ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.5253.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5253/2009-448
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) P. D., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem v Praze 2, Sokolská 60, b) J. F., zastoupené opatrovnicí E. N., právně zastoupené JUDr. Josefem Kadlecem, advokátem v Praze 7, U Průhonu 23/1201, za účasti 1) Střední školy – Centra odborné přípravy technickohospodářské, se sídlem v Praze 9, Českobrodská 23, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 1, Národní 25, 2) Technické správy komunikací hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 23, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou v Praze 7, Schnirchova 1449/19, 3) Pozemkového fondu ČR, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, dále za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupen JUDr. Janem Mikšem, advokátem v Praze 2, Na Slupi 15, o určení vlastnictví dle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 47/2003, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009, č.j. 24 Co 357/2008-426, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. První žalovaný je povinen zaplatit prvnímu žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to k rukám jeho advokáta JUDr. Jana Brože do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 4. 2008, č.j. 14 C 47/2003-373, kterým bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) tam specifikovaných nemovitostí nacházejících se v kat. úz. H., a to ve smyslu Geometrického plánu č. 362-13/2005, vypracovaného znalcem Ing. P. V., jenž je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.). Rozhodnutím soudu prvního stupně bylo v tomto rozsahu zároveň nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 8. 2001, č.j. PÚ 6137/92. Odvolacím soudem byl dále změněn nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a Technickou správou komunikací hlavního města Prahy tak, že žalobcům byla uložena povinnost zaplatit Technické správě komunikací hlavního města Prahy společně a nerozdílně částku 13.236,- Kč, a to k rukám její advokátky JUDr. Jarmily Cenklové do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výrocích o náhradě nákladů státu – znalečného byl ze strany odvolací instance prvostupňový rozsudek změněn tak, že tyto náklady ponese stát, zastoupený Obvodním soudem pro Prahu 9 (výrok III.). Odvolacím soudem bylo dále stanoveno, že v poměru mezi žalobci a Střední školou – Centrem odborné přípravy technickohospodářské se žalobcům nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací instance rovněž ve výroku V. rozhodla o uložení povinnosti hlavnímu městu Praze nahradit prvnímu žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 7.021,- Kč, a to k rukám jeho advokáta JUDr. Jana Brože, a druhému žalobci částku 6.664,- Kč k rukám jeho advokáta JUDr. Josefa Kadlece, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku VI. dále odvolací soud určil, že ve vztahu mezi žalobci, Technickou správou komunikací hlavního města Prahy a Pozemkovým fondem České republiky nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně, vázán v dané věci závazným právním názorem odvolacího soudu (vysloveným v usnesení ze dne 21. 9. 2004, č.j. 55 Co 250/2004-101), že se na restituci předmětných pozemků vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), dospěl po provedení rozsáhlého dokazování k závěru, že pozemky, na jejichž straně nebyla dána překážka zastavěnosti podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, vydat lze, a v tomto rozsahu podané žalobě vyhověl.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně a s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu uzavřel, že je možné vydat ty z požadovaných pozemků, které nejsou zastavěny zděnými budovami Střední školy – Centra odborné přípravy technickohospodářské, a dále i ty z pozemků, které z hlediska této stavby (resp. vlastnických práv jiných vlastníků) nejsou nezbytně nutné. Odvolací instancí tak bylo konstatováno, že shora citované zákonné ustanovení nebrání vydání pozemků parc. č. 5/5, který sestává z fekální jímky pod povrchem země, zeleně a asfaltu, parc. č. 5/4, na němž se nachází porost, asfaltová plocha a nekolaudované stavby skladu, zrušené trafostanice a plechové garáže, a konečně též parc. č. 6/3, na kterém je umístěn porost a asfaltová komunikace. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že pouze taková stavba, jež by byla na dotčeném pozemku vybudována po přechodu do vlastnictví státu, by bránila jeho vydání ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Povinní však v tomto směru neunesli důkazní břemeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovozoval jednak z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dále též pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé. Jako důvody dovolání označil nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rámci vylíčení dovolacích důvodů upozornil na skutečnost, že ze strany žalobců nebyla nikdy uplatněna výzva k vydání sporných nemovitostí, což považoval za zásadní pochybení, jemuž bylo třeba věnovat náležitou pozornost. Dále poukazoval na zastavěnost předmětných pozemků a zdůraznil nutnost tuto otázku detailně posoudit. Tvrdil rovněž, že se podle jeho názoru restituční zákon o půdě vztahuje pouze na ty pozemky, které v současné době náleží do zemědělského půdního fondu, z čehož plyne, že nestačí, aby jej tvořily v době, kdy byly původním vlastníkům odnímány. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně také požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř., a to až do rozhodnutí o podaném dovolání.
První žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání prvního žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že první žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). První žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a též z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci, a dále na základě §241a odst. 3 o. s. ř., tedy pro tvrzený nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. platí, že je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jelikož citované ustanovení dopadá i na předmětnou věc, bylo tak podané dovolání shledáno přípustným. Poukaz dovolatele na další možnou variantu přípustnosti dovolání, obsaženou v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je v dané věci irelevantní.
Dovolání však není důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve vyjadřuje k námitce dovolatele založené na aplikaci restitučního zákona o půdě na posuzovaný případ, s tím, že tuto shledává jako neopodstatněnou.
Podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě platí, že se uvedený právní předpis vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží.
Základním hlediskem, na kterém spočívá určení působnosti zákona o půdě podle §1 odst. 1, je povaha majetku v době účinnosti zákona, tj. ke dni 24. června 1991, neboť v citovaném ustanovení zákonodárce užil při vymezení majetku evidentně času přítomného. Ustanovení §30 pak obsahuje další hledisko, představující výjimku z působnosti vymezené v §1 odst. 1, a to účel užívání majetku ke dni odnětí vlastnického práva. Konstatuje se zde, že pro postup podle části druhé (tj. části restituční) se za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván. O takový případ se jedná i v dané věci. Jelikož byly sporné pozemky v rozhodné době fakticky zemědělsky obhospodařovány (viz závěr vyslovený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004, č.j. 55 Co 250/2004-103, jehož právním názorem byl soud prvního stupně v tomto řízení vázán) – bylo zjištěno, že předmětné pozemky tvořily dohromady jednu ucelenou zahradu, a to ovocný sad, zelinářskou zahradu a park -, byla tak výše zmíněná podmínka naplněna a zákon o půdě byl tudíž v posuzované věci aplikován správně (srov. závěry konstantní judikatury, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1867/96).
K další dovolatelově námitce spočívající v posouzení, zda je na straně sporných nemovitostí dána existence překážky jejich vydání podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, Nejvyšší soud uvádí následující právní závěry.
Ve shora citovaném ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se konstatuje, že pozemky nelze vydat v případě, že byly po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěny (v tomto směru – ohledně doby zastavění předmětných pozemků - však povinní v řízení navíc neunesli důkazní břemeno); pozemky však lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se podle tohoto ustanovení považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
V této souvislosti je vhodné poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že z hlediska zastavěnosti pozemku je základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení okolnost, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního (tj. určitá část zemského povrchu) je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním. Zákonodárce vyjádřil v §11 odst. 1 zákona o půdě veřejný zájem na nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání či například pozemků zastavěných veřejně prospěšnými a výslovně vyjmenovanými zařízeními. Pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemku nezařadil.
Podle názoru dovolacího soudu je proto nutno vykládat ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v první řadě podle jeho doslovného znění. Tomuto závěru neprotiřečí ani judikatura Ústavního soudu. Např. v jeho rozhodnutí ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, se uvádí, že institut překážek ve vydání nemovitostí podle ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí, jehož důvodem je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, který v konkrétním případě převažuje nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků, a který by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučoval nebo omezoval využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví. Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je však třeba vždy mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich cíl.
Nejvyšší soud shledává, že nižší instance dospěly v daném případě podle všeho ke správnému právnímu závěru, když žalobcům určily vlastnické právo k těm sporným pozemkům, u nichž nebylo možno vyhodnotit zastavěnost takového rázu, jež by bránila jejich vydání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Na straně předmětných pozemků se totiž na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně jednalo pouze o stavby jednoduché, drobné či bez jakékoli užitné hodnoty, o stavby nebránící zemědělskému využití pozemku nebo o stavbu umístěnou pod povrchem země (v případě pozemku parc. č. 5/5 šlo o fekální jímku pod povrchem země, zeleň a asfalt, u parc. č. 5/4 se jednalo o porost, asfaltovou plochu, nekolaudované stavby skladu a dále též budovu zrušené trafostanice a plechové garáže – nefunkční a v havarijním stavu, a na straně parc. č. 6/3 o porost a asfaltovou komunikaci). Obdobně to platí o pozemku parc. č. 6/3, na němž se nachází účelová komunikace; ani zde neshledaly nižší instance překážku vydání věci. Ke všemu řečenému Nejvyšší soud dodává, že právní závěry nižších instancí byly založeny na jejich skutkových (znaleckých apod.) zjištěních, do nichž není oprávněn zasahovat. I kdyby měl být jeho skutkový pohled na věc vzhledem k popisu zastavěnosti pozemků jiný, bylo by v rozporu s účelem dovolacího řízení (jako právně přezkumného), včetně případného porušení zásady přímosti, resp. bezprostřednosti při hodnocení důkazů, aby nyní, v rámci mimořádného přezkumu, izolovaně dospěl ke zcela odlišným závěrům stran zastavěnosti vydávaných pozemků než nižší instance.
Pokud jde o námitku dovolatele založenou na existenci dohody uzavřené mezi ním a žalobci v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9, vedeném pod sp. zn. 4 C 199/92, jejímž obsahem byl závazek nepožadovat vydání dalších pozemků, pak je třeba podotknout, že tato rovněž neobstojí. Ke vzdání se nároku totiž došlo v průběhu jiného restitučního řízení. Za důvodnou pak nelze považovat ani námitku dovolatele spočívající v jím zpochybňované (ne)existenci výzvy k vydání předmětných nemovitostí ze strany žalobců u právního předchůdce prvního žalovaného, což dovolatel pokládal za podstatné pochybení. Již z rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 8. 2001, č.j. PÚ 6137/92 (které bylo ve stanoveném rozsahu rozsudkem soudu prvního stupně nahrazeno) však vyplývá, že se tento pozemkový úřad při posouzení uplatňovaného nároku touto otázkou musel zabývat, neboť bez existence takové výzvy by nemohl ve věci adekvátním způsobem rozhodnout.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalovaného zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
První žalobce má podle §243b odst. 5 a §142 odst. 1 o. s. ř. vůči prvnímu žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §5 písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná jednou na polovinu (§18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 10.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané prvnímu žalobci činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu