ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5435.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5435/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České pojišťovny a.s. , IČ 452 72 956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, s adresou pro doručování Česká pojišťovna a.s., Tým pohledávky Brno, Purkyňova 2845/101, Brno, proti žalovanému R. P. , zastoupenému JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 940/14, o zaplacení 107.574 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 1325/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2015, č. j. 21 Co 78/2014-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 14 C 1325/2011-110, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 107.574 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 1.426 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Okresní soud přitakal tvrzení žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného v převážném rozsahu požadovaného obnosu. Vzal za zjištěné, že žalovaný převzal od třetí osoby odcizené vozidlo značky Š. F., které následně demontoval na náhradní díly, čímž dle pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 5. 2011, č. j. 17 T 121/2010-670, naplnil skutkovou podstatu trestného činu podílnictví dle §214 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. z.“). Přihlédl dále k tomu, že v souladu s §33 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), přechází úhradou plnění z pojištění právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo na pojistitele, a to až do výše vyplacené sumy, což umožňuje žalobkyni, která již dříve poskytla vlastnici automobilu pojistné plnění, uplatňovat projednávaný nárok. Jeho důvodnost se přitom v zásadě odvíjí od zmiňovaného rozsudku trestního soudu, jehož výrokem o vině je soud vázán a z něhož vyplývá, že žalovaný jakožto podílník získal majetkový prospěch, jenž odpovídá znalcem (ustanoveným v rámci civilního řízení) určené obvyklé ceně motorového vozidla ve výši 117.800 Kč. Jelikož žalobkyně při výplatě pojistného plnění vycházela ze sumy 109.000 Kč, již následně ponížila o dlužné pojistné (1.426 Kč), shledal soud žalobní žádání opodstatněné co do částky 107.574 Kč.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, č. j. 21 Co 78/2014-135, v napadených výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil námitky odvolatele za nepodložené a zdůraznil vázanost civilního soudu odsuzujícím pravomocným rozsudkem, kterým byl žalovaný shledán vinným trestným činem podílnictví a jímž bylo najisto postaveno, že převzal osobní automobil pocházející z trestné činnosti, čímž se ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. obohatil získáním prospěchu z nepoctivých zdrojů. Není přitom podstatné, jak žalovaný s vozem dále nakládal, zda jej či jeho díly dále zpeněžil, neboť obohacení se mu dostalo již přijetím vozidla do jeho dispoziční sféry. Skutečnost, že by po osobě, jež vůz odcizila, bylo možné požadovat náhradu škody, nevylučuje opodstatnění projednávaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Rozsah prospěchu získaného žalovaným se pak shoduje s hodnotou automobilu, na žalobkyni však přešlo právo vlastnice vozidla jen ve výši vyplaceného plnění, tj. co do částky 109.000 Kč. S ohledem na předestřené tedy odvolací soud přistoupil k potvrzení prvoinstančního rozhodnutí v přezkoumávaném rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž se domnívá, že odvolací soud pochybil při posouzení definičních znaků bezdůvodného obohacení a odchýlil se v této otázce od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované například rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo 883/2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99 či sp. zn. 23 Cdo 5385/2007), z čehož lze v souladu s §237 o. s. ř. a §241a odst. 1 o. s. ř. usuzovat na přípustnost i důvodnost podaného dovolání. Soudy obou stupňů se dle dovolatele vůbec nezabývaly tím, zda se jeho majetek zvýšil nebo nesnížil, ač se snížit měl (což je v souladu s odkazovanou judikaturou jedním z předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení), a nedospěly stran jeho údajného majetkového prospěchu k žádným skutkovým zjištěním. Dovodily-li soudy vznik obohacení z odsuzujícího rozsudku, dle nějž měl žalovaný od neztotožněné osoby převzít vozidlo, následně je demontovat na náhradní díly, a dopustit se tak trestného činu podílnictví ve smyslu §214 tr. z., nezohlednily, že ze skutkové věty předmětného rozsudku nevyplývá, že by žalovaný měl pro sebe či pro jiného získat majetkový prospěch. Hypotéza §214 tr. z. přitom explicitně zahrnuje jen ukrytí věci, její převedení na sebe či na jiného nebo její užívání. Úsudek o nabytí bezdůvodného obohacení v důsledku zmíněného trestného činu nelze zakládat pouze na skutečnosti, že se vůz ocitl v dispoziční sféře žalovaného, neboť takovýto náhled by nepřípustně směšoval držbu a bezdůvodné obohacení. Poškozené přitom svědčí nárok na náhradu škody vůči zciziteli, nikoliv vůči žalovanému, jenž v projednávaném sporu není pasivně věcně legitimován. Nepříslušel-li vlastnici vozu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nemohl ani přejít na žalobkyni. Nekorektním je dle dovolatele též ztotožnění rozsahu obohacení s poskytnutým pojistným plněním. Žalovaný se rovněž pozastavil nad tím, že navzdory deklarované vázanosti výrokem trestního rozsudku, v němž je hodnota vozu stanovena částkou 101.000 Kč, byla žalobkyni přiznána suma uvedenou cifru převyšující. V rozporu se shora zmiňovanou judikaturou byl navíc rozsah obohacení určen dle smluvních ujednání mezi žalobkyní a osobou, jíž bylo vozidlo odcizeno. Výtku dovolatele sklidilo i konstatování odvolacího soudu, dle nějž věděl, že jemu předaný automobil byl získán trestnou činností, třebaže tento fakt nevyplývá ani z dokazování, ani z výrokové části předmětného rozhodnutí trestního soudu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem na změnu napadeného rozhodnutí a zamítnutí žaloby, eventuálně na zrušení rozsudků soudů obou instancí a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila s názorem soudů nižších stupňů a navrhla zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podané dovolání ovšem žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř. neskýtá.
Domnívá-li se žalovaný, že se úvahy soudů nižších stupňů vymykají ustálené judikatuře (reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 28 Cdo 883/2001, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5385/2007) propojující vznik bezdůvodného obohacení s nárůstem majetkových hodnot či se zamezením jejich úbytku, zjevně poněkud mylně nahlíží na to, v čem může ono získání prospěchu spočívat. V tomto směru je předně záhodno připomenout, že objektivní stránka trestného činu podílnictví ve smyslu §214 tr. z. je charakterizována tím, že pachatel s předmětem útoku (cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou) určitým způsobem nakládá či má nad ní jistou dispoziční moc (k tomu více viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2138, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 46/2009, uveřejněné pod číslem 1/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 376/2016). Podílník tedy v podstatě bez řádného právního titulu akceptuje daný objekt jako součást své majetkové sféry a nakládá s ním dle vlastní úvahy, přičemž tímto založený nárůst hodnot, jimiž dotyčný fakticky disponuje, pojmově odpovídá shora vzpomínané koncepci vzniku bezdůvodného obohacení (k tomu srov. dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 426/2000). Hovoří-li dovolatel v této souvislosti o nepřípustném směšování držby a bezdůvodného obohacení, sám nikterak neobjasňuje, proč by se tyto instituty měly v rozebírané situaci vylučovat a z jakého důvodu by snad okolnost, že žalovaný vystupoval ve vztahu k věci, o niž se bez řádného právního podkladu rozrostla jeho majetková sféra, coby její držitel, bránila tomu, aby její získání zakládalo bezdůvodné obohacení. Zmíněné právní nástroje se nepochybně mohou dostávat do rozličných vztahů (viz například bezdůvodné obohacení plněním ze zrušené smlouvy a postavení domnělého vlastníka jako držitele – z tohoto hlediska srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1941/2014), paušálnímu konstatování vzájemné inkompatibility ovšem zákon nenasvědčuje.
Dále se sluší zdůraznit, že rozsah vázanosti rozhodnutím o spáchání trestného činu dle §135 odst. 1 o. s. ř. je obecně dán tím, do jaké míry jsou znaky jeho skutkové podstaty zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí v občanském soudním řízení (k tomu více kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2931/2008, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 2685/2009). S ohledem na shora připomenutou povahu trestného činu podílnictví se tak nejeví chybným, že soudy neprováděly další dokazování ohledně vzniku obohacení, jenž se v dané věci v podstatě imanentně podával z pro soudy závazné části rozsudku trestního soudu vyjadřující fakt, že žalovaný převzal odcizené vozidlo, aby s ním dále nakládal dle své vůle (tedy v podstatě popisujícího konkrétní způsob rozšíření majetkové sféry žalobce). Sporuje-li dovolatel konstatování odvolacího soudu stran jeho povědomí o původu vozidla z trestné činnosti, pak tato výtka postrádá opodstatnění nejen s ohledem na objektivní povahu vztahu z bezdůvodného obohacení (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015), pro jehož vznik je subjektivní náhled obohaceného irelevantní, ale opět i vzhledem k poukazované vázanosti odsuzujícím rozsudkem trestního soudu. Trestný čin podílnictví podle §214 tr. z. je (na rozdíl od podílnictví z nedbalosti dle §215 tr. z.) přečinem úmyslným, přičemž úmysl pachatele musí v souladu s trestněprávním výkladem zmíněné normy zahrnovat okolnost, že věc, kterou ukryl nebo na sebe převedl, byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou (k tomu více viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1282/2014, či Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2141). Vázanost rozsudkem trestního soudu tedy opět bránila tomu, aby civilní soudy vyřkly odchylný názor na postoj dovolatele k předmětnému jednání (k vědění jakožto složce zavinění srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1560/2012).
Přiléhavost postrádá rovněž výtka stran vyčíslení obohacení. Nejvyšší soud již dříve upozornil, že vázanost rozhodnutím o spáchání trestného činu ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. se netýká rozsahu a výše škody, neboť rozhodnutí v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků daného činu, nikoliv z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu podléhající odlišným pravidlům (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2081/99, či ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010). Této úvahy se lze přidržet i při určování rozsahu majetkového prospěchu získaného žalovaným, neboť též v tomto případě si občanskoprávní kontext sporu žádá kvantifikovat rozsah obohacení dle kritérií jemu vlastních, jež mohou vést k rozdílné cifře než trestněprávní měřítka determinovaná zvláštním účelem trestního řízení. Zmiňuje-li dovolatel nepřípustné směšování poskytnutého pojistného plnění s výší obohacení, jeví se vhodné podotknout, že vyplacený obnos byl odvolacím soudem zohledňován jen v rámci posouzení, v jakém rozsahu přešel nárok vlastnice odcizeného vozidla na žalobkyni.
Okolnost, že kompenzaci za pozbytý vůz by bylo možné požadovat jako náhradu škody vůči osobě odlišné od žalovaného (k tomu srov. též kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 799/2004, či rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1973, sp. zn. 5 Tz 131/73, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 13/1975 tr.), pak sama o sobě nepodrývá hmotněprávní opodstatnění projednávaného nároku. Pouhá existence jiného titulu proti odlišnému subjektu k napravení téže újmy neznačí, že by snad pohledávka žalobkyně byla již tímto saturována (což samozřejmě nevylučuje, aby uvedený souběh byl mezi dotčenými osobami následně adekvátně zohledněn, k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1702/2011).
S ohledem na předestřené Nejvyššímu soudu nezbylo než projednávané dovolání odmítnout jako nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně v dovolacím řízení nebyla zastoupena advokátem a náhradu hotových výdajů nepožadovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. 9. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu