ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4876.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4876/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Z. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, za vedlejší účasti na straně žalované Hl. m. P., zastoupeného advokátem, o vydání náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 202/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.6.2008, č.j. 25 Co 167/2008-449, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.6.2008, č.j. 25 Co 167/2008-449, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.11.2007, č.j. 7 C 202/2005-412,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal podle §11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zák. o půdě“) převodu označených náhradních pozemků v katastrálních územích H., R., S. a U. (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Vycházel ze zjištění, že původními oprávněnými osobami podle zákona o půdě byli J. K.
(§4 odst. 1 zák. o půdě) a PhDr. V. B., Z. B. a J. T. (potomci zemř. V. K.; §4 odst. 2 písm. c/ zák. o půdě), jejichž pozemky přešly na stát v rozhodné době způsoby uvedenými v ust. §6 odst. 1 písm. h) k) zák. o půdě. Pozemky nelze oprávněným osobám vydat, jelikož jedná se o pozemky zastavěné (§11 písm. c/ zákona o půdě), jak bylo konstatováno i rozhodnutími příslušného pozemkového úřadu, která nabyla právní moci dne 18.8.2000 a 4.5.2004. Všem oprávněným osobám příslušelo právo na převod náhradních pozemků (§11 odst. 2 zák. o půdě), které oprávnění J. K., Z. B. a J. T. v letech 2002 až 2004 postoupili oprávněné PhDr. V. B. Ta pak svůj nárok v plném rozsahu postoupila svému manželovi Ing. Z. B. (žalobci), písemnou smlouvou ze dne 28.6.2005. Žalobce uplatňuje nárok na převod vybraných náhradních pozemků ve vlastnictví České republiky, které jsou ve správě žalovaného.
O převod některých z označených pozemků požádala i obec, Hl. m. P. (vedlejší účastník). Při právním posouzení věci soud prvního stupně odkázal na ust. §13 odst. 6 a 7 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění zák. č. 253/2003 Sb., a čl. VI zák. č. 253/2003 Sb. (ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05) a se zřetelem k nim uzavřel, že neuspokojené právo žalobce na převod náhradních pozemků, které získal postoupením od jiných oprávněných osob, k 31.12.2005 ze zákona zaniklo. Nepokládal v tomto směru za podstatné, že žalobce získal právo bezúplatně a od osoby sobě blízké. Subsidiárně obvodní soud své rozhodnutí založil i na závěru, že oprávněné osobě nepřísluší právo výběru náhradních pozemků a při převodu náhradního pozemku je nyní třeba postupovat podle §11a zákona o půdě, ve znění zák. č. 131/2006 Sb.; právní názor Ústavního soudu prezentovaný v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 se zde neprosadí. Jiný postup byl by diskriminující vůči jiným oprávněným osobám. Převodu žalobcem označených pozemků v posuzované věci brání i okolnost, že k některým pozemkům uplatnila právo na převod do svého vlastnictví podle zák. č. 95/1999 Sb. obec, Hl. m. P. (vedlejší účastník).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Se skutkovými závěry v něm uvedenými se ztotožnil a za správný označil i právní závěr soudu prvního stupně, že právo žalobce (postupníka) na převod náhradních pozemků zaniklo; poukázal přitom i na některá vybraná rozhodnutí dovolacího soudu řešící obdobnou právní otázku. Ostatními důvody, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí o zamítnutí žaloby subsidiárně založil, se již nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a za otázku zásadního právního významu označil otázku výkladu ust. §16 odst. 6 a 7 zák. o půdě a čl. VI zák. č. 253/3003 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, o zániku práva na převod náhradních pozemků ve vztahu k osobám, které právo získaly postoupením od oprávněných osob. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem (pro jeho rozhodnutí určující) označil za nesprávné (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Poukázal na to, že nárok na převod náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zák. o půdě nabyl bezúplatně a od osoby sobě blízké, manželky PhDr. V. B., jež je ve svých rukou soustředila od ostatních (spolu)oprávněných osob. Nesledoval přitom komerční cíle a legitimně očekával, že jeho nárok bude uspokojen. Ačkoliv Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zrušil ust. §16 odst. 6 a 7 zák. o půdě a čl. VI zák. č. 253/2003 Sb. o zániku práva na převod náhradního pozemku pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům, zdůraznil, že za postupníky (vůči nimž zákon o tzv. restituční tečce zůstal v platnosti) pokládá skupinu osob, která získáním práva sledovala spekulační nebo komerční hlediska. Do takové skupiny osob žalobce nepatří. Rozhodnutí dovolacího soudu, která zmiňuje odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, na posuzovanou věc nedopadají. Zánik práva žalobce na převod náhradního pozemku byl by nepřiměřeným a neodůvodněným zásahem do jeho majetkových poměrů a vedl by k porušení principu spravedlivé rovnováhy mezi zabavením majetku osoby a obecným zájmem na stabilizování majetkových poměrů (který je ustanovením o tzv. restituční tečce nejspíše sledován) podle čl. I Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o lidských právech, jak žalobce dovozoval i s odkazem na rozsudek dovolacího soudu ze dne 30.11.2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný označil dovolání za neopodstatněné. Uvedl, že citovaný nález Ústavního soudu nerozlišuje mezi osobami, které získaly právo na převod náhradního pozemku postoupením a jejichž právo k 31.12.2005 zaniklo. Odkaz žalobce na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 je nepřípadný, jelikož rozhodnutí řeší případ typově odlišný. Za správné označil žalovaný i závěry soudu prvního stupně, že oprávněná osoba nemá právo výběru náhradních pozemků, a v posuzované věci má přednostní právo na převod pozemků do vlastnictví obec, Hl. m. P. Navrhl, aby dovolací soud dovolání „zamítl“.
Se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil i vedlejší účastník. Právní názor dovolacího soudu uvedený v odůvodnění jeho rozsudku sp. zn. 28 Cdo 436/2007 označil za překonaný. Poukázal přitom i na jiná vybraná rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 5.12.2005, sp. zn. II. ÚS 2421/08, v němž Ústavní soud opětovně označil ust. §16 odst. 6 a 7 zák. o půdě, ve znění zák. č. 253/2003 Sb., a čl. VI zák. č. 253/2003 Sb. za ústavně konformní, vycházejíc i z toho, že postupníci museli si být vědomi i možných rizik při postoupení pohledávky, s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků P. f. ČR. Dovolání proto označil za nepřípustné a navrhl, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přezkoumal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009, před novelou provedenou zák. č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. a oprávněnou osobou, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), zabýval se tím, zda je přípustné (§237 odst. 1 o.s.ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který je prvním rozhodnutím tohoto soudu o věci samé (nemůže jít proto ani
o případ skryté diformity rozhodnutí podle ust. §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), může být přípustnost dovolání založena toliko ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tedy je-li napadeným rozhodnutím odvolacího soudu řešena právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že nárok na převod náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením od jiné oprávněné osoby, zanikl ze zákona dnem 31.12.2005, a to podle článku VI zákona čl. 253/2003 Sb., který zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co vůči původním oprávněným osobám a jejich dědicům byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05.
Zmíněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobce (postupník pohledávky) vyjmut z okruhu oprávněných osob, na něž se nevztahují účinky zák. č. 253/2003 Sb., vychází z doslovného výkladu zákona a derogačního nálezu Ústavního soudu a nepřihlíží k jejich smyslu a účelu, jak je nyní reflektován i dovolací soudem v jeho současné rozhodovací praxi. Žalobce důvodně poukazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 30.11.2007, sp. zn. 28 Co 436/2007, ve kterém Nejvyšší soud při řešení obdobné otázky poukázal na povinnost obecného soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení a naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ust. §13 odst. 6 a 7 zák. o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že pouze na první skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 20.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4.9.2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30.9.2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16.12.2008, sp. zn. 28 Cdo 10712007, ze dne 25.2.2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, ze dne 8.4.2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009, a mnohá další) a činí tak i v nyní posuzované věci. Názor dříve zastávaný, jehož se dovolávají žalovaný a vedlejší účastník, byl rozhodovací praxí dovolacího soudu postupně překonán. Nepřípadný je i odkaz vedlejšího účastníka na usnesení Ústavního soudu ze dne 5.11.2008, sp. zn. II. ÚS 2401/08, neboť jím Ústavní soud odmítl ústavní stížnost fyzické osoby, postupníka, který za úplatu shromáždil nároky vícero oprávněných osob a na něhož v plné míře dopadají závěry uvedené již v derogačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, o rizicích vyplývajících z této činnosti, které tato skupina postupníků (sledující cíle spekulační či komerční) mohla předpokládat.
Oproti tomu postavení žalobce je zřetelně odlišné. Odvolací soud je však posuzoval formálně, nikoliv z hledisek výše naznačených. Nehodnotil konkrétní skutečnosti o žalobcově statusu, nepřihlédl k jeho tvrzením, že nárok získal bezúplatně, postoupením od osoby blízké (své současné manželky) a nikterak tím nesledoval cíle komerční či spekulační, nýbrž zmírnění majetkových křivd, které byly způsobeny příslušníkům jeho současné rodiny, v souladu se smyslem a účelem restitučních předpisů.
Ostatními důvody, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil, se odvolací soud nezabýval a tyto nejsou otevřeny přezkumu ani v dovolacím řízení (srov. ust. §242 odst. 3 o.s.ř., o vázanosti uplatněným dovolacím důvodem, nejedná-li se u přípustného odvolání o vady řízení v tomto ustanovení uvedené). K těmto otázkám sluší se pro úplnost snad jen odkázat na stále použitelné závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 4.3.2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, popř. nálezu ze dne 30.10.2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, event. dovolacím soudem stále zastávaný právní názor, že právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu §11 odst. 2 zák. o půdě, ve znění pozdějších předpisů, lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, jde-li však o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (k tomu blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008). Dovolací soud připomíná, že v řízení o převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zák. o půdě (které je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu §153 odst. 2 o.s.ř.) není soud žalobním návrhem plně vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.1.2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008).
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o žalobcem nastolenou právní otázku, která je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, je v rozporu s hmotným právem a současnou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto je třeba na dovolání pohlížet jako na přípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) a současně
i důvodné. Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platí
i pro rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil dovolací soud ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.)
Právním názorem dovolacího soudu jsou soudy obou stupňů v dalším řízení vázány; v novém rozhodnutí o věci rozhodnou i o náhradě nákladů dovolacího řízení
(§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu