ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.700.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 700/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 15 Co 71/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 178/2009 (žalobkyně Náboženské obce Církve československé husitské v Praze 5 – Zbraslavi, Praha 5, Pod Špejcharem č. 1/694, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 49/633, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, o určení vlastnictví k nemovitosti), takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 15 Co 71/2011, se zrušuje.
II. Zrušuje se rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 8. 2010, č. j. 16 C 178/2009-92.
III. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalující náboženské obce, podané u soudu 5. 3. 2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 3. 8. 2010, č. j. 16 C 178/2009-92. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalující Náboženská obec Církve československé husitské v Praze 5 – Zbraslavi je vlastnicí pozemku parc. č. 567/1 v katastrálním území V. Ch. (obec P.), zapsaného na listu vlastnictví č. 981 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu. Žalovanému Hlavnímu městu Praze bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 26.520,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 soudní poplatek 3.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17. 5. 2011, sp. zn. 15 Co 71/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 3. 8. 2010, č. j. 16 C 178/2009-92, potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalující náboženské společnosti na náklady odvolacího řízení částku 24.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle §212 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nelze považovat za důvodné.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalující právnická osoba nabyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti na základě trhové smlouvy uzavřené s obcí V. Ch. dne 18. 3. 1933 a jako vlastník této uvedené nemovitosti byla evidována ještě v 50. letech minulého století. Toto vlastnické právo bylo žalující náboženské obci v 60-70 letech minulého století odňato. Předmětný pozemek v katastrálním území V. Ch. byl do roku 1989 součástí rozsáhlejšího pozemku parc. č. 567 (o výměře 1.585 m2) v katastrálním území V. Ch. a část tohoto pozemku (o výměře 946 m2), následně označená jako pozemek parc. č. 567/2, která není identická s pozemkem parc. č. 567/1, a v roce 1974 byla přidělena do osobního užívání manželům H., kteří toto právo pak převedli na J., J. a A. Ch., přičemž žádný z těchto uvedených nabývacích titulů není uveden v katastru nemovitostí a ani jinak není archivován. Žalující náboženská obec naopak prokázala své vlastnické právo již uvedeným listinným dokladem (trhovou smlouvou). Na žalující náboženskou společnost se nevztahuje zákon č. 298/1990, o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, neboť v příloze tohoto zákona předmětný nemovitý majetek není uveden. Soud prvního stupně tu dovozoval, že žalující náboženská společnost má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a měl za to, že stát zřejmě v 60-70 letech minulého století převzal pozemek bez právního důvodu, takže „stát se tu nestal legitimním vlastníkem nemovitosti, o niž jde v tomto soudním řízení, a s ohledem na absenci dobré víry na jeho straně tu nelze uvažovat ani o tom, že by vlastnické právo stát vydržel“; soud prvního stupně měl tedy za to, že žalované město tu nemohlo nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku od státu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se „plně ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s právními závěry, jež soud prvního stupně z těchto skutkových zjištění vyvodil (a to pečlivě, výstižně, srozumitelně a přesvědčivě), takže výrok rozsudku soudu prvního stupně logicky vyplývá z úvah soudu prvního stupně“.
Ztotožnil se tak s odůvodněním soudu prvního stupně, který předně nedospěl k závěru o důvodnosti k námitce žalovaného, že ve stejné věci bylo již jednou soudy pravomocně rozhodnuto, přičemž předchozí rozhodnutí, zejména pak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 25 C 291/2004-112, ze dne 11. 4. 2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 51/2005-136 ze dne 5. 4. 2005, a že tento stav vytváří překážku věci rozsouzené ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku žalobce. I když účastníci i předmět sporu, pokud jde o stávající řízení a řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C291/2004 totožní, skutkové okolnosti, které z jedné strany způsobily, že žalobcem byl v řízení sp. zn. 25 C 291/23004 neúspěšný, a z druhé strany ho přiměly podat ve věci novou žalobu jsou v porovnání s předchozím řízením natolik odlišné, že umožňují nové projednání věci. Zásadní rozdíl, proč předchozí žaloba byla z procesních důvodů, totiž pro absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce zamítnut spočívala v tom, že ten v době rozhodování shora uvedené věci 25 C 291/2004 byl jakožto výlučný vlastník předmětného pozemku zapsán, zatímco v v nynějším řízení jakožto výlučný vlastník figuruje právě a jen žalovaný. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž uváděl příkladmo usnesení sp. zn. 26 Cdo 1657/2005 ze dne 14. 12. 2006 nebo usnesení téhož soudu sp. zn. 29 Cdo 445/2006 ze dne 19. 9. 2007, dovodil, že překážka věci rozsouzené dána není, jelikož se nově uplatněný nárok opírá o nové skutečnosti, které tu v době původního řízení nebyly a k nimž došlo až později.
Stejně tak se odvolací soud ztotožnil s přijetím principu tzv. legitimního očekávání plynoucího ze závěrů nálezu Ústavního soudu ČR ve věci sp.zn. I. ÚS 663/09 ze dne 24. 6. 2009, který sice nepopřel principy, o které se opírala jeho dřívější rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 528/02 z 2. 2. 2005 či stanoviska pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS – st.21/05 a Pl. ÚS – st. 22/05, obě ze dne 1. 11. 2005), totiž že není na místě cestou rozhodování obecných soudů nahrazovat zásadní úkol zákonodárné moci provést ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. přijetím příslušného restitučního zákona, současně však konstatoval, že legitimní očekávání církevních právnických osob po naplnění předmětného ustanovení ve smyslu přijetí provádějícího zákona za účelem dořešení otázky církevních restitucí, spolu se skutečností, že zákonodárná moc i přes jeho předchozí výzvy zůstala v této věci po dobu osmnácti let nečinná, činí nárok žalobce domáhat se spravedlnosti cestou soudního rozhodnutí legitimním a jeho žalobu tudíž nelze zamítnout pro nedostatek právního zájmu ve věci.
Z toho důvodu převzal i odvolací soud závěr, podle něhož je třeba se v řízení zabývat výlučně otázkou, zda žalobci vlastnické právo k předmětnému pozemku svědčí či nikoliv.
Protože pak přejal i skutková zjištění o tom, že žalobce své vlastnické právo předloženými listinami prokázal, zatímco žalovaný, který byl vyzván podle §118a odst. 1 a 3 o.s.ř., aby prokázal svoji námitku, že vlastnické právo k předmětnému pozemku mu svědčí ze zákona, důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že stát jakožto jeho právní předchůdce vlastnictví k předmětnému pozemku nabyl v souladu s platnými právními předpisy, v řízení neunesl.
Pokud totiž žalovaný v řízení tvrdil, že na něj vlastnické právo k předmětnému pozemku přešlo na základě ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/19912 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, bylo na něm, aby k výzvě soudu prokázal, že stát vlastnického práva k danému pozemku za minulého režimu nabyl v souladu s tehdy platnými předpisy. Žádný právní titul, jímž by žalovaný prokázal jak nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku na straně svého právního předchůdce, tak legitimitu přechodu vlastnického práva na sebe sama nepředložil . Uvedenou skutečnost se nepodařilo zjistit ani úřední činností soudu u příslušných institucí. Naopak vlastnické právo žalobce k předmětnému pozemku bylo v řízení řádně prokázáno.
S přihlédnutím k zásadě, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než jimi sám disponuje, nemohl se žalovaný stát legitimním vlastníkem předmětného pozemku, byť by byl do katastru nemovitostí jako takový zapsán. Důvodné určovací žalobě bylo proto soudem prvního stupně po právu vyhověno.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 16. 9. 2011 doručen advokátce, která žalované město v řízení zastupovala, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 16. 9. 2011 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Dovolatel ve svém dovolání především namítal, že v tomto soudním řízení (sp. zn. 16 C 178/2009 Obvodního soudu pro Prahu 5) byla projednána žaloba týkající se téže právní věci, která již byla projednána u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 321/2000; rozsudkem uvedeného soudu z 2. 5. 2002, č. j. 25 C 321/2000-74, bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného pozemku; tento rozsudek nabyl právní moci 28. 5. 2005 a žalobce byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku. Dovolací soud však rozsudkem z 12. 7. 2004, č. j. 22 Cdo 240/2003-103 (Nejvyššího soudu ČR) zrušil v celém rozsahu uvedený rozsudek Obvodního soud pro Prahu 5 a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení byla žaloba žalobce o určení jeho vlastnictví zamítnuta rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 5 z 11. 11. 2004, č. j. 25 C 291/2004-112. Žalující náboženská obec se pak pokoušela o opětovný zápis do katastru nemovitostí, ale nebylo jí vyhověno a do katastru nemovitostí bylo jako vlastník nemovitosti zapsáno opět Hlavní město Praha. V celém tomto uvedeném předchozím soudním řízení byly účastníky řízení tytéž subjekty jako nyní v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 178/2009 a šlo v tomto řízení rovněž o určení vlastnictví k nemovitosti; není tu, podle názoru dovolatele, rozhodné, že „v předchozím řízení byly nemovitosti zapsány jako vlastnictví Náboženské obce Církve československé husitské, zatím co další uvedené soudní řízení probíhalo za situace, kdy v katastru nemovitostí bylo ohledně téže předmětné nemovitosti zapsáno vlastnictví Hlavního města Prahy.“
Dovolatel dále namítal, že tu soudy chybně posoudily otázku naléhavého právního zájmu žalující náboženské obce na požadovaném určení jejího vlastnictví pozemku. Dovolatel dovozoval, že „klíčovým ustanovením pro posouzení důvodnosti žaloby žalobkyně je tu ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám až do přijetí zákona o tomto majetku. Teprve připravovaný zákon o restituci církevního majetku pak stanoví podmínky majetkové restituce“.
Dovolatel je přesvědčen, že žalující náboženská obec mohla maximálně v daném případě využít možnost uplatnění svého tvrzeného práva formou obnovy předchozího soudního řízení, jež proběhlo mezi týmiž účastníky, (nikoliv však podávat znovu žalobu o určení vlastnictví), nebo možnosti uplatnit žalobu o zmatečnost, popřípadě možnosti podat ústavní stížnost. Proto, podle názoru dovolatele, by dovolání dovolatele mělo být vyhověno jako dovolání opodstatněnému.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval dovolání podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. Zjistil, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže by ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména se zřetelem k ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., jakož i se zřetelem k ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., v souvislosti i s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. a ustanoveními zákona č. 298/1990 Sb.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze uplatnit žalobou (návrhem na zahájení občanského soudního řízení) také, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tehdy, kde by bez takového určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se právní postavení žalobce stalo nejistým (viz k tomu již č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 107, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Soud může překročit návrh účastníka občanského soudního řízení, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky řízení (srov. §153 odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu.
Podmínka nabytí vlastnictví státem nemusí být uplatněna v případech, kdy ve smyslu restitučního předpisu stát převzal věc bez právního důvodu (srov. nález Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 279/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 121 ve svazku 6).
Podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ze dne 24. dubna 1991, o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části , pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci spočívá na závěru potvrzujícím právní posouzení věci soudem prvního stupně, o přípustnosti určovací žaloby, jejímuž projednání nebránila překážka věci rozsouzené a na respektování důsledků plynoucích z Ústavním soudem formulovaného principu legitimního očekávání, jak bylo blíže shora citováno.
Odvolacímu soudu nelze upřít poctivou snahu o nalezení správného a právnímu řádu odpovídajícího řešení v této konkrétní věci, reflektující shora uvedené argumenty, na nichž potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu (ztotožňující se s rozsudkem soudu prvního stupně) spočívalo.
Při projednávání dovolání v této věci dovolací soud ovšem nemohl pominout důsledky plynoucí z legislativního vývoje, ke kterému došlo od doby podání dovolání do doby rozhodování dovolacího soudu. V dané věci jde o okolnost, že v mezidobí došlo k přijetí zákona ze dne 8. listopadu 2012 č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) , ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. května 2013, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. To ovšem relativizuje nosnost argumentu odvolacího soudu zdůrazňujícího zásadu legitimního očekávání žalobce, jak to bylo vyloženo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Blíže k nutnosti reflektovat důsledky plynoucí z přijetí uvedeného zákona srov. v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo1167/2012, který je dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Za nynějšího právního stavu nutno proto dospět k závěru, že pokud v průběhu dovolacího řízení byl zahájen legislativní proces směřující k přijetí zákona upravujícího restituci církevního majetku a dnem 1. 1. 2013 tento zákon nabyl účinnosti, nelze závěry o opodstatněnosti žalob svého druhu podávající se z nálezů Ústavního soudu citovaných odvolacím soudem, potažmo soudem prvního stupně, na posuzovaný případ již použít. Nezbývá tudíž než s poukazem na ustálenou judikaturu ve věcech restitučních uzavřít, že žalobkyně nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť předmětnou nemovitost převzal stát v době rozhodné z hlediska restitučních předpisů (1. 10. 1949) způsobem zakládajícím restituční důvod (převzetí nemovitosti bez právního důvodu - §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, §5 písm. k/ zákona o církevních restitucích). Žalobkyně se tudíž v posuzovaném případě nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř. Obcházela by tak totiž smysl a účel restitučního zákonodárství. Žalující církevní osoba tudíž svá práva k předmětnému majetku bude moci uplatňovat pouze postupem podle zákona o církevních restitucích (včetně eventuální žaloby o určení vlastnického práva státu coby povinné osoby dle §18 odst. 1 citovaného zákona).
Nemohl proto dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu v této věci bylo správné. Podle ustanovení §243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Protože vadou nesprávného právního posouzení je zatíženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud pouze pro úplnost a nad rámec rozhodujícího důvodu, který jej vedl ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (i rozsudku soudu prvního stupně) připomíná se zřetelem k závěrům odvolacího soudu, že prokazování nabytí vlastnictví státem nepřichází pojmově do úvahy proto, že skutková podstata uvedená v ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (nyní §5 zákona č. 428/2012 Sb.) míří právě na případy, kdy věc přešla na stát bez právního důvodu. Pak ovšem se stala vlastnictvím státu, tedy České republiky ku dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Tomu pak odpovídá důsledek spočívající v přechodu věci na žalovaného podle §1 odst. 1 tohoto zákona.
Uvedené ustanovení však podmiňuje přechod vlastnictví věci z majetku České republiky splněním podmínky hospodaření právního předchůdce žalovaného s předmětným pozemkem. Přitom vyřešení této otázky má význam pro závěr, zda (s přihlédnutím k důsledkům plynoucího ze shora uvedeného zákona č. 428/2012 Sb.) zůstal sporný pozemek ve vlastnictví státu (České republiky) s účinky řešení takové situace podle režimu zákona č. 428/2012 Sb. (srov. §4 písm. c) zákona, při uplatnění důvodu vydání podle §5 písm. k) zákona), nebo zda pozemek při respektování důsledků plynoucích z ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., přešel do vlastnictví obce (žalované); s praktickým významem z hlediska možného dalšího postupu žalobkyně podle §18 odst. 1 citovaného zákona.
K uvedené otázce je k dispozici řada rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž bylo opakovaně připomenuto: „Při výkladu pojmu „hospodaření“ pak bylo judikaturou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012) zohledněno jeho pojetí (byť nikoliv explicitní) v právních předpisech účinných v rozhodné době, konkrétně zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a vyhlášky č. 119/1988 Sb., jimiž bylo organizacím uloženo hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat, tedy s ním fakticky nakládat.“
Protože vadou nesprávného právního posouzení je zatíženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (§243b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (§226 odst. 1 o. s. ř., §243c odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu