ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.590.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 590/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 7, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1/376, o zaplacení 91.392,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 195/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2010, č.j. 17 Co 271/2010-72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2010, č. j. 17 Co 271/2010-72, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 91.392,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Uplatněné právo odůvodňoval tím, že jde o škodu, jež mu vznikla porušením povinnosti Úřadu práce v Moravském Krumlově, který jej protiprávně odmítl zaregistrovat jako uchazeče o zaměstnání. Následkem toho stát neplatil za žalobce pojistné na veřejné zdravotní pojištění a za dobu od 1.1.1993 do 4. 12. 2001 vznikl žalobci na pojistném dluh v uvedené výši, který je po něm exekučně vymáhán.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 1. června 2010, č.j. 11 C 195/2008-40, žalobu zamítl (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o výši odměny ustanoveného zástupce žalobce (výrok III). Uplatněné právo kvalifikoval jako „obecnou náhradu škody“ (tedy právo na náhradu škody způsobené porušením právní povinnosti; §420 obč. zák.). Dovodil, že jde o právo promlčené, jestliže ke škodné události mělo dojít před rokem 2002 a žaloba v této věci byla u soudu podána až 12. 8. 2008, po uplynutí tříleté (objektivní) promlčecí doby podle ustanovení §106 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. října 2010, č. j. 17 Co 271/2010-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Vycházeje z tvrzení žalobce (z nichž vyplývá, že příčinou vzniku škody má být nesprávný postup úřadu práce) kvalifikoval uplatněné právo jako právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dovodil, že promlčení práva se řídí podle ustanovením §32 tohoto zákona, jež pro promlčení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem stanoví pouze promlčecí dobu subjektivní. V takovém případě – pokračoval odvolací soud – „je třeba pro posouzení otázky objektivní promlčecí doby použít ustanovení občanského zákoníku svou povahou a účelem nejbližší, jímž je ustanovení §106 odst. 2“. I při jiné právní kvalifikaci nároku proto odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku za správný, ponechávaje stranou, zda a kdy uplynula promlčecí doba subjektivní. Dodal, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nelze uplatnění námitky promlčení pokládat za výkon práva odporující dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.) a žalobu označil za nedůvodnou i proto, že jejímu podání nepředcházelo předběžné uplatnění nároku u úřadu uvedeného v §6 odst. 1 zákona (§14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal za ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za nesprávné, odporující judikatuře vyšších soudů, označil řešení otázek promlčení práva. Dále namítal, že soudy obou stupňů přehlédly, že žalobu v této věci podal již v roce 2007 a byť měla žaloba vady, již okamžikem jejího podání došlo ke stavění promlčecí doby. Cituje z nálezů Ústavního soudu dovozoval, že uplatnění námitky promlčení i v dané věci odporuje dobrým mravům. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru o promlčení práva. Odvolací soud zde vychází z názoru, že i v případě práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) se uplatní ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. o objektivní promlčecí době. Jelikož řešení uvedené otázky odvolacím soudem se odchyluje od ustálené judikatury (a z tohoto pohledu jde o řešení nové), shledává Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je naplněn žalobcem uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v označených právních otázkách.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod žalobce uplatňuje (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, který na skutkový stav nedopadá, nebo správně použitý předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §26 zákona č. 82/1998 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
Podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nárok promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému. Obecnou úpravu je možnou použít tam, ke speciální předpis její aplikaci nevylučuje, buď výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. Jak z výše citovaných ustanovení vyplývá, zákon č. 82/1998 Sb. obsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, týkající se zejména počátku a délky lhůt, a proto použití ustanovení §106 odst. 1 a 2 obč. zák. vylučuje. V ustanovení §32 odst. 1 je samostatně upravena délka a počátek běhu promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem i nezákonným rozhodnutím (vyjma práva na náhradu škody způsobené rozhodnutí o vazbě, trestu či ochranném opatření, jehož promlčení má samostatnou povahu; srov. §33 zákona). Počátek běhu této promlčecí doby (jež je proto promlčecí dobou subjektivní) se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dověděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla. Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, sv. 16). V ustanovení §32 odst. 1 a 2 zákona jde pak o kombinaci doby subjektivní a objektivní, která ovšem platí pouze pro případy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (jak plyne z dikce ust. §32 odst. 2, které počátek běhu objektivní promlčecí doby váže pouze na okamžiku doručení /oznámení/ rozhodnutí, jímž bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno). U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se tedy uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004).
Jelikož v dané věci odvolací soud závěr o promlčení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) založil na aplikaci ustanovení §106 obč. zák. (namísto použití zvláštního ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a počátek běhu tříleté promlčecí doby spojil již s okamžikem, kdy došlo ke škodné události (k nesprávnému úřednímu postupu), je jeho právní posouzení věci nesprávné.
K podmínce předběžného uplatnění nároku na náhradu škody (§14 zákona č. 82/1998 Sb.) pak Nejvyšší soud poznamenává, že jde o podmínku, jejíž nedostatek má toliko procesní důsledky a nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby z věcného hlediska. Byla-li žaloba podána bez předběžného projednání, jde o odstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu ustanovení §103 a 104 o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13, ročník 2010).
Protože rozsudek odvolacího soudu správný není, Nejvyšší soud jej (bez nařízení jednání; §243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodnou soudy nižších stupňů i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu