ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.715.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 715/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a) Z. D. a b) M. D., obou zastoupených JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Libická 1832/5, proti žalovanému JUDr. F. P. , o zaplacení částky 277.086,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 90/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, ze dne 30. dubna 2013, č. j. 15 Co 753/2012-313, 15 Co 194/2013-313, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.712,80 Kč k rukám JUDr. Stanislava Pavelky, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. srpna 2012, č. j. 9 C 90/2011- 250 (ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 22. ledna 2013, č. j. 9 C 90/2011- 298), v části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům částku 261.073,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výroky I a II), zatímco ohledně návrhu na zaplacení dalších 6.150,- Kč s určeným úrokem z prodlení rozsudek změnil tak, že v uvedeném rozsahu se žaloba zamítá (výrok III) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
Předmětem řízení je žalobci uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení (majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu; §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), jež vzniklo žalovanému užíváním bytu po skončení nájmu a uplynutí lhůty k vyklizení bytu. Konkrétně jde o byt č. 16 nacházející se v domě č. p. v obci Č., jehož byli žalobci v rozhodné době, za níž žádají náhradu (od srpna 2009 do června 2011), podílovými spoluvlastníky. Výši náhrady (§458 odst. 1 obč. zák.) soud určil jako ekvivalent obvyklé hladiny nájemného a ceny služeb, které žalovaný konzumoval spolu s užíváním bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř“), neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Za nesprávné (odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) pokládá dovolatel vyřešení otázky aktivní věcné legitimace žalobců k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, za situace, kdy žalobci (po vzniku bezdůvodného obohacení) předmětný byt (spoluvlastnický podíl k domu, v němž se byt nachází) později převedli na jinou osobu. Jako nesprávné označuje též posouzení, že nárok vůči němu mohou uplatňovat právě žalobci jako jedni z podílových spoluvlastníků domu; přitom zpochybňuje i skutečnosti o uzavření dohody podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Dále se vymezuje i vůči závěru, že mu po zajištění přístřeší již k bytu nesvědčilo právo bydlení podle §712a obč. zák., v situaci, kdy byla následně odložena vykonatelnost rozhodnutí o vyklizení bytu. Konečně za nesprávné (dle dovolatele nemající oporu v provedeném dokazování) pokládá i závěry o hodnotě plnění poskytovaných spolu s užíváním bytu a o splatnosti této pohledávky, kdy současně namítá, že mu ze strany žalobců nebylo předloženo řádné vyúčtování.
K otázce věcné legitimace žalobců k uplatnění práva na vydání bezdůvodné obohacení vzniklého užíváním věci žalovaných v době předcházející převodu spoluvlastnického podílu k domu lze odkázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 216/2011), podle níž nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení je nárokem závazkovým (obligačním), který směřuje vůči osobě a není vázán na spoluvlastnický podíl. Ostatně i v případě změny vlastnictví k pronajaté věci (§680 odst. 2 obč. zák.) na nabyvatele nepřecházejí z titulu tohoto právního nástupnictví všechna práva a povinnosti pronajímatele, zejména peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního vztahu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 11, ročník 1997, č. 84; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 2877/2000 – spolu s dalšími citovanými rozhodnutími dostupný na www.nsoud.cz.).
Současně platí, že z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni podílový spoluvlastníci (srov. §139 odst. 1 obč. zák.). Podle konstantní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007) ve sporech s jinými osobami ohledně společné věci má každý z věřitelů, podílových spoluvlastníků, své samostatné právo k uplatnění pohledávky a nezávisle na ostatních ji může uplatnit i u soudu, ovšem jen do doby než bylo vykonáno tzv. právo prevence [tj. než dojde třetí osobě (dlužníkovi) projev vůle věřitele, aby mu bylo plněno]. Poté co jeden ze solidárních věřitelů požádá o plnění (popř. uplatní pohledávku proti dlužníkovi žalobou u soudu), nemůže již jiný věřitel požadovat po dlužníkovi plnění a dlužník není oprávněn (tomuto spoluvlastníkovi) plnit.
Nadto dovolatem vznášené námitky vůči závěrům odvolacího soudu o obsahu dohody spoluvlastníků (jde-li o užívání a nakládání s předmětným bytem), jakož i obsahu dohody o převodu spoluvlastnického podílu ze strany žalobců na třetí osobu (zda tato dohoda zahrnovala i ujednání o postoupení dalších pohledávek převodce na nabyvatele podílu či nikoliv – zde se závěrem negativním), směřují vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu a způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, nenaplňují.
Je rovněž ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. 2504/2011; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 7. září 2005, sp. zn. IV. ÚS 113/05, uveřejněný pod č. 172/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že tzv. právo na bydlení (§712a obč. zák.) trvá, dokud neuplynula lhůta k vyklizení bytu, tedy do doby, dokud není zajištěna odpovídající bytová náhrada nebo přístřeší. Po zajištění odpovídající bytové náhrady a uplynutí lhůty k vyklizení se však další užívání bytu stává neoprávněným; od tohoto okamžiku se vztah účastníků již neřídí ustanovením §712a obč. zák. Užíváním bytu bez právního důvodu pak vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§451 odst. 1 obč. zák.), jehož majetkovým vyjádřením je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy. [V dané věci se přitom žalobci domáhají vydání bezdůvodného obohacení, jež žalovanému vzniklo užíváním bytu právě za dobu, kdy mu již uplynula určená lhůtě k vyklizení bytu, poté, co mu byla zajištěna odpovídající bytová náhrada (přístřeší). Povolení odkladu vykonatelnosti rozhodnutí (§243 o. s. ř.) pak mělo pouze ten následek, že napadené rozhodnutí nebylo možno do doby pravomocného skončení dovolacího řízení vykonat v řízení o výkon rozhodnutí či v exekučním řízení.] Rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje ani závěrům, jež Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. června 2008, sp. zn. 33 Odo 1304/2006, na který poukazuje dovolatel a který řeší otázku výše úhrady za užívání bytu osobou, které svědčí právo v bytě bydlet právě do okamžiku zajištění odpovídající bytové náhrady.
I k otázce splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení sluší se pak odkázat na ustálenou rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. června 2006, sp. zn. I. ÚS 42/06) a připomenout, že splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den poté, co byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (§563 obč. zák.).
Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolatelem označené právní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (jak jsou stanoveny §237 o. s. ř.), naplněn není. Sluší se dodat, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238a o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto ve věcech, jež jsou taxativně vyjmenovány v tomto ustanovení.
Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu též v části o zaplacení částky 39.187,- Kč (bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku plnění, jehož se mu dostalo spolu s užíváním bytu), jde o dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku se samostatným skutkovým základem, jehož výše nepřesahuje částku 50 000 Kč. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je tudíž vyloučena již podle ustanovení §238 písm. d) o. s. ř. (obdobně již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 28, ročník 1998). Nehledě na to, že i ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o tomto nároku dovolatel vznáší námitky, jež jsou výlučně kritikou skutkových zjištění odvolacího soudu a v jejichž případě tak nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Posléze uvedené pak platí i pro námitky, jimiž dovolatel kritizuje postup soudů nižších stupňů v řízení a namítá, že řízení je postiženo vadami, jež měly za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení (výrok bod bodem IV napadeného rozsudku) dovolatel žádné relevantní námitky, podřaditelné dovolacímu důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., neuplatňuje, stejně tak jako proti výroku bod bodem III (jímž byla žaloba částečně zamítnuta a k podání dovolání proti posléze označenému výroku nebyl by proto žalovaný ani subjektivně legitimován).
Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je pak povinen nahradit žalobcům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta ve výši 9.380,- Kč (odpovídající sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 261.073,- Kč – srov. §6 odst. 1, §7 bod 6 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částky 2.032,80 Kč představující náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) a činí tak celkem 11.712,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2014
Mgr. Petr Kraus předseda senátu