žalovaných nejsou důvodná.
Odvolací soud poukazoval na to, že restituční řízení, vedené žalobkyněmi, bylo pravomocně zastaveno v lednu 1998, ale následně bylo nálezem Ústavního soudu ČR z 11. 8. 1998, IV. ÚS 2934/98, rozhodnutí o zastavení řízení zrušeno; dříve však, než byl nález Ústavního soudu ČR vydán, převedla žalovaná Obec Hlavní město Praha kupní smlouvou z 23. 7. 1998 nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, na žalované Družstvo nájemníků Šťastný domov a jeho vlastnické právo bylo v katastru nemovitostí zapsáno ke dni 12. 8. 1998. V pokračujícím restitučním řízení bylo však nároku žalobkyň zcela vyhověno. Žalobkyně podaly návrh na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí podle pravomocného rozsudku v restituční věci, kterým byl nahrazen projev vůle žalované Obce Hlavní město Praha s uzavřením dohody o vydání věcí, ale katastrální úřad zápis neprovedl a na žalobkyních požaduje doložení listiny, z níž by bylo zřejmé, že žalovaná obec není oprávněna s nemovitostmi disponovat. Katastrální úřad tedy zápis vlastnického práva žalobkyň záznamem neprovedl, aniž by návrh žalobkyň vklad vlastnického práva zamítl. Mezi účastníky tohoto řízení je spor o platnost uvedené kupní smlouvy z 23. 7. 1998, uzavřené mezi Obcí Hlavní město Praha a Družstvem nájemníků Šťastný domov. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) tuto smlouvu posuzoval jako smlouvu neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku s odůvodněním, že byla uzavřena v rozporu s blokačním ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které upravuje zákaz převodu věcí, které bylo nutno i nadále považovat za možný předmět restituce, do vlastnictví jiného subjektu až do jejich vydání oprávněné osobě; neplatnost právního úkonu převodu věcí tu působí přímo ze zákona a od počátku. Proto je, podle názoru odvolacího soudu, v daném případě nerozhodné, zda žalované družstvo vědělo či nevědělo o tom, že nemovitosti, které hodlalo koupit od žalovaného města jsou či nejsou předmětem restituce.
Odvolací soud dále zdůrazňoval, že předmětem tohoto řízení bylo určení vlastnictví ve prospěch žalované Obce Hlavní město Praha a nikoli určení vlastnictví žalobkyň, a to proto, že jim svědčí pravomocné rozhodnutí v restituční věci, ale nemohou zatím dosáhnout zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí než uplatněním žaloby o určení vlastnického práva tak, jak tuto žalobu v této právní věci také podaly. Žalobkyně jsou tedy v této právní věci aktivně věcně legitimovány k podání své určovací žaloby.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé jako správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu. Ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a v řízení úspěšným žalobkyním byla přiznána náhrada nákladů řízení proti oběma žalovaným i proti vedlejším účastníkům řízení.
O nákladech řízení odvolacího bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 ve spojení s ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci doručením 10. 3. 2009 a dovolání ze strany žalovaného družstva bylo podáno 8. 4. 2009 a ze strany žalovaného města dne 24. 4. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Družstvo nájemníků Šťastný domov ve svém dovolání navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), že odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se družstvo zpochybňovalo především správnost právního posouzení otázky platnosti kupní smlouvy z 23. 7. 1998 (uzavřené mezi Obcí Hlavní město Praha a Družstvem nájemníků „Šťastný domov“), kterou dovolávající se družstvo nabylo nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení. Dovolatel nesouhlasí zejména s názorem, že byla-li uvedená smlouva uzavřena v době, kdy bylo řízení o restituční žalobě žalobkyň pro její formální nedostatky pravomocně zastaveno, ale účastníci uvedené smlouvy tu neprojevili rozvahu a opatrnost, když žalobkyně měly ještě možnost použít ke zvrácení daného stavu určité právní prostředky jako např. ústavní stížnost. Kupní smlouva byla tedy, podle názoru odvolacího soudu, uzavřena v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jehož důsledky, jak měl za to odvolací soud, končí až vydáním věci oprávněné osobě. Podle názoru dovolávajícího se družstva toto neurčité a nevymezené řešení otázky trvání uvedené blokační lhůty vytváří „nepřijatelně široký prostor ke vzniku právní nejistoty pro ty, kdo jako povinní uspěli v restitučních sporech, takže jejich majetek jim zůstal zachován, ale současně jejich omezení ve výkonu základních majetkových práv jim trvá“. I když restituční řízení bylo skončeno z formálně právních důvodů (zastavením řízení), šlo i u tohoto rozhodnutí o rozhodnutí konečné, stejně jako je tomu u rozhodnutí meritorního. Konec lhůty podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je dán, podle názoru dovolávajícího se družstva, nejen okamžikem právní moci rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba uplatňující restituční nárok, ale i okamžikem právní moci rozhodnutí, jímž bylo z jakéhokoli důvodu řízení o restitučním nároku pravomocně ukončeno. Je třeba mít na zřeteli, podle názoru dovolatele, že tu při zatavení řízení restitučního měly oprávněné osoby možnost využít procesní prostředky (dovolání či ústavní stížnost), ale také i navržení předběžného patření ukládajícího povinnému zákaz dispozice s věcmi nebo navržení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí); tyto prostředky žalobkyně v daném případě nevyužily.
Dovolávající se družstvo dále vytýkalo rozhodnutí odvolacího soudu, že „v rozporu se zásadou spravedlivého procesu odmítl provést žalovaným bytovým družstvem uplatněné návrhy na provedení důkazů a že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) odmítl řízení přerušit do doby, než bude rozhodnuto v jiném zahájeném řízení o žalobě žalovaného družstva nájemníků na určení neplatnosti závěti, o niž se restituční nárok žalobkyň opírá“. Otázka vlastnictví žalobkyň byla zatím řešena jen jako otázka prejudiciální v právní věci sp. zn. 15 C 143/98 Obvodního soudu pro Prahu 1, v níž ostatně Družstvo nájemníků „Šťastný domov“ bylo jen vedlejším účastníkem řízení.
Dovolávající se družstvo tedy vznášelo ve svém dovolání co do věcného řešení této právní věci odvolacím soudem těchto pět základních námitek:
1. Závěť zůstavitele JUDr. J. H., na základě níž měly žalobkyně zdědit nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, obsahuje nesrovnatelnosti, které by mohly odůvodňovat závěr o tom, že závěť byla sepsána v jiný den, než je v ní uvedeno, a žalobkyněmi tvrzeno, nebo by mohly nasvědčovat, že se tu nejedná o projev vůle zůstavitele JUDr. J. H.
2. V řízení předcházejícím vydání rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalovanému družstvu odepřeno právo vyjádřit se k důkazům, které byly provedeny.
3. Blokační ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nelze chápat natolik rozšířujícím způsobem, že by prakticky neomezeně bránilo dosavadnímu vlastníku v dispozici s nemovitostí.
4. Povinnost obecných soudů poskytovat ochranu restituentům neodůvodňuje zaujetí takového preferenčního postupu vůči restituentům, který by vedl k odepření ochrany vlastnického práva vůči osobám, jejich zájmy se dostanou do střetu se zájmy restituentů.
5. Při rozhodování o této právní věci by neměla být přehlédnuta skutečnost, že „v hmotněprávní rovině tu stojí proti sobě právo na ochranu vlastnictví, garantované Listinou základních práv a svobod, a právo na vydání věci na základě restitučního zákona“.
Dovolávající se družstvo vytýkalo i to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné i ve výroku o úhradě nákladů řízení; odvolací soud tu, podle názoru uvedeného dovolatele, přehlédl, že proti výroku soudu prvního stupně, jímž rozhodl, že žalobkyně mají žalovanému družstvu nájemníků zaplatit náklady řízení před soudem prvního stupně, nepodal žádný z účastníků řízení odvolání (porušil tu tedy odvolací soud tímto výrokem svého rozsudku procesní zásadu reformatio in peius).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze 14. 1. 2009 (sp. zn. 19 Co 452/2008 Městského soudu v Praze) bylo dne 24. 4. 2009 podáno i žalovanou Obcí Hlavní město Praha (po doručení rozsudku odvolacího soudu dne 10. 3. 2009), tedy rovněž ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Hlavní město Praha navrhovalo, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen (a případně aby byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se Hlavní město Praha mělo především za to, že odvolacím soudem byla nesprávně posouzena otázka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. V daném případě není žalobkyněmi požadované určení rozhodnutím soudu „způsobilým odstranit stav trvání právní nejistoty na straně žalobkyň, neboť jejich právní postavení se nezmění“ ani po vydání rozhodnutí žalobkyněmi požadovaného.
Uvedený dovolatel dále vytýkal, že v řízení nebyla správně objasněna a posouzena otázka aktivní legitimace žalobkyň v tomto sporu, neboť aktivně legitimován je, podle názoru dovolávajícího se města, jen ten subjekt, jehož postavení by se rozhodnutím soudu změnilo, což v daném případě není. Dovolatel také nadále zastává názoru, že žalované Hlavní město Praha není v tomto sporu pasívně legitimováno.
K otázce neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené dne 24. 7. 1998 mezi žalovaným Hlavním městem Prahou a žalovaným Družstvem nájemníků „Šťastný domov“, dovolávající se Hlavní město Praha uvádělo, že má za to, že blokační ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. sleduje ten účel, aby bylo povinné osobě zabráněno disponovat s dotčeným majetkem po dobu trvání restitučního řízení; toto ustanovení však nelze vykládat tak, že jeho dopad trvá až do doby vydání věci oprávněné osobě, jak to uvádí odvolací soud; lhůta podle tohoto blokačního ustanovení končí, podle názoru uvedeného dovolatele, současně s právní mocí rozhodnutí vydaného v restitučním řízení, a to jak rozhodnutí meritorního, tak i rozhodnutí procesního (např. o zastavení restitučního řízení).
Případně podaná ústavní stížnost nemá vliv na právní moc a vykonatelnost rozhodnutí napadeného ústavní stížností. V době, kdy byla v daném případě uzavřena kupní smlouva z 23. 7. 1998, bylo restituční řízení pravomocně skončeno, přičemž ústavní stížnost neměla odkladný účinek takže žalované Hlavní město Praha nebylo v nakládání s nemovitostmi omezeno podle §9 zákona č. 87/1991 Sb. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR, IV. ÚS 234/98, bylo sice vydáno den před provedení vkladu vlastnického práva žalovaného družstva nájemníků do katastru nemovitostí, ale toto rozhodnutí Ústavního soudu ČR bylo vykonatelné až dnem doručení jeho písemného vyhotovení; to ovšem již bylo v době, kdy se žalované družstvo nájemníků stalo vlastníkem nemovitostí na základě provedeného vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Nález Ústavního soudu ČR tu nemohl obnovit stav, který tu byl před vkladem kupní smlouvy z 23. 7. 1998 do katastru nemovitostí, a nemohla tak znovu nastat blokace majetku podle ustanovení §9 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolávající se Hlavní město Praha také zdůrazňovalo, že neplatnost kupní smlouvy tu bylo třeba posuzovat ke dni, kdy byla tato smlouva uzavřena, nikoli následně na základě skutečností a okolností, které nastaly později; smlouva z 23.7. 1998 tu byla uzavřena 23. 7. 1998, tedy v době, kdy Ústavní soud ČR ve věci ještě nerozhodl. Žalované Hlavní město Praha mohlo tedy nemovitosti uvedenou smlouvou prodat žalovanému družstvu a toto družstvo se stalo vlastníkem předmětných nemovitostí.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení Městské části Praha 1 k dovolání žalovaných bylo uvedeno, že by těmto dovoláním mělo být vyhověno. Shodně se žalovanými má uvedený vedlejší účastník za to, že „dojde-li k pravomocnému zastavení (ukončení) restitučního řízení, a to z jakýchkoli důvodů, účinky blokačního ustanovení §9 zákona č. 87/1991 Sb. končí současně; jakýkoliv jiný výklad by znamenal zásah do jistoty v právních vztazích a neodůvodněný zásah do vlastnických práv vlastníka věci; na tom nemůže nic změnit ani pozdější rozhodnutí o zrušení rozhodnutí o zastavení restitučního řízení; lze tu analogicky přihlédnout k §243d odst. 2 občanského soudního řádu“. Soudy obou stupňů zmiňovanou dřívější judikaturu je tu třeba v tomto konkrétním případě přehodnotit. Uvedený vedlejší účastník řízení je také přesvědčen, že v této právní věci nemůže být splněna podmínka existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení u žalobkyň, když žalobkyně žalují o určení vlastnického práva pro třetí subjekt, jímž je žalované Hlavní město Praha.
Dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit jako přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, když tato dovolání směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 1. 2009, sp. zn. 19 Co 452/2008, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 6. 2008, č. j. 22 C 180/2005-123, jímž tento soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku (z 27. 2. 2007, č. j. 22 C 180/2005-66) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (usnesením z 10. 10. 2007, sp. zn. 19 Co 294/2007 Městského soudu v Praze).
V této právní věci (sp. zn. 22 C 180/2005 a dříve sp. zn. 15 C 143/98 Obvodního soudu pro Prahu 1) rozhodoval již i dovolací soud, který ve svém rozsudku z 31. 8. 2004 (28 Cdo 2618/2003 Nejvyššího soudu) dospěl k těmto právním závěrům: 1/ „Je věcí každého vlastníka důsledně zvážit, zda jeho zamýšlená dispozice s předmětem vlastnického práva může či nemůže vést v jiných právních souvislostech k určitých rizikům, když je zřejmé, že právní řád poskytuje oprávnněnému subjektu i další, byť i mimořádné prostředky řešení sporu“. 2/ „V tomto případě nejsou dány dostatečné důvody k tomu, aby byl zvrácen právní názor o neplatnosti kupní smlouvy z 23. 7. 1998, který vyplývá z dopadu v této právní věci již vydaného zrušujícího nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 8. 1998, IV. ÚS 234/98“. 3/ „Pro porovnání statutu osoby oprávněné z titulu testamentárního dědice nejsou rozhodující výsledky dědického řízení; určující je znění závěti, respektive vůle zůstavitele ustanovit závětí dědice k dědění celkového majetku, určitého podílu na něm či individuálně určené věci, případně její části – podílu na ní“. „ Polemika dovolatelů vytýkající neprovedení navržených důkazů, týkajících se jednak státního občanství a jednak závětí právního předchůdce žalobkyně ze 17. 8. 1992; míří spíše proti hodnocení důkazů provedených soudy obou stupňů; v dovolacím řízení nelze s úspěchem napadat samotné hodnocení důkazů soudem; odvolacímu soudu nelze vytknout, že by v jeho postupu byl z hlediska závažnosti nebo vhodnosti logický rozpor“.
V daném případě odvolací soud ve svém rozsudku ze 14. 1. 2009 (sp. zn. 19 Co 452/2008 Městského soudu v Praze) ze závěrů citovaného rozsudku dovolacího soudu vycházel (stejně jako soud prvního stupně), a to zejména pokud jde o aplikaci a výklad ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývalo také, že v řízení před nimi nebyly v tomto dalším průběhu řízení shledány podklady pro odlišné výkladové závěry, než které byly obsaženy v již uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu z 31. 8. 2004 (28 Cdo 2618/2003 Nejvyššího soudu).
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je povinná osoba podle tohoto zákona povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Takové právní úkony jsou neplatné.
Z obsahu a znění tohoto ustanovení vyplývá, že je to ustanovení kogentní (donucující), jehož význam je ještě zdůrazněn poslední větou tohoto ustanovení (tohoto odstavce), že totiž právní úkony, uzavřené v rozporu s tímto ustanovením, jsou neplatné (srov. k tomu č. 34/1993, str. 120 /254/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Dovolací soud pokládá za potřebné znovu poukázat (jako tomu bylo i v dřívějším rozsudku dovolacího soudu z 31. 8. 2004, 28 Cdo 2618/2003 Nejvyššího soudu) na závěry z nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 12. 1997, IV. ÚS 195/97 (uveřejněného pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR): „Restituční nároky je třeba považovat za primární nároky, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů“.
Při posuzování toho, zda je dovolání dovolatelů (která jsou přípustná podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu), bylo nutno posoudit jednak, zda dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a jednak jak postupoval odvolací soud v řízení před posuzování výtek dovolatelů, týkajících se neúplností skutkového stavu věci, výtek nesprávného hodnocení důkazů a výtek nesprávného vycházení ze skutkových zjištění nevycházejícího podle obsahu soudního spisu v podstatné části z opory v provedeném dokazování, jakož i výtek případných vad řízení.
Ohledně právního posouzení věci, spočívajícím zejména v aplikaci a výkladu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k jinému závěru, než byl zaujat v již citovaném rozhodnutí dovolacího soudu z 31. 8. 2004 (28 Cdo 2618/2003 Nejvyššího soudu), že totiž „v tomto případě nejsou dány dostatečné důvody k tomu, aby byl zvrácen právní názor o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 23. 7. 1998 (uzavřené mezi žalovanými), jak tento právní názor vyplývá z dopadu zrušujícího nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 8. 1998, IV. ÚS 234/98“ (uveřejněného pod č. 84 ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Ohledně posouzení výtek dovolatelů, týkajících se neúplného zjištění skutkového stavu věci, hodnocení důkazů a vycházení ze skutkového zjištěné nemajících oporu v provedeném dokazování, popřípadě vad řízení, dovolací soud musel konstatovat, že odvolací soud ve svém rozsudku ze 14. 1. 2009, proti němuž směřovala dovolání dovolatelů, vycházel z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle právní úpravy dovolacích důvodů v občanském soudním řádu (srov. §241a o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která z obsahu spisu naopak vyplývá.
V aplikaci procesních předpisů a v postupu soudů v řízení o této právní věci neshledal dovolací soud pochybení a vadu řízení (tj. vadný postup v průběhu řízení ani při rozhodování, zejména nikoli postup, jenž by měl za následek odnětí možnosti účastníka jednat před soudem; srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Neshledal proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ze 14. 1. 2009 (sp. zn. 19 Co 452/2008 Městského soudu v Praze) nesprávným ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, aby bylo na místě jeho zrušení. Přikročil tedy dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu svým rozsudkem (§243b odst. 6 o. s. ř.) k zamítnutí dovolání dovolatelů, jež byla sice dovoláními přípustnými, ale nebyla shledána důvodnými.
Dovolatelé (a ani vedlejší účastník řízení – Městská část Praha 1) nebyli v řízení o dovolání úspěšní se svými návrhy a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu