ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4851.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4851/2017-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Povodí Vltavy, státní podnik , se sídlem v Praze 5-Smíchově, Holečkova 3178/8, IČ 708 89 953, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 88, za účasti Římskokatolické farnosti - prelatury Český Krumlov, se sídlem v Českém Krumlově, Horní 156, IČ 423 96 565, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 030482/2014/R3284/RR12969, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 10/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Co 185/2016-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastnice řízení je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladany Tikalové, advokátky se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 88.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. 11 C 10/2016-75, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 23. 11. 2015, č. j. 030482/2014/R3284/RR12969 (nesprávně uvedeno č. j. 303482/2014/R3284/RR12969), rozsudkem soudu, jímž by bylo rozhodnuto tak, že se účastnici řízení, Římskokatolické farnosti - prelatuře Český Krumlov, nevydává pozemek parcela v k. ú. S. (výrok I.), řízení v části, jíž se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 23. 11. 2015, č. j. 030482/2014/R3284/RR12969 (nesprávně uvedeno č. j. 303482/2014/R3284/RR12969), rozsudkem soudu, jímž by bylo rozhodnuto tak, že se účastnici řízení, Římskokatolické farnosti - prelatuře Český Krumlov, nevydává pozemek parcela v k. ú. S., zastavil (výrok II.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení účastnici řízení, Římskokatolické farnosti - prelatuře Český Krumlov částku 13.355,98 Kč, k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, č. j. 4 Co 185/2016-103, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že účastnici Římskokatolické farnosti - prelatuře Český Krumlov se nevydává pozemek v k. ú. S. a že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 23. 11. 2015, č. j. 030482/2014/R3284/RR12969 (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a že účastnice Římskokatolická farnost - prelatura Český Krumlov je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10.228,- Kč k rukám advokátky JUDr. Vladany Tikalové (výrok III.). Odvolací soud - mimo jiné - vyložil, že „funkční souvislost“ vydávaných nemovitostí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), může vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využívání, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území, že z ekonomického hlediska se tato souvztažnost bude projevovat zpravidla tím, že jedna nemovitost je předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, přičemž oddělením jedné věci od druhé je jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena; funkční souvislost vydávaných pozemků proto nemůže být odvozována od toho, že zde v rozhodném období existovala vlastnická jednota dotčených pozemků, neboť by se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž souvislost právní (vlastnickou), obdobně pak funkční souvislost není dána tím, že vlastník dotčených nemovitostí používá či používal výnosy z hospodaření na těchto nemovitostech ke stejnému účelu, neboť v takovém případě by se nejednalo o funkční souvislost (hospodářského) využití těchto nemovitostí jako takových, nýbrž pouze o souvislost spotřební, týkající se způsobu využití výnosů z těchto nemovitostí. Stejně tak územní blízkost či sousední poloha těchto nemovitostí nezakládá sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou být hospodářsky zhodnocovány rozdílně a vzájemně nezávisle; funkční souvislost rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, jež představuje institut tehdejšího způsobu vedení evidence nemovitostí v pozemkových knihách a nikterak nesouvisí s konkrétním způsobem hospodaření na jednotlivých evidovaných pozemcích. Stejně tak sama skutečnost, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí (např. jako jedna či více parcel) je rovněž pouze otázkou evidenční (způsobu zajištění katastrálního pořádku), nikoli však důsledkem funkční souvislosti předmětných pozemků jako vymezených částí zemského povrchu. Tento výklad funkční souvislosti odpovídá dle názoru odvolacího soudu též úmyslu zákonodárce, vyjádřenému v Důvodové zprávě k návrhu zákona č. 428/2012 Sb., když Důvodová zpráva zdůrazňuje snahu o zachování či znovuobnovení „funkčních celků“, tedy jde o dosažení vzájemné interakce (synergie) při společném využití konkrétních nemovitostí vzhledem k danému způsobu hospodaření s nimi. Po poučení účastnice řízení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně nutnosti tvrdit dostatečně konkrétní skutečnosti, jež by opodstatňovaly vydání pozemků žalobcem podle §7 odst. 1 písm. a) či b) zákona č. 428/2012 Sb., dospěl odvolací soud k závěru, že na základě výše uvedeného neobstojí doplněné tvrzení účastnice řízení, že předmětný pozemek funkčně souvisel či souvisí s pozemky, které byly dříve zapsány v knihovní vložce č. 766 zemských desek pro katastrální obec S., a řada z nich již byla účastnici jako osobě oprávněné vydána, když především neshledal správným názor účastnice, že funkční souvislost předmětných pozemků vyplývá z toho, že sporný pozemek bezprostředně sousedí s pozemky parc. v témže katastrálním území, resp. že sloužily a slouží k zemědělské činnosti a jsou obhospodařovány stejným způsobem, a k jejich odnětí došlo jedním správním rozhodnutím. Způsob geodetické parcelace zemského povrchu je totiž pouze otázkou evidenční, nevyplývá z něj však, že určité pozemky jako vymezené části zemského povrchu spolu funkčně souvisí ve shora uvedeném smyslu vzájemné interakce (synergie) při jejich společném využití. Dotčené pozemky (jako vymezené části zemského povrchu) jsou a v minulosti byly vzhledem ke své hospodářské povaze a poloze samostatně využitelné bez znatelného synergického efektu jejich společného využití s předmětným pozemkem (a naopak) a bylo možno na nich zcela samostatně hospodařit. Dále odvolací soud konstatoval, že v současnosti předmětný pozemek představuje úzký pruh zemského povrchu, pod nímž se nachází zatrubněné umělé koryto sloužící pro odvodnění celé místní spádové oblasti, jež je kromě osoby oprávněné ve vlastnictví vícero dalších osob, a sama skutečnost, že shora uvedené pozemky se nacházejí při hranici tohoto pozemku a že při jejich obhospodařování nebude bez dalšího možné předmětný pozemek přecházet (přejíždět), nýbrž bude nutno jej obejít (objet), nezakládá sama o sobě žádný vzájemný synergický efekt ve shora uvedeném smyslu, když ostatní pozemky účastnice lze řádně hospodářsky využívat bez ohledu na vlastnictví předmětného pozemku. Významné pak není ani to, že určité pozemky původně patřily jedné církevní právnické osobě (jednalo se o jeden „statek“ či „grunt“) a výnosy z nich sloužily témuž účelu, neboť se zde nejedná o souvislost funkční, nýbrž o souvislost vlastnickou a spotřební. Jelikož v řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, jež by s ohledem na výše uvedené opodstatňovaly vydání pozemku žalobcem na základě §7 odst. 1 písm. a) či b) zákona č. 428/2012 Sb., a tudíž nebylo ani třeba provádět k jejich ověření jakékoli dokazování, odvolací soud uzavřel, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro vydání předmětného pozemku podle §7 zákona č. 428/2012 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s výkladem pojmu funkční souvislost tak, jak jej provedl odvolací soud, a poukázala na odlišný výklad tohoto pojmu, provedený Krajským soudem v Českých Budějovicích (jako soudem odvolacím) v rozhodnutí sp. zn. 15 Co 216/2017 a dále též na to, jak jej vykládají Krajský soud v Plzni a Krajský soud v Ústí nad Labem. Přípustnost dovolání shledává v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky splnění znaku funkční souvislosti ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za skutkové situace, kdy a) pozemky spolu bezprostředně sousedí a společně slouží zemědělské výrobě a b) pozemky v minulosti tvořily části jediného pozemku v podobě parcely pozemkového katastru. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání účastnice není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť rozsudek odvolacího soudu je - v relevantní otázce hmotného práva, vymezené dovoláním - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, v němž se dovolací soud podrobně zabýval výkladem pojmu funkční souvislost uvedeného v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a v němž s odkazem na Důvodovou zprávu k tomuto zákonu a na odbornou literaturu dospěl mimo jiné k závěru, že „funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána tím, že vlastník (právní předchůdce oprávněné osoby) odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, a ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí… V případě souboru nemovitých věcí, které měly historicky souvislost vlastnickou (právní), spotřební, případně prostorovou (kdy rozsáhlý nemovitý majetek sloužil k zabezpečení potřeb farnosti), není naplněna podmínka funkční souvislosti ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.“ (dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017)], přičemž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnila žádnou dovolací argumentaci; dovolání proti nim by navíc ani nemohlo být přípustné, neboť směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo (jak jednotlivě tak i v jejich součtu) rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč ve věci, v níž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání účastnice podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastnice bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce tvoří odměna advokáta za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání, z tarifní hodnoty 50.000,- Kč) ve výši 3.100,- Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky); žalobci tak náleží náhrada nákladů dovolacího řízení celkem ve výši 3.400,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu