ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.579.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 579/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně P., s.r.o., proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 278/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. srpna 2007, č. j. 12 Co 188/2007-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu domáhající se určení povinnosti uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu nemovitostí blíže specifikovaných v žalobním návrhu. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy potřebné pro rozhodnutí řádně vyhodnotil, jeho skutkové i právní závěry jsou správné a odvolací soud se s nimi ztotožnil. Žalobkyně, jež v souzeném sporu vystupuje jako postupník, na nějž byla původní oprávněnou osobou postoupena práva zakotvená v §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění platném
a účinném do 13. dubna 2006 (dále jen „zákon o půdě“), se domáhala uložení výše uvedené povinnosti žalovanému podle téhož právního předpisu. Avšak žaloba nemohla být úspěšná především s odkazem na zákon č. 253/2003 Sb. a jeho článek VI., jenž stanovil tzv. restituční tečku a s ohledem na nález pléna Ústavního soudu ze dne
20. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005. Citovaným nálezem byla sice zrušena lhůta pro vypořádání restitučních nároků (tedy tzv. restituční tečka), avšak pouze pro tzv. přímé oprávněné a jejich dědice, nikoliv pro postupníky, mezi něž náleží v daném případě i žalobkyně. Její nárok zanikl uplynutím prekluzivní lhůty pro vypořádání nároku převodem pozemků ve vlastnictví státu ke dni 31. prosince 2005. Kromě toho dále platí, v souvislosti s existující judikaturou v otázce možnosti výběru oprávněných osob konkrétních pozemků, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby vůči pozemkovému fondu na jeho výběr. Tímto způsobem by byla poškozena práva ostatních oprávněných osob. Nelze tedy přihlédnout k argumentům žalobkyně o jejím specifickém postavení s ohledem na podnikatelské záměry.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tím, že jej napadá v rozsahu jak výroku I., tak i výroku II. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za zásadně právně významné z toho důvodu, že jím byly porušeny obecně závazné právní předpisy, zejména pak Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a také předpisy civilního procesního práva zejména v otázce odlišování práv původních restituentů
a postupníků, v podobě omezení vlastnického práva, zásady rovnosti účastníků, zásady legality, s poukazem na princip právní jistoty a zásadu právního státu. O stejné nebo alespoň skutkově a právně podobné věci nebylo Nejvyšším soudem dosud judikováno. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně se domnívá, že nelze předmětný nález Ústavního soudu vyhlášený dne
20. prosince 2005 ve věci Pl. ÚS 6/05, kterým byla zrušena restituční tečka, tedy ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů interpretovat způsobem, kterým postupovaly soudy obou stupňů. Žalobkyně ve svém dovolání uvádí, že Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu odebírá jedné skupině osob možnost domoci se práva na vydání náhradního pozemku, které bylo řádně a včas uplatněno u příslušného soudu (když liknavostí žalovaného nebylo možno domoci se tohoto práva mimosoudní cestou v rámci uplatnění nároku na vydání pozemků) oproti druhé skupině osob, výše uvedeným nálezem Ústavní soud zavedl nerovnost mezi osobami, kdy v rozporu s ustanoveními ústavního pořádku diskriminuje osoby, které nabyly práva na vydání náhradního pozemku na základě smlouvy o postoupení. Dle žalobkyně je dle novely zákona č. 95/1999 Sb., provedené zákonem č. 253/2001 Sb., v čl. I bodě 5 stanoveno, že zákonodárce neměl v úmyslu rozlišovat mezi původně oprávněnými osobami a postupníky. Ústavní soud tak vykládá dle mínění žalobkyně zákonná ustanovení nejen nad rámec jejich textu, ale i v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Posléze poukázala dovolatelka též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. listopadu 2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007, a na skutečnost, že se soudy měly zabývat otázkou, zda postup, který žalovaná zvolila, byl za účelem tzv. spekulace či v souladu a s cílem a se smyslem zákona o půdě, tedy obnovou podnikání v zemědělství a přispění k opětovnému rozvoji a obnově venkova. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně
a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobkyně nesplňuje, neboť odvolací soud v souzeném sporu rozhodl zcela v souladu s hmotným právem i s konstantní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Je předně nutné upozornit na skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je založeno na právních závěrech přijatých v nálezu pléna Ústavního soudu citovaného výše. Ústavní soud tímto nálezem sice zrušil §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., avšak ratio decidendi změnil v tom smyslu, že derogační účinky tohoto nálezu nedopadají na postupníky práv zakotvených v §11 odst. 2 zákona o půdě.
Uvedené závěry pak ve své judikatuře zohlednil i Nejvyšší soud. V tomto směru je možné poukázat zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, sešit č. 5, ročník 2008, (R 53/2008), ve kterém se uvádí, že „postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. prosinci 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění.“ Právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle §33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u P. ú. nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána, výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 20. prosince 2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/05, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti. Na toto rozhodnutí pak navázala i další (srov. zejména rozhodnutí ze dne 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, a ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007). Pokud dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007, je nutno podotknout, že i v tomto rozhodnutí okazuje Nejvyšší soud na výše uvedený nález Pl. ÚS 6/05 ve kterém se uvádí, že si postupníci museli být vědomi rizika cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků P. f. a poukazuje na skutečnost, že rovněž převzal uvedené závěry Ústavního soudu, jak pokud jde o rizikovosti aktivit postupníků, tak v případě symbolické povahy finanční náhrady. K rizikovosti aktivit postupníků dovolací soud v uvedeném rozhodnutí odkazuje na závěr Ústavního soudu o tom, že přes výše uvedené jen symbolické výše náhrady není v případě postupníků porušení čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy dáno, a to vzhledem k rizikové povaze jejich aktivit. Tyto obdobné rizikové komerční aktivity posuzoval ESLP v případě Pine Valley Developments Ltd. a další, kdy uvedl, že tento rozsudek se vztahuje na podnikání, kde koupě pozemku s vyhlídkou jeho developmentu zahrnuje výrazný prvek rizika a spekulace. Z toho plyne, že odkaz dovolatelky na shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu založený na individualitě a výjimečnosti tam posuzovaného nároku není případný, ve zde projednávané věci se jeho závěry nemohou uplatnit.
Vzhledem k tomu, že především na tomto závěru je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, přičemž dovolací soud se touto právní otázkou již opakovaně zabýval
a dospěl ke shodnému závěru, nebylo zapotřebí věnovati se dalším námitkám dovolatelky, neboť by ani v případě jejich akceptace nemohlo být ničeho změněno na výsledku předmětného řízení.
Avšak dovolatelka výslovně napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu,
a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II., kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, sešit č. 1, ročník 2003, (R 4/2003)]. Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání se do výroku o nákladech řízení je tedy nepřípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a žalovanému v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu