ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.823.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 823/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a/ T. H., b/ T. J., c/ H. V., d/ prof. dr. J. F., e/ ing. V. S., f/ P. K., g/ J. D., h/ M. D., ch/ J. K., i/ E. B., j/ P. K., k/ M. N., l/ E. T., m/ E. J., n/ L. F., o/ J. D., p/ E. H., všech zastoupených advokátkou, proti žalované Ž. o. v P., zastoupené advokátem, za vedlejšího účastenství na straně žalobců N. B., a H. B., o neplatnost rozhodnutí schůze Shromáždění členů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 222/2004, o dovolání žalobců a/, c/, d/, e/, g/, h/, i/, j/, o/, p/ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005, č. j. 20 Co 391, 392/2005-138, takto:
I. Dovolání se zamítají.
II. Dovolatelé a/, c/, d/, e/, g/, h/, i/, j/, o/, p/ jsou povinni nahradit společně a nerozdílně na nákladech řízení o dovolání žalované částku 3.175,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. A. B.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005, č. j. 20 Co 391, 392/2005-138, bylo ve výroku o zastavení řízení a o vrácení soudního poplatku (zde ve vztahu k žalobcům a/ a c/ až p/), jakož i ve vztahu k vedlejším účastníkům, potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 4. 2005, č. j. 12 C 222/2004-113 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 8. 2005), kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění členů Ž. o. ze dne 7. 11. 2004 (jednotlivé napadané body rozhodnutí tohoto shromáždění, od volby předsedajícího až po personální změny ve vedení Ž. o., jsou podrobně specifikovány v žalobě). Odvolací soud dále změnil prvostupňový výrok o nákladech řízení mezi žalobci, vedlejšími účastníky a žalovanou jen tak, že přiznal žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 7.556,50 Kč; jinak jej potvrdil. Žalobci a/ a c/ až p/ byli zavázáni k náhradě nákladů odvolacího řízení, jež vznikly žalované v částce 1.071,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně učinil správně, zastavil-li řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení; nebyla totiž dána pravomoc soudu ve smyslu §7 odst. 1, 3 o. s. ř. Zdůraznil, že zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), jakož i článek 16 Listiny základních práv a svobod, nedávají účastníkům právo soudně napadnout, a to ani výrokem o určení neplatnosti, interní rozhodnutí učiněné v rámci církevního subjektu. Jak odvolací soud konstatoval, žalobci ignorovali vývoj judikatury obecných soudů i Ústavního soudu k této otázce, a poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/1996 a IV. ÚS 171/1997. Žalobci si mylně vykládají čl. 36 odst. 1 Listiny o právu každé osoby domáhat se ochrany svých práv u soudu; to se týká ochrany práv založených Ústavou či zákonem, v předmětné věci je však napadáno rozhodnutí ve vnitřní záležitosti náboženské společnosti. Správné bylo též rozhodnutí prvostupňového soudu o postoupení věci Ž. o. v P., neboť tato církevní právnická osoba je nadána pravomocí o věci rozhodovat (resp. tuto pravomoc již využila).
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu o zastavení řízení a výrokům návazným podali shora označení žalobci dovolání. Namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že jsou vystaveni situaci, kdy se jejich právní postavení stalo, v důsledku rozhodovací činnosti soudů, právně nejistým. Absentují orgány či instituce, které by jim poskytly ochranu v jejich zákonem zaručených právech. Odkázali na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (R. E.), která je součástí právního řádu České republiky, a podle níž má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem (který rozhodne o jeho „občanských právech nebo závazcích“). V posuzované věci došlo k porušení občanských práv žalobců – členů Ž. o. v P., ač tato práva byla zaručena stanovami obce a S. F. Ž. o. v České republice. Neexistuje žádný církevní soud, na který by se mohli žalobci obrátit; nenalezli-li právní ochranu ani u soudu, došlo tu k odepření spravedlnosti. Dovolatelé dále v rámci svých námitek odkázali na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 a zdůraznili, že stát, který nyní prostřednictvím soudu odmítá zasahovat do vnitřních záležitostí církevního subjektu, zasáhl dne 17. 12. 2004 do evidence Ž. o. v P. a provedl neoprávněnou změnu zápisu (zápis protiprávně zvoleného nového předsedy a výmaz předsedy dosavadního). Dovolatelé setrvali na stanovisku, že soudní pravomoc k vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu Ž. o. v P. má být dána, a žádali, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k řízení o věci samé.
Strana žalovaná se k dovolání podrobně písemně vyjádřila; ve své analýze podpořila právní názory soudů nižších instancí o nedostatku jejich pravomoci a nesouhlasila s těmi právními závěry, jaké v relaci k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 vyvodili dovolatelé. Také žalovaná, podobně jako odvolací soud, citovala nálezy Ústavního soudu, řešící právní aspekty soudních pravomocí v církevních věcech, a zároveň nesouhlasila s tím, že by při zápise do rejstříku církevních právnických osob Ministerstvo kultury ČR zasáhlo do práv žalobců. Žalobci nebyli podle žalované ve svých právech poškozeni a tato navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání označených žalobců, zastoupených advokátkou, bylo podáno včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. (§239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ). Uplatněný dovolací důvod, podle něhož mělo napadené rozhodnutí vycházet z nesprávného právního posouzení věci, je upraven v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však není opodstatněné.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že v obdobné věci již rozhodl usnesením ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006. Na odůvodnění tohoto usnesení tedy odkazuje, a neshledává důvod ke změně svých právních závěrů, vycházejících již v tomto usnesení z nedostatku pravomoci soudu rozhodovat o předmětné určovací žalobě. Zejména dopad článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kterým se garantuje autonomie vnitřních poměrů církve resp. náboženské společnosti vůči státním orgánům, je klíčový. Pokud tedy nižší instance neshledaly své oprávnění pokračovat v zahájeném řízení, nepoškodily práva žalobců ve smyslu jejich případné soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Je též žádoucí akcentovat, že zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, nelze vykládat v intencích příznivých pro nynější žalobu. V této věci sice byla dovozena pravomoc soudu projednat určovací žalobu o další trvání služebního poměru, avšak stalo se tak – jak vysvětlil dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí – v takové věci, v níž bylo přípustné dát oproti církevní autonomii přednost ochraně soukromých práv účastníka; ten měl naléhavý právní zájem na vyslovení výroku, majícího pro něj existenční důsledky, včetně majetkových.
Ústavní soud vyloučil v nálezu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. III. ÚS 136/2000, pravomoc obecných soudů rozhodovat o žalobě na určení neplatnosti skončení služebního poměru duchovního. Dospěl k závěru, že činnost duchovního, vykonávaná ve zvláštním služebním poměru k církvi či náboženské společnosti, se nemůže stát předmětem soudního rozhodnutí, neboť by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní církevní autonomie a její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci.
Týž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, že obecné soudy jsou podle §7 o. s. ř. povolány k rozhodnutí o mzdě či jiných majetkových nárocích duchovních. Takový vztah lze považovat za občanskoprávní (resp. pracovněprávní), neboť do popředí tu vystupuje soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým. Rozhodování soudu tu nelze kvalifikovat jako zásah do vnitřní autonomie církve; v případě mzdového či majetkového vztahu jde o rovné postavení účastníků řízení před zákonem.
Nejvyšší soud je přesvědčen, že určovací žaloba o neplatnost rozhodnutí interního orgánu (shromáždění) náboženské společnosti nespadá pod ten okruh právních vztahů, který je popsán v posledně citovaném nálezu Ústavního soudu. Nejde o soukromoprávní nárok žalobců v intencích ústavně konformního výkladu; rozhodnutí zastupitelské složky církevního subjektu o programu jednání, o vnitřní organizaci tohoto subjektu a o personálním obsazení jeho orgánu je autonomním interním aktem (čl. 16 odst. 2 Listiny). Ani Ústavní soud zde ostatně, alespoň dosud, nepřipustil soudní ingerenci.
Neobstojí ani argumentace žalobců skrze čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dostupná judikatura Evropského soudu pro lidská práva nevyslovila právní názor, přisvědčující po věcné stránce tvrzením žalobců. Její vyznění je jiné: dovozuje se, že řízení, kvalifikovaná vnitrostátním právem jako součást veřejného práva (to je zde relevantní), mohou spadat do působnosti čl. 6 Úmluvy v jeho „občanskoprávní“ části tehdy, je-li jejich výsledek rozhodující pro práva a povinnosti soukromoprávního charakteru. Konkrétně - judikatura Evropského soudu pro lidská práva aplikuje ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy například na vnitrostátní soudní řízení ve věcech konkursních, exekučních, ve věcech nemocenských dávek, restitučních či ve věcech náhrady škody proti státu. Jedná se tedy o takový typ soudního rozhodování, jehož podstatou je ochrana účastníka řízení před poškozením v osobní, zejména majetkové (finanční) sféře. Nikoli však ochrana, jež by se dotýkala aktivit člena náboženského sdružení, vztahujících se k internímu rozhodování tohoto právně autonomního subjektu.
Nelze tedy ani v evropské precedenční rovině dovodit, že by určení neplatnosti rozhodnutí interního orgánu církve či náboženské společnosti bylo „občanským právem nebo závazkem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Při zohlednění všech těchto právních závěrů nutno uzavřít, že odvolací soud rozhodl, včetně právního názoru o nezbytném postoupení věci církevnímu subjektu, správně o nedostatku soudní pravomoci s následkem zastavení řízení, a Nejvyšší soud proto dovolání všech žalobců, kteří je podali, zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Strana žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, a soud jí proto přiznal podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady spočívaly v jednom úkonu právní služby - vyjádření k dovolání. Za něj náležela podle §5 písm. c) vyhlášky č. 484/2000 Sb., vzhledem k počátku zahájení dovolacího řízení ještě před účinností vyhlášky č. 277/2006 Sb., odměna ve výši 6.200,- Kč. Tuto odměnu však bylo nutno krátit o polovinu, poněvadž šlo o jediný úkon v dovolacím řízení (§18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Výsledná sazba odměny tedy činila 3.100,- Kč, a s přičtením režijního paušálu 75,- Kč šlo o částku 3.175,- Kč. Tuto částku bylo možné přiznat jako náhradu nákladů řízení tak, že dovolatelům byla stanovena solidární povinnost k jejich náhradě.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu