ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.845.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 845/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů: 1) L. P. a 2) T. P., zastoupených JUDr. Tomášem Capouškem Ph.D., advokátem, 128 00 Praha 2, Apolinářská 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.10.2010, sp. zn. 11 Cmo 140/2010, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 118/2008 (žalobců L. P. a T. P., zastoupených JUDr. Tomášem Capouškem, PhD. MBA a další účastnice řízení České republiky – Ministerstva obrany, 160 00 Praha 6, Tychonova 1, o vyvlastnění, takto:
I.Dovolání odvolatelů se odmítají.
II.Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Krajského soudu v Plzni dne 4. 11. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 29. 1. 2010, č.j. 19 C 118/2008-75. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobců, kterou se žalobci L. P. a T. P. domáhali zamítnutí návrhu České republiky – Ministerstva obrany na vyvlastnění nemovitostí ve Vojenském újezdě H., a to budovy č.p. 109 a pozemků parc. č. 32 a parc. č. 36 v katastrálním území B. (obec H.), jejichž podílovými spoluvlastníky jsou žalobci. Účastníci řízení České republiky – Ministerstvu obrany nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
O dovolání žalobců proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 7.10.2010, sp. zn. 11 Cmo 140/2010. Tímto rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek Krajského soudu v Plzni
z 29. 1. 2010, č.j. 19 C 118/2008-75, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni byl přezkoumán (včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo), a to i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§212a, §205 odst. 2 občanského soudního řádu), bylo přihlíženo k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§212a odst. 5 občanského soudního řádu) a odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, protože skutkové i právní závěry Krajského soudu v Plzni byly shledány správnými a odvolací soud je sdílel.
Odvolací soud uváděl, že budova č.p. 109 a pozemky parc. č. 236 v katastrálním území B., jehož podílovými spoluvlastníky byli žalobci, byly vyvlastněny rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary z 15. 5. 2008, č.j. SU/9337-1/06/Dr-333, potvrzeným rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje z 15. 9. 2008, č.j. 61/SU/08/Par. Uvedené nemovitosti jsou ve V. H., v němž podle zákonné úpravy může být jen majetek ve vlastnictví státu (s výjimkou majetku vneseného), a to podle ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 222/1999 Sb. Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení předcházejícím vyvlastnění uvedených nemovitostí bylo doloženo, že práva k uvedeným pozemkům i stavbě, nacházejícím se ve vojenském újezdu, nemohly vojenské orgány získat od žalobců dohodou ani směnou, spoluvlastníci L. P. a T. P. namítali ve správním řízení, že „existence vojenských újezdů je protiústavní, neboť vojenský újezd k zajištění obrany státu a výcviku ozbrojených tu nesloužil, když záměrem armády České republiky je v současné době snižovat počet zaměstnanců, a to rušením ubytovacích správ a prodáváním služebních bytů i dalších nemovitostí.
Odvolací soud poukázal dále na to, že správní orgán rozhodl v této právní věci vyvlastněním nemovitostí s poukazem na ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb., a to odnětím vlastnického práva L. P. a T. P. k uvedeným nemovitostem za náhradu, jejíž výše byla určena na základě znaleckého posudku (podle cenových předpisů platných v roce 1991).
Na základě zjištění, učiněných ve správním řízení i v soudním řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že ve vyvlastňovacím řízení bylo postupováno správně podle ustanovení §24 a §25 i §28 zákona č. 184/2006 Sb. (zákona o vyvlastnění) i podle ustanovení §31 odst. 1 a §73 odst. 2 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky. Odvolací soud byl toho názoru, že „podmínky vyvlastnění byly tu splněny, vyvlastnění bylo realizováno v celospolečenském zájmu a práva spoluvlastníků nemovitostí byla šetřena“, nedošlo tu k dohodě o odkoupení nemovitostí, ani ke směně nemovitostí za dům se zahradou v rekreační i zemědělské oblasti (a to ve městě R.). Na těchto závěrech nic nemění, podle názoru odvolacího soudu, skutečnost, že sporné nemovitosti získali žalobci v restitučním sporu, nerozhodné je i žalobci tvrzené nespecifikování příslušenství vyvlastněného domu a pozemků.
Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení soudním zastupoval, dne 19. 11. 2010 a dovolání ze strany těchto odvolatelů bylo dne 13. 1. 2011 podáno u Krajského soudu v Plzni, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 7. 10. 2010, sp. zn. 11 Cmo 140/2010, i rozsudek Krajského soudu v Plzni z 29. 1. 2010, č.j. 19 C 118/2008-75, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Odvolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu), a to v důsledku „nesprávné aplikace norem hmotného práva upravujících oblast přechodu vlastnického práva k příslušenství nemovitostí“.
Podle názoru odvolatelů je v daném případě zásadní otázkou pro rozhodování v tomto dovolacím řízení právní otázka, „zda příslušenství věci přechází na vyvlastňovatele i v případě, že ve vyvlastňovacím titulu nebyla právně významným způsobem projevena vůle vyvlastnit i takovéto příslušenství“.
Odvolatelé zdůrazňovali, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení – budova č.p. 109 a pozemky parc. č. 32 a 326 v katastrálním území B. – získali v rámci restitučního řízení a ve vyvlastňovacím řízení „nebyly dodrženy zákonné předpoklady pro stanovení rozsahu vyvlastnění nemovitého majetku, nacházejícího se na území vojenského újezdu. Odvolatelé jsou přesvědčeni, že podle ustanovení §31 odst. 1 ve spojení s ustanovením §73 odst. 2 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, musí být ve vyvlastňovacím řízení vyvlastněn veškerý nemovitý majetek fyzické osoby, ležící na území vojenského újezdu (tj. všechny tyto nemovitosti a věcná práva k nim). Nemovitý majetek žalobců na území V. H. se však v daném případě neomezuje pouze na nemovitosti uvedené v rozhodnutí o vyvlastnění (tj. na budovu č. p. 109 a na pozemky parc. č. 32 a parc. č. 236 v katastrálním území B.), ale do majetku žalobců patří i další nemovitosti ležící na pozemku parc. č. 236 v uvedeném katastrálním území. Konkrétně se tu jedná o stavby dvou dřevěných kůlen, z nichž jedna leží na pozemku parc. č. 236 a druhá stavba leží na tomto pozemku jen jednou polovinou, podle posudku znalce M. Č. jde podle výsledku provedené sondy o stavby spojené se zemí pevným základem, které jsou vyznačeny na snímku katastrální mapy, byť i nejsou v katastru nemovitostí zapsány na listu vlastnictví. Protože u těchto dvou nemovitostí se nejedná o součást věci hlavní, pak podle názoru odvolatelů měly být samostatnou položkou vyvlastňovacího titulu jako samostatné stavby, byť i jde o nemovitosti neevidované v katastru nemovitostí. Odvolatelé jsou i toho názoru, že „pokud by tyto nemovité stavby (kůlny) byly právně posouzeny jako příslušenství nemovitostí, pak vyvlastňovací titul také neobstojí, neboť by vůle vyvlastnit „i“ příslušenství musela být v takovém případě součástí výroku vyvlastňovacího titulu (který však podle jeho znění definuje jen budovu č.p. 109 a pozemky parc. č. 32 a parc. č. 236 v katastrálním území B.). Dovolatelé jsou toho právního názoru, že k převodu příslušenství věci hlavní, jež je samostatným předmětem právních vztahů a jehož režim bez dalšího nesleduje ze zákona režim věci hlavní, je třeba projevit vůli převést i toto příslušenství, to platí nejen u převodu věcí, ale i při procesu vyvlastnění, a proto v daném případě vyvlastňovací titul trpí závažnou vadou, neboť uvedené stavby nebyly zahrnuty do vyvlastnění. Opačný postup by mohl vést kupř. k založení povinnosti platit nájem či jinou úplatu za umístnění stavby na cizím pozemku, který je ve vojenském újezdu, což nepochybně není předpokládaným účelem právní úpravy vyvlastnění.
Ve vyjádření Ministerstva obrany (za účastnici řízení Českou republiku) k dovolání odvolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože v rozhodnutí soudů obou stupňů bylo správně posouzeno to, že vyvlastnění budovy č.p. 109 a pozemků parc. č. 32 a parc. č. 236 v katastrálním území B. bylo správními orgány provedeno v souladu se zákonem ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 a §73 odst. 2 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky. K námitce žalobců, uplatněné až v dovolacím řízení, týkající se toho, že ve vyvlastňovacím rozhodnutím není specifikováno příslušenství vyvlastňovacích nemovitostí, když tu nejsou uvedeny dvě kůlny, je nutno poukázat na to, že rozsah vyvlastňovacích nemovitostí odpovídá rozsahu nemovitostí, v němž bylo obnoveno vlastnické právo žalobců v restitučním řízení, vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 209/1997, takže v tomto rozsahu byl žalobcům nemovitý majetek vydán v rámci restitučního řízení. Pokud by uvedené kůlny byly považovány za příslušenství domu č.p. 109 v katastrálním území B., pak „platí zásada, že příslušenství sdílí osud věci hlavní, a to i bez bližší specifikace“. Podle názoru vyjadřujícího se Ministerstva obrany byl takový právní názor zaujat i dovolacím soudem (např. pod 28 Cdo 133/2001 Nejvyššího soudu ČR).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 19 C 118/2008 Krajského soudu v Plzni), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 7. 10. 2010
(sp. zn. 11 Cmo 140/2010 Vrchního soudu v Praze) …nebylo zjištěno, že by odvolací soud řešil některou otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl ve svém již zmiňovaném rozhodnutí ze 7. 10. 2010 na str. 3 a 4) zejména podle ustanovení §132, §157 odst. 2 a ustanovení §205 odst. 2 i §212a občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §24, §25 i §28 zákona č. 184/2006 Sb. i v souvislosti s ustanoveními §31 odst. 2 a §73 odst. 2 zákona č. 222/1999 Sb.
Dovolatelé ve svém dovolání z 13. 1. 2011 vytýkali rozhodnutím soudů obou stupňů nevyřešení otázky, „zda příslušenství věci přechází na vyvlastňovatele i v případě, že ve vyvlastňovacím titulu nebyla právně výrazným způsobem projevena vůle vyvlastnit i takové příslušenství věci“, měli i za to, že „v rámci vyvlastňovacího řízení došlo k pochybení příslušných orgánů, neboť nebyly dodrženy zákonné předpoklady zejména pro rozsah vyvlastněného nemovitého majetku, nacházejícího se na území vojenského újezdu“.
Vymezení věcí jako předmětů občanskoprávních vztahů (srov. §118 odst. 1 občanského zákoníku) vyplývá z ustanovení §119 až §121 občanského zákoníku. Věci jsou movité nebo nemovité (§119 odst. 1 občanského zákoníku). Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (§120 odst. 1 občanského zákoníku). Příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (§121 odst. 1 občanského zákoníku).
Pro smluvní převod věci bylo v uveřejněné judikatuře soudů zdůrazněno identifikování nejen převáděné věci hlavní, ale i jejího příslušenství (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 7/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a také vyjádření vůle převést rovněž i příslušenství věci (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro proces vyvlastnění věci odvolací soud v tomto případě dospěl ve svém rozsudku ze 7. 10. 2010 k výslednému závěru, že „v dané věci bylo vyvlastnění provedeno v rozsahu nabývacího titulu žalobců, jímž je pravomocný rozsudek Okresního soudu v Karlových varech z 9. 4. 2002, č.j. 12 C 209/1997-212, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni
z 13. 3. 2003, sp. zn. 11 Co 310/2002“.
Tento závěr odvolacího soudu není v rozporu s tím, co je uvedeno na str. 8 v rozhodnutí o vyvlastnění z 15. 5. 2008 (Úřadu pro územní plánování a stavebního úřadu Magistrátu města Karlovy vary, sp. zn. SÚ/9337-1/06/Dr-133), že toto rozhodnutí navazuje na rozhodování soudů (obou stupňů i dovolacího soudu) o vydání nemovitostí ve vojenském újezdě restituentům v rámci restitučního nároku, posouzeného v soudním řízení a určujícího i obnovení vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem, dokládajícím v daném případě postačující identifikaci vyvlastňovaným nemovitostí i vůli správním orgánů postihnout vyvlastňované nemovitosti v tomto rozsahu (nelišícím se od nabývacího titulu žalobců, tj. v rozhodnutí o vydání věcí podle restitučních předpisů) nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k názoru, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 7. 10. 2010 (sp. zn. 11 Cmo 140/2010 Vrchního soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu odpovídající ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu shledat u dovolání odvolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle těchto ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného ustanovení tohoto právního předpisu z těch ustanovení, jež upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5
a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů,
a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a účastníci řízení České republice – Ministerstvu obrany v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu