ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5190.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5190/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. s. J., s. p., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 644.019,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1763/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2007, č. j. 31 Co 228/2007-121, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.305,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 11.1.2007, č.j. 7 C 1763/2002-87, a to tak, že se žaloba o zaplacení částky 635.320,-Kč se 4% úrokem z prodlení od 14.9.2002 do zaplacení se zamítá. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalovanému před soudy obou nižších stupňů; též bylo rozhodnuto, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalobce, jako právní nástupce svého otce J. N., zemřelého 11.9.2002, uplatnil restituční nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář. Částka sama nebyla předmětem bližšího zpochybnění. Rozhodnutí ve prospěch žalobce však vázlo na právním posouzení námitky promlčení nároku (co do uplatnění nároku před soudem), vznesené v řízení žalovaným. Odvolací soud uzavřel, že pro toto promlčení platí obecná tříletá lhůta podle §101 obč. zák. Poněvadž otec žalobce uplatnil restituční nárok vůči právnímu předchůdci žalovaného výzvami již koncem roku 1992, a povinnému uplynula 60-ti denní lhůta k poskytnutí náhrady podle zákona o půdě, oprávněný poté mohl již uplatnit nárok u soudu a k promlčení došlo na přelomu roku 1995 a 1996. Odvolací soud nepřisvědčil ani žalobcovu tvrzení, že námitka promlčení žalovaného je uplatněna v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák). Žalobci muselo být podle odvolací instance jasné, že jeho nárok nebude dobrovolně uspokojen, povinný reagoval od počátku negativně, nárok neuznal a bylo zřejmé, že jedinou možností je uplatnění nároku u soudu. Ani rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 8.11.2004 o určení žalovaného jako povinné osoby nemohlo promlčení nároku zabránit. K tomuto určení došlo až v průběhu tohoto soudního řízení z iniciativy soudu poté, kdy žalovaný ve věci svou pasivní legitimaci zpochybnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Tvrdil v něm, že odvolací soud nesprávně posoudil jak otázku promlčení nároku, tak i případně aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák o rozporu výkonu práv s dobrými mravy. Stran promlčení nároku je rozhodný nikoliv občanský zákoník, ale zákon o půdě (č. 229/1991 Sb.). Jestliže jeho §1 odst. 3 odkazuje na zvláštní předpisy, pak nelze dovodit platnost tříleté obecné promlčecí lhůty. Žalobcův nárok nemohl být promlčen ani s ohledem na §20 odst. 7 zákona o půdě; rozhodné je tu určení povinné osoby ministerstvem zemědělství ze dne 8.11.2004. Námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy, a to i proto, že jak žalobce se žalovaným tak i otec žalobce s právním předchůdcem žalovaného vedli jednání o poskytnutí náhrady; žalobce poté, co nárok v roce 2002 zdědil. Žalobce proto závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v dovolání napadených výrocích (meritorním, návazně náklady řízení II., III.) rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí. Zastával nadále názor, že otázka promlčení nároku před soudem byla ze strany odvolacího soudu posouzena správně podle §101 obč. zák. Žalovaný se ve vyjádření zabýval též vztahem zákona o půdě k občanskému zákoníku, jednáním mezi oprávněnou a povinnou osobou (stanovisko povinné osoby bylo vždy zamítavé) a dovozoval též, že postoj povinné osoby byl od počátku řízení zřejmý.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání včas a je zastoupen advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání byla dána podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud v meritorním výroku zcela změnil výrok soudu prvního stupně. Dovolací důvod byl uplatněn s poukazem na nesprávné právní posouzení věci, tedy podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolání však není důvodné.
Ohledně včasného uplatnění nároku na náhradu podle §20 zákona o půdě u povinné osoby otcem žalobce může dovolací soud jen konstatovat, že právní závěry odvolacího soudu jsou správné. Tento právní aspekt věci je upraven jak v ustanovení §13 odst. 4, tak i v §20 odst. 5 zákona o půdě a dalších ustanoveních. Podstatné je, že zde byla dodržena šestiměsíční subjektivní lhůta již právním předchůdcem povinného (jakož i právní rámec do 31.3.1993). Otec žalobce uplatnil svůj tehdejší nárok včas, nejpozději výzvou z 21.12.1992, u níž nebylo zpochybněno její doručení právnímu předchůdci nynějšího žalovaného. Shodně s těmito zjištěními se obecně vyjádřil k této právní otázce již Nejvyšší soud, například v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 230/2004.
Zásadní problém však nastal při posouzení včasnosti uplatnění nároku u soudu poté, co povinný nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář dobrovolně neuspokojil. Z úpravy restitucí podle zákona o půdě je dobře známo, že speciální lhůta pro tento nárok upravena výslovně není. Přitom je zřejmé, že povinnost k plnění restituční náhrady má povinná osoba podle §20 odst. 2 zákona o půdě ve lhůtě 60 dnů od doručení výzvy k tomuto plnění. Tato povinnost tedy měla být v posuzované věci splněna nejpozději do konce února roku 1993.
Při nedostatku speciální úpravy zákona o půdě platí stran lhůty k uplatnění nároku podle §20 u soudu obecná právní úprava občanského zákoníku, neboť restituční předpisy jsou v tomto ohledu shledávány Ústavním soudem jako občanskoprávní. Podle §101 obč. zák. není-li uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V nyní posuzované věci uplynula tříletá promlčecí doba v únoru v roku 1996.
Ve věci je podstatné též zjištění odvolacího soudu, jímž je dovolací soud vázán, podle něhož bylo při jednání dřívějšího oprávněného a povinného od počátku zřejmé, že povinný se staví k náhradě nákladů za živý a mrtvý inventář negativně. Tento závěr nemůže Nejvyšší soud změnit. Nebylo tedy důvodu v tehdejší době váhat s uplatněním restituční náhrady u soudu.
K problematice charakteru a délky předmětné lhůty se již Nejvyšší soud podrobně vyslovil. Učinil tak zejména v rozsudcích sp.zn. 28 Cdo 995/2002, 28 Cdo 1898/2001, 28 Cdo 2807/2005. V posledně řečeném rozsudku vyslovil dovolací soud explicitně právní názor, že jestliže povinná osoba od počátku uplatnění nároku zjevně odmítá jej uspokojit, pak běží tříletá lhůta k uplatnění nároku podle §20 zákona o půdě u soudu již od okamžiku doručení výzvy k plnění s přičtením zákonné 60-ti denní lhůty podle §20 odst. 2 cit. zák.
Na právním názoru dovolacího soudu nemůže nic změnit ani zjištění o dodatečném rozhodování Ministerstva zemědělství ČR o povinné osobě (8.11.2004). Jde zjevně o rozhodování pro účely soudního řízení, který je smyslu §20 odst. 7 zákona o půdě autonomní, bez vlivu na otázku uplatnění nároku, a příslušné rozhodnutí nemohlo odvrátit – i z důvodu právní jistoty - důsledky děje již dříve nastalého.
Dovolatel namítá, že mělo být aplikováno ustanovení §3 odst. 1 obč. zák o výkonu práva (vznesení námitky promlčení) žalovaným v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud se domnívá, že pro takový závěr, v intencích zastávaných žalobcem, by musely existovat velmi závažné důvody. Na jedné straně lze podotknout, že stanovisko žalované strany, stále záporné, mohlo ponechávat stranu žalující v určité nejistotě ohledně případného vyřízení věci resp. uspokojení nároku. Na straně druhé však nelze přehlédnout, že v takovém případě velí zákonné požadavky uplatnit nárok včas u soudu. Roli při uplatnění tohoto nároku hrál zřejmě věk účastníka na žalující straně. Aktivita nynějšího žalobce se stala důsledkem jeho dědění v roce 2002. To však samo o sobě nemůže oprávnit případný závěr o výkonu práva – vznesení námitky promlčení – v rozporu s dobrými mravy.
Ze všech těchto důvodů bylo žalobcovo dovolání pro správnost napadeného rozsudku zamítnuto (§243a odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Úspěšné straně žalované vzniklo podle §243b odst.5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladu dovolacího řízení podle aktuálního znění vyhlášky č. 484/2000 Sb.ve znění změn a doplňků. Podle výpočtu v intencích §3 citované vyhlášky představuje sazba odměny za úkon zástupkyně žalovaného, tj. za vyjádření k dovolání, částku 50.010,- Kč. Tuto částku však bylo nutné krátit na polovinu, tj. na 25.005,-Kč, neboť v řízení učinila zástupkyně pouze jediný úkon (§15, §18 odst. 1 citované vyhlášky). S přičtením režijního paušálu 300,- Kč tedy činily náklady na řízení na straně žalovaného 25.305,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu