ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.834.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 834/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) F. L. , zastoupeného JUDr. Otto Hradilem, advokátem v Uničově, Olomoucká 16, b) L. L. , zastoupené JUDr. Olgou Kapplovou, Ph.D., advokátkou v Prostějově, Pod Kosířem 49, proti žalovaným 1) obci Lešany , se sídlem v Lešanech, 2) V. P. a 3) V. P. , oběma zastoupeným JUDr. Evou Váňovou, advokátkou v Prostějově, nám. T.G. Masaryka 11, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 94/95, o dovolání žalovaných 2), 3) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008, č.j. 20 Co 269/2008-461, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobcům se náhrada nákladů řízení o dovolání nepřiznává.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně potvrdil svým rozsudkem shora uvedeným rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 12. 2007, č.j. 4 C 94/95-436, ve výrocích I., III., IV. a ve výroku VI. Ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně byla žalovaným 2) a 3) stanovena povinnost uzavřít s žalobci a) a b), kteří jsou osoby oprávněné podle §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (opustili v roce 1982 republiku a byli odsouzeni mj. k trestu propadnutí majetku, byli však zcela rehabilitováni Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 2 Rt 150/91), dohodu o vydání nemovitostí – rodinného domu č.p. 64 na pozemku parc.č. 36 a pozemku parc.č. 36 (zastavěná plocha a nádvoří) v k.ú. L., ve znění dále uvedeném ve výroku rozsudku. Rozsudkem odvolacího soudu nebyla přiznána žalobkyni b) náhrada nákladů odvolacího řízení a žalovaní 2) a 3) byli zavázáni zaplatit žalobci a) společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 15.791,30 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odkázal též na své předchozí zrušovací usnesení ze dne 24. 1. 2006, č.j. 20 Co 27/2005-309. Dospěl k názoru, že ke dni uzavření smlouvy o převodu domu ze dne 23. 7. 1985 byl převod správy národního majetku z Místního národního výboru (MNV) Lešany na žalované 1) a 2) upraven vyhláškou č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku. Dále konstatoval, že k této smlouvě nebyl udělen souhlas tehdejšího Okresního národního výboru (ONV) v Prostějově (který předtím převedl věci na MNV), jenž byl podle zmíněné vyhlášky nezbytný. Předmětná smlouva proto nenabyla účinnost a nebyly tak dovršeny podmínky převodu vlastnictví nemovitostí na žalované 2), 3). Na základě aplikace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní č. 2) a 3) nabyli předmětné nemovitosti (dům, k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání) v rozporu s tehdy platnými právními předpisy .
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) dovolání. Namítali nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podle dovolatelů byl převod nemovitosti (za kupní cenu ve výši 174.481,- Kč) proveden v souladu s vyhláškou č. 90/1984 Sb., neboť nadřízený ONV Prostějov nevykonával žádnou kontrolu nad takovými kupními smlouvami. Poukázali též na předchozí uzavření hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku z ONV Prostějov na MNV Lešany s tím, že poté již ONV žádný souhlas k uzavírání kupních smluv v těchto případech nedával. Dovolatelé též namítali neurčitost a nesrozumitelnost výzvy žalobců k vydání nemovitostí (toto ovšem není předmětem podrobnějšího přezkumu, dovolací soud se zde zcela ztotožňuje se závěry odvolací instance o platnosti výzvy). Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce a) i žalobkyně b) podali prostřednictvím svých právních zástupců písemná vyjádření k dovolání. Ztotožnili se s argumentací odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání žalovaných bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokátky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání považuje za přípustné, a to nikoli podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (předchozí kasační usnesení odvolací instance uložilo soudu prvního stupně pokyny k doplnění dokazování a nevyslovilo věc zásadně měnící právní názor), ale podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadenému rozsudku odvolacího soudu je namístě přiznat zásadní právní význam. Podle obsahu se v dovolání tvrdí důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání však není důvodné.
Nutno předeslat, že právní posouzení věci abstrahuje od předchozího právního režimu zastavěného pozemku parc. č. 36, který byl – spolu s přilehlými pozemky parc. č. 87, 88 - přidělen (posléze uzavřena dohoda) žalovaným 2), 3) finančním odborem ONV v Prostějově 30. 8. a 9. 10. 1984 do osobního užívání. Zde došlo podle §872 odst. 1 obč. zák. dnem 1. 1. 1992 k transformaci užívacího práva na právo vlastnické a pozemek parc. č. 36 tak sdílí právní osud domu č.p. 64, jehož převod ze dne 23. 7. 1985 na žalované 2), 3) byl registrován Státním notářstvím v Prostějově pod zn. 4 RI 560/85.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Ustanovení §19 odst. 2 vyhlášky č. 90/1984 Sb. (účinné od 1. 1. 1985, tedy relevantní v době uzavření smlouvy) požaduje k účinnosti smlouvy mj. o úplatném převodu vlastnictví národního majetku na občana (s pořizovací cenou pod limitem 5 mil. Kčs, viz odst. 1) schválení „přímo nadřízeného orgánu státní organizace“. Tento orgán mohl stanovit, při kterých převodech vlastnictví není schválení třeba.
Nejvyšší soud se několikrát vyslovil k tehdejší praxi provádění a schvalování převodů nemovitostí správními orgány ze státu na občany, pro níž existovala právní úprava především ve vyhláškách o správě národního majetku. Učinil tak nejprve v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 649/2000 (ve vztahu k vyhlášce č. 156/1975 Sb.) a poté v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 2228/2003, 28 Cdo 186/2008 a 28 Cdo 1430/2008 (vždy v relaci k vyhlášce č. 90/1984 Sb.). Ze všech citovaných rozhodnutí vyplývá právní závěr, že Nejvyšší soud považuje nedostatek souhlasu nadřízeného národního výboru, byl-li tento souhlas nezbytný, za takovou vadu převodu věci ze státu na fyzické osoby, která zakládá rozpor s tehdy platnými předpisy podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Je třeba dodat, že se v jedné z citovaných věcí pokyn nadřízeného ONV k následnému převodu interpretuje jako předchozí souhlas k němu (28 Cdo 186/2008). V jiné věci (28 Cdo 1430/2008) se uzavírá, že otázka existence souhlasu nadřízeného správního orgánu k převodu nemovitosti je ve své prvotní podobě otázkou skutkovou, nikoli právní.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že dokonce ve dvou podstatných skutkových aspektech posuzované věci měl rozhodné skutečnosti za neobjasněny (důkazní stav non liquet ).
K plné moci vystavené tajemníkovi K. k uzavření smlouvy ze dne 23. 7. 1985 za MNV Lešany uvedl odvolací soud, že tato otázka zůstává „otevřena“, poněvadž lze v současné době „skutečně těžko dovodit bez dalšího nákladného a podrobného zkoumání a důkazního řízení“ (a to skutečně proběhlo v enormním rozsahu včetně znaleckého posouzení, pozn. NS), zda F. Z. coby předseda NV obce Lešany opatřil tuto plnou moc svým podpisem již 22. 7. 1985, nebo až v současné době, jak tvrdí žalobci.
Přímo citovat je pak třeba, jak hodnotil (spolu se svým dalším procesním komentářem) odvolací soud výslech svědka G., pracovníka finančního odboru ONV v Prostějově v roce 1985, k otázkám existence a nezbytnosti předchozího souhlasu ONV obci Lešany – jejímu MNV – k uzavření smlouvy se žalovanými manželi P.:
Svědectví svědka G. spočívající v tom, že mu není známo, že by ONV dodržoval v praxi ust. §19 odst. 2 věta prvá vyhlášky č. 90/1984 Sb., nemůže mít za následek konstatování, že pokud skutečně byla vyhláška porušována, takže vzhledem k tomu, že se to dělo v masivním rozsahu, mělo to za následek konvalidaci právního úkonu, který byl proveden tímto standardním postupem a přitom byl v rozporu s kogentním právním předpisem. Okresní národní výbory sice mohly stanovit, při kterých převodech není zapotřebí jeho souhlasu. Rozhodně ale, jak je odvolacímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti, to neznamenalo, že převod nějakého majetku do správy automaticky znamenal, že ten, komu do správy byl nějaký majetek převeden, s ním mohl bezhraničně a zcela volně nakládat. Vždy se takovéto omezení týkalo ceny majetku, se kterým disponoval nižší orgán státní správy. Odvolacímu soudu je známo, že například na některých okresech byla takovou limitační hranicí částka 50.000,- Kčs, což z pohledu cenových relací v roce 1985 byla částka poměrně vysoká. Podle názoru odvolacího soudu ovšem žalobci v tomto případě nenesli důkazní břemeno prokazovat, že na okrese Prostějov byla stanovena limitace schválení nad 130.000,- Kčs. Naopak to podle názoru odvolacího soudu byla žalovaná strana, která měla prokázat, že získala nemovitost za podmínek specielně upravených pro oblast okresu Prostějov a že nebylo zapotřebí souhlasu ONV s převodem majetku. Z žádného předpisu, ani směrnic, které měl k dispozici odvolací soud, nevyplynulo, že by ONV Prostějov stanovil limit pro volný převod (bez souhlasu ONV) převodního majetku do vlastnictví fyzických osob, ve výši ceny, za kterou koupili žalovaní sporné nemovitosti.
Odvolací soud tedy vyšel z textu §19 odst. 2 vyhlášky č. 90/1984 Sb., vyžadujícího souhlas nadřízeného orgánu – zde ONV – k převodu věci ve vlastnictví státu s tím, že důkazní břemeno stran prokázání skutečností, že tento souhlas nebyl třeba nebo že byl limitován určitou finanční částkou, přenesl bezvýhradně na žalované. Jestliže je tito neunesli, vychází se z toho, že souhlas protiprávně absentoval (viz §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) a že žalované tíží důsledek neunesení důkazního břemene, tedy neúspěch ve sporu.
Nejvyšší soud není soudem nalézacím. Jako dovolací instance provádí přezkum hmotněprávního a procesního postupu odvolacího soudu. Jednání, při němž se provádí dokazování, nařizuje jen ve zcela výjimečných případech (§243a o. s. ř.). Z toho plyne, že je vázán skutkovým základem věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi, a není oprávněn jej měnit. Postup při hodnocení důkazů včetně jeho výsledků, upravený v §132 o. s. ř., je tedy pro dovolací soud územím, do něhož nelze vkročit a jež je vyhrazeno nižším instancím.
Součástí hodnocení důkazů je zásadně též rozhodnutí o tom, kterou ze stran tíží převážně či výlučně důkazní břemeno, ať již během řízení, nebo nastane-li stav, při němž rozhodná skutečnost zůstane neobjasněna (stav non liquet , resp. důkazní břemeno v objektivní podobě). Nejvyšší soud by mohl zasáhnout do postupu nižších instancí jen tehdy, když by bylo důkazní břemeno upraveno hmotněprávní normou, kterou by nižší instance nerespektovala (viz např. §420 odst. 3 obč. zák. o zproštění se odpovědnosti při nezavinění škody – důkazní břemeno nese ex lege žalovaný). To však není situace, jež by nastala v nyní posuzované věci. Přenesl-li odvolací soud důkazní břemeno ohledně schválení převodu nemovitosti výhradně na stranu žalovanou a ta je neunesla, má to za následek závěr o převodu nemovitosti na žalované 2), 3) v rozporu s tehdy platnými předpisy v intencích §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a tedy neúspěch žalovaných ve věci, vyjádřený potvrzením prvostupňového výroku o vyhovění žalobě na vydání věcí. Tento závěr musí Nejvyšší soud respektovat.
Již jen jako obiter dictum může dovolací soud konstatovat, že má proti hmotněprávnímu řešení sporu své výhrady. Tyto výhrady jsou determinovány striktním, v podstatě objektivizujícím a pro nabyvatele od státu jednostranně nevýhodným textem zákona, jak je upraven v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Poměřováno širším měřítkem ústavně chráněných hodnot, dochází tu ke kolizi spravedlnosti na straně jedné a právní jistoty na straně druhé. Zajisté, že poškozeni byli v první řadě žalobci. Pokud by žili v době odjezdu do Austrálie ve slušné demokratické zemi a nikoli v totalitním režimu, nemohlo by se jim přihodit, že by jim „opuštěný“ dům v jejich vlastnictví stát v rámci trestní sankce odebral a prodal následně jiným osobám. Za normálních podmínek fungování práva by jim vlastnictví zůstalo zachováno a oni by se mohli kdykoli vrátit (a nemuselo by ani dojít k tomu, že by otec prvního žalobce či jeho sestra marně jednali o odkoupení domu s pozemky po propadnutí majetku státu). Z pohledu žalovaných manželů P. však není situace též jednoduchá. Nebylo prokázáno jejich protiprávní zvýhodnění, za nemovitosti zaplatili řádnou a znalecky stvrzenou cenu a nyní se mají vystěhovat po 25 letech užívání domu. Dlužno poznamenat, že na tyto žalované bylo sice přeneseno důkazní břemeno, ale není zřejmé (archiv potřebné svědectví o případných relevantních postupech NV v těchto věcech nevydal), jak je měli unést. To tím spíše, že byla-li smlouva ze dne 23. 7. 1985 registrována tehdejším státním notářstvím, což se skutečně stalo, mohli oprávněně předpokládat, že smlouva nevykazuje právní vady (srov. ustanovení §63 odst. 1 a §64 odst. 1 tehdy účinného notářského řádu č. 95/1963 Sb.). Již jen jakýmsi absurdním zakončením celé právní analýzy je, že se mají žalovaní 2) a 3) vystěhovat prakticky bez náhrady. Ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb. „garantuje“ povinným osobám nárok na vrácení kupní ceny od státu. Je jasné, že tato kupní cena musí nutně být zlomkem současné ceny nemovitostí podle nyní platných cenových předpisů, nehledě na cenu čistě tržní. A aby bylo vše ještě zdůrazněno, Ústavní soud vyšel z premisy – eufemisticky řešeno – neslušnosti nabyvatelů tohoto druhu (protiprávně zvýhodněných, nabyvších v rozporu s tehdejšími předpisy) od státu a na rozdíl od povinných osob, které koupily od státu nemovitosti za nižší než zákonnou kupní cenu, jim nyní nepřiznává reálnou a vyšší náhradu za vydané nemovitosti (jež by se jinak mohla odvíjet od zásad přijatých v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 11. 2002, ve věci P. a P. v. Česká republika, stížnost č. 36548/97). Tak to alespoň vyjádřil Ústavní soud v závěru usnesení ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 799/06.
Na samotný závěr nezbývá než shrnout, že ač má napadený rozsudek nepochybný právní význam z hlediska aplikace §19 vyhlášky č. 90/1984 Sb. a zejména z hlediska rozsahu dovolacího přezkumu procesních aspektů věci (zatížení té či oné strany důkazním břemenem), napadený dovolací důvod tvrzený žalovanými 2) a 3) nebyl naplněn, rozhodnutí odvolacího soudu je nutno považovat za správné a dovolání obou dovolatelů se zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Úspěšní žalobci by měli podle §243b odst. 5 o. s. ř. a návazných ustanovení právo na náhradu nákladů tohoto řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Nejvyšší soud jim však náhradu těchto nákladů nepřiznal, a to z důvodů hodných zvláštního zřetele (§150 o. s. ř.). Za tyto důvody nechť jsou považovány argumenty, popsané ve výše vyjádřeném obiter dictu odůvodnění tohoto rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu