ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.733.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 733/2019-745
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně S.O.S.zvířatům,spol. s r.o. , IČ 449 62 797, se sídlem v Brně, Košinova 875/99, zastoupené JUDr. Bohumilem Záleským, advokátem se sídlem v Brně, Řezáčova 757/30, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 818/11, o 3.147.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 183/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2018, č. j. 37 Co 92/2015-728, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2014, č. j. 47 C 183/2007-576, řízení co do části požadovaného příslušenství zastavil (výrok I.), nepřipustil změnu žaloby týkající se výše úroku z prodlení za označené období v zákonné výši (výrok II.), v dílčím rozsahu nárokovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok III.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3.147.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok IV.), ve zbytku žádaného úroku z prodlení a jistině 9.486.090 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky V. a VI.), načež rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII. až IX.). Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek v dané kauze byl společně s potvrzujícím rozsudkem odvolací instance kvůli procesním nedostatkům zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3172/2011. Žalobkyně se uvedené částky domáhala jako provozovatelka útulku pro ztracená a opuštěná zvířata, jejichž majitel není znám a jež v souladu s §135 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), po uplynutí jednoho roku připadla do vlastnictví státu, který se o ně následně musí starat. Plnila-li zmíněnou úlohu ve vztahu k v žalobě označeným psům za stát žalobkyně, vzniklo v souladu s §454 obč. zák. na straně žalované bezdůvodné obohacení. Stěžejní roli zde sehrávala otázka, zda žalovaná byla v období od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004 majitelkou psů, o něž měla žalobkyně namísto ní pečovat. Doklady předkládané k prokázání této skutečnosti žalobkyní měl soud ve značné míře za nevěrohodné, pročež při posuzování samotného základu jejího nároku přihlédl především k odhadu znalce MVDr. Frühbauera, dle kterého v útulku po dobu delší jednoho roku (tedy ve vlastnictví žalované) v žalovaném období nepobývalo více než dvacet psů, přičemž není podstatné, o které konkrétní psy se jednalo. Žalobkyni proto svědčí právo na vydání obohacení za péči o celkem 20 psů, což koresponduje s evidencí místního poplatku ze psů. Při vyčíslení nároku soud zohlednil znalcem stanovené obvyklé náklady na opatrování a v tomu odpovídajícím rozsahu (včetně oprávněně požadovaného úroku z prodlení) žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku přistoupil k jejímu zamítnutí.
K odvolání žalované se zmíněným rozhodnutím v napadeném rozsahu zabýval Krajský soud v Brně, jenž je nejprve ve věci samé potvrdil rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. 37 Co 92/2015-610, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 2320/2016-650, následující tentokrát měnící a zamítavý rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2017, č. j. 37 Co 92/2015-683, pak zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, č. j. 28 Cdo 4501/2017-706. V posledně jmenovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost, nedodržel-li zákonné požadavky na kvalitu odůvodnění svého rozhodnutí, jestliže v něm celkově absentují úvahy podepírající závěr o neprokázání žalobních tvrzení provedenými důkazy. Byť na rozhodné skutkové okolnosti nazíral odlišně od soudu prvního stupně, nezopakoval důkaz znaleckým posudkem (respektive výslechem znalce), jenž byl pro rozsudek soudu prvního stupně určujícím. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že samotný úsudek, zda se účastníku zdařilo prokázat svá tvrzení, či nikoliv, má skutkovou povahu, pročež revizi ze strany dovolacího soudu nepodléhá.
Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 37 Co 92/2015-728, shora jmenované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že zamítl žalobu do částky 3.147.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve výroku VIII. Je změnil tak, že České republice vůči žalované náhradu nákladů řízení státu nepřiznal (výrok II.), ve výroku VII. je potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy všech stupňů (výrok IV.). Odkázav na své předchozí rozhodnutí, dodal, že závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyní o počtu psů opírá především o důkazy (konkrétně nedostatečné a nevěrohodné doklady o pobytu psů, výstupy znaleckého posudku), na podkladě kterých dospěl k totožným zjištěním jako soud prvního stupně, a sice že neprokazují základ nároku žalobkyně. Uvedené podporují i výpovědi svědků V. a P. S ohledem na naznačený úsudek nepovažoval odvolací soud ostatní v řízení provedené důkazy o zdravotním stavu zvířat či nákladech na provoz zařízení za významné. Není-li možné k určení počtu psů, o něž se žalobkyně v rozhodném období starala, a plnila tím povinnost za žalovanou, tj. základu nároku, využít úvahu ve smyslu §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vycházející z odhadu znalce, uzavřel, že žalobkyně nemůže být pro neunesení důkazního břemene v řízení úspěšná, pročež přistoupil ke změně rozhodnutí v napadeném výroku a žalobu i ve zbytku zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí brojí dovoláním žalobkyně, majíc je za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3563/2008, jež má za analogické projednávané kauze. Krajskému soudu vytýká opětovné nerespektování závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem, nezopakoval-li důkazy, konkrétně výpověď znalce. Rozhodnutí i proto považuje nadále za nepřezkoumatelné. Zatímco znalecký posudek naznačuje, že nelze konkrétní počet psů určit, při svém slyšení o něm znalec učinil kvalifikovaný odhad. Odvolací soud tedy pochybil, rezignoval-li na odstranění naznačené disproporce v závěrech znaleckého posudku a výpovědi znalce kupříkladu skrze opakovaný výslech znalce, či revizní znalecký posudek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, či sp. zn. 28 Cdo 3311/2012). Poukazujíc na závazné právní názory artikulované v předchozích rozsudcích dovolacího soudu, nevidí prostor pro zamítnutí žaloby, měl-li městský soud základ nároku za prokázaný, přičemž jeho rozhodnutí nebylo v dovolacím řízení zrušeno. S ohledem na vylíčené a zdůrazňujíc délku trvání sporu, navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že bude potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, eventuálně zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání přípustným není.
Předně se jeví vhodným zopakovat, že závěr o tom, zda byly určité skutečnosti prokázány (zde počet psů), vyvráceny, či nastal stav non liquet , což vedlo k rozhodnutí podle pravidel o dělení důkazního břemene, je konkluzí skutkovou, jež dovolacímu přezkumu podléhat nemůže (§241a odst. 1 o. s. ř.) – k tomu viz předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4501/2017, či jeho usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2114/2017), pročež námitky orientované proti řečenému úsudku odvolacího soudu již z toho důvodu přípustnost dovolání založit nemohou.
Dovolací soud pak nemohl přitakat ani dalším argumentům žalobkymě, jež vesměs míří proti hodnocení důkazů, které ovšem nelze napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
K výtkám stran nezopakování důkazů a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí patří se upozornit, že byť je v intencích §213 odst. 1, 2 o. s. ř. znovuprovedení v odvolacím řízení vyžadováno zásadně u těch, na základě nichž odvolací soud dospívá k odlišným skutkovým zjištěním, než jaká přijal soud prvního stupně (přičemž ve vztahu k listinným důkazům lze pozorovat jistou benevolenci – srov. za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018), postup krajského soudu se řečenému pravidlu nikterak neprotivil. Odvolací soud v posuzovaném případě vycházel z konkrétně označených důkazů (zejména dedukce znalce, výpovědi svědků, evidenční dokumentace předložené žalobkyní), které považoval za neprokazující základ nároku, popřípadě za nevěrohodné. Obdobně ani soud prvního stupně neuzavřel, že by se ze znaleckého posudku podávalo konkrétní množství psů, za péči o něž je žalobkyně oprávněna požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně sice přes závěr o neprokázání základu nároku dovodil opodstatněnost žaloby skrze svou úvahu (srov. §136 o. s. ř.), podloženou zejména odhadem znalce vysloveným v jeho výpovědi před soudem, nicméně takový postup kvitovat nelze, a to z již dříve rozebraných důvodů (v podrobnostech srov. především rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v předmětné věci pod sp. zn. 28 Cdo 2320/2016).
Ze samotné skutečnosti, že dovolací soud přistoupil ve svém předchozím rozsudku ke kasaci toliko rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by účinky zrušení dopadly i na rozsudek soudu prvního stupně, ještě nelze dovozovat aprobaci v něm uvedených závěrů Nejvyšším soudem. Ten v případě kasace rozhodnutí odvolacího soudu může, jsou-li splněny podmínky stanovené v §243e odst. 2 o. s. ř., zrušit i rozhodnutí soudu prvního stupně (platí-li i pro ně důvody zrušení). Je-li však nápravu vytýkaného pochybení, jež bylo příčinou kasace dovolacím soudem, možné provést ze strany odvolacího soudu, není s ohledem na účelnost, hospodárnost řízení a zájem na rychlém projednání sporu vyloučen postup, při němž dovolací soud přistoupí toliko ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. V této souvislosti lze připomenout, že pro apelační princip, na němž je odvolací řízení založeno, je příznačná preference takového rozhodnutí, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, či mění (srov. blíže zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013). Při nastíněné úvaze, tj. zda (ne)zrušit rozhodnutí soudů obou instancí, pak konečně Nejvyšší soud není vázán návrhem dovolatele, nýbrž postupuje z moci úřední (srov. komentář k §243e Vojtek, P. In: JIRSA, Jaromír a kol. Občanský soudní řád, 3. část: Soudcovský komentář , Praha: Havlíček Brain Team, 2013). Pro právě vylíčené tedy ani námitkám dovolatelky, jež vychází z akceptace závěrů soudu prvního stupně, přisvědčit nelze.
Založil-li tedy odvolací soud své rozhodnutí na důkazech provedených před soudem prvního stupně, jež oba shodně shledaly neprokazujícími základ nároku uplatňovaného žalobkyní, nevyplývá-li z nich konkrétní počet psů, za péči o něž by jí příslušela požadovaná náhrada, přičemž jeho určení pomocí volného uvážení soudu ve smyslu §136 o. s. ř. je vyloučeno, nelze jeho závěry považovat za nekorektní. Odůvodnění jím přijatého rozhodnutí obsahující výčet konkrétních důkazů, jež pro ně byly rozhodné, i těch (dotýkajících se výše nároku), k nimž pro úsudek o neunesení důkazního břemene (ve vztahu k základu nároku) nepřihlížel, pak není možné pokládat ani za nepřezkoumatelné či nedostávající požadavkům kladeným na odůvodnění zákonem (§157 odst. 1 a 2 o. s. ř.). K tomu je možné doplnit myšlenky ustálené judikatury, dle nichž nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezapříčiní sama jeho stručnost, nebrání-li evidentně formulaci dovolacích námitek (k tomu viz přiměřeně kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3300/2018).
Vytýká-li dále dovolatelka krajskému soudu, že nenechal v řízení provedený znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem, míří i zde její výhrady proti hodnocení důkazů, jež není, jak bylo shora zmíněno, otevřeno pro dovolací přezkum. V naznačené souvislosti lze dále podotknout, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku dle §127 odst. 2 o. s. ř. a ponechává je na úvaze soudu. Vyžádat přezkum posouzení se může jevit patřičným především tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, nebo jeho rozsudek ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014). Jestliže odvolací soud takovou nejistotu neměl a zároveň znalec ve své následné výpovědi na svůj nález také odkázal, byť současně uvedl (nutno pamatovat, že toliko odhadem) pravděpodobný počet psů v péči žalobkyně, není důvodu v jeho nerevidování spatřovat procesní pochybení, jímž by se zpronevěřil dovolatelkou citované judikatuře.
Za případný konečně nelze mít ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3563/2008, poněvadž v něm se dovolací soud zabýval především otázkou samotné možnosti opuštění zvířete a jeho následného vlastníka. Nadto oproti aktuálnímu sporu v tamním řízení soudy vycházely z principiálně odlišných skutkových zjištění, jež bez pochybností prokazovala základ uplatňovaného nároku.
Brojí-li žalobkyně rovněž proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, činí tak ve vztahu k dotčeným výrokům toliko jako výrokům akcesorickým, aniž by uplatňovala samostatnou argumentaci. Nehledě na to, že dovolání proti nim není již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že při řešení dovolatelkou označených problémů se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil. Neidentifikovala-li pak dovolatelka žádnou jinou otázku, pro niž by bylo možné její podání pokládat za přípustné, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu