ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.881.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 881/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. N., zastoupenému advokátem, Palackého 522/6, o zaplacení 217.653,55,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 8 C 258/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2007, č. j. 28 Co 303/2006-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2007, č. j. 28 Co 303/2006-150, se v části výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a zamítnuta žaloba do částky 217.635,55 Kč, i ve výrocích nákladových zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříží uložil rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 8 C 258/2004-86, žalovanému zaplatit žalobci částku 935.307,10 Kč (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 143.750,- Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Soud vycházel z toho, že žalovanému byl Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a. s. (dále jen bankou), poskytnut na základě smlouvy č. 1999-2327KR ze dne 24. 11. 1999 úvěr, zajištěný zástavním právem zřízeným smlouvou č. 1999-2327N ze dne 24. 11. 1999 na nemovitostech ve spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, jež také zástavní smlouvu spolu s bankou uzavřeli. V situaci, kdy žalovaný svůj dluh řádně nesplácel a banka hodlala přistoupit k realizaci svého zástavního práva, uzavřel dne 26. 9. 2002 žalobce s bankou smlouvu o převzetí dluhu podle §531 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z.), aby zabránil realizaci zástavního práva. Žalobce uhradil jednorázově částku 500.000,- Kč a následně ve splátkách 435.307,10 Kč. Aby získal tuto částku vzal si sám úročenou půjčku a na úrocích z této půjčky dále zaplatil 143.750,- Kč. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení celkového součtu těchto částek ve výši 1.079.057,10 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že v tomto případě došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §454 o.z., neboť za něj bylo plněno to, co měl po právu plnit sám. Rozsah takto nabytého bezdůvodného obohacení stanovil soud ve výši rovnající se částce, zaplacené žalobcem přímo bance na uhrazení dluhu, tj. ve výši 935.307,10 Kč, a odmítl nárok žalobce ve výši odpovídající úrokům z půjčky, kterou si vzal, aby mohl uhradit původní dluh. Soud prvního stupně se dále zabýval i námitkou promlčení vznesenou žalovaným a uzavřel, že dvouletá promlčecí doba stanovená §107 odst. 1 o.z. pro vydání bezdůvodného obohacení nemohla uplynout, neboť první platba byla připsána na účet banky dne 10. 9. 2002 a žaloba byla u Okresního soudu v Kroměříži podána dne 9. 9. 2004, tedy před uplynutím této doby. Soud prvního stupně tedy k námitce promlčení nepřihlédl a stanovil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 935.307,10 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. srpna. 2007, č. j. 28 Co 303/2006-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. ohledně částky 500.000,- Kč, ve zbylé části tohoto výroku jej změnil tak, že žalobu do částky 435.307,10 Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak věc odlišně právně posoudil. U částky 500.000,- Kč, která byla zaplacena již 10. 9. 2002, tedy před uzavřením smlouvy o převzetí dluhu dne 26. 9. 2002, došel odvolací soud k závěru, že tato částka nebyla zaplacena z titulu smlouvy o převzetí dluhu. Podle odvolacího soudu je nutno tuto částku posuzovat ve smyslu §454 o.z. jako plnění, jež mělo být po právo učiněno jiným. Ve výši této částky se tedy dle odvolacího soudu jednalo o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, a proto bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno v naznačeném rozsahu.
Plnění žalobce ve výši 435.307,10 Kč, jež bylo uhrazeno bance po uzavření smlouvy o převzetí dluhu podle §531 odst. 2 o.z., však podle odvolacího soudu bezdůvodné obohacení nezakládalo. Krajský soud konstatoval, že v tomto případě došlo k platnému přistoupení dlužníka (žalobce) do závazkového vztahu, pro něž zákon nevyžaduje souhlas původního dlužníka. Původní dluh trvá dál, ale zároveň existuje nový závazek toho, kdo plnění převzal. Jakékoliv plnění, poskytnuté na základě platně uzavřené smlouvy dle §531 odst. 2 o.z., pak nemůže představovat bezdůvodné obohacení, neboť povinnost plnit mají po uzavření příslušné smlouvy oba dlužníci – původní i nový. Odvolací soud dále zdůraznil, že narozdíl od přistoupení k dluhu podle §533 o.z., zakládajícím dlužnickou solidaritu mezi původním a novým dlužníkem, v tomto případě zákon neupravuje možnost regresu mezi spoludlužníky a nelze tedy přiznat žalobci nárok na regresní náhradu. S ohledem na závěry odvolací soud potvrdil správnost prvoinstančního rozhodnutí ve vyhovujícím výroku o věci samé do částky 500.000,- Kč (výrok I), zatímco ohledně částky 435.307,10 Kč rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II).
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) i c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel se domnívá, že z důkazů provedených v dosavadním řízení (především dokumentů týkajících se jednání o přistoupení k dluhu) vyplývá, že záměrem žalobce bylo přistoupit k dluhu podle §533 o.z., přestože výsledně byla uzavřena smlouva o převzetí dluhu dle §531 odst. 2 o.z.. Dále uvádí, že i formulace uvedená ve smlouvě stanovící, že závazek dlužníka přebírá žalobce a stává se tak dlužníkem vedle dlužníka původního, nasvědčuje tomu, že záměrem stran bylo uzavřít smlouvu podle §533 o.z. Poukázal na to, že obdobná situace byla řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 72/2006, v němž je uvedeno: „Pokud se třetí osoba označila jako přistupitel a zavázala se splnit dluh za dlužníka a věřitel s tím souhlasil, jde o projev vůle, jímž tato osoba přistoupila k dluhu dle ustanovení §533 o.z. (tzv. kumulativní intercese) a stala se tak dlužníkem vedle původního dlužníka, a tento úkon nelze pokládat za převzetí dluhu (§534 o.z.)“, což podle dovolatele potvrzuje jeho závěr, že v daném případě byla uzavřena smlouva o přistoupení k dluhu podle §533 o.z. Na základě shora uvedeného má za to, že mezi původním a přistoupivším dlužníkem (žalovaným a žalobcem) vznikl vztah pasivní solidarity zakotvený v §533 o.z., který mu umožňuje uplatnit právo regresního postihu proti žalovanému ve výši poloviny částky, uhrazené na základě smlouvy o přistoupení k dluhu, tedy pouze do částky 217.653,55 Kč, která mu měla být odvolacím soudem přiznána, a proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve shora uvedené části (u výroku rozsudku soudu prvního stupně výslovně do částky 435.307,1 Kč) a věc vrátil okresnímu soudu k novému řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a tudíž se dále zabýval posouzením důvodů uplatněných v dovolání ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř.
Právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením námitek dovolatele směřujících k tomu, že v dané věci byla uzavřena smlouva podle §533 o.z. a nikoliv podle §531 odst. 2 o.z. Právní úkon žalobce, jímž převzal dluh podle §531 odst. 2 o.z., vzhledem k opakovanému odkazu na §531 odst. 2 o.z. ve smlouvě i k přímé formulaci závazku dlužníka, která plně respektuje zákonnou dikci §531 odst. 2 o.z., přitom jednoznačně směřuje ke vzniku smlouvy podle §531 odst. 2 o.z. Dovolací soud již dříve ve svých rozhodnutích konstatoval, že pokud jsou pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, není možné obsah takového smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99). Pokud se žalobce odvolává na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 72/2006, je třeba zdůraznit, že toto rozhodnutí vychází ze značně odlišného skutkového stavu, neboť existence závazku podle §533 o.z. zde byla konstatována v situaci, kdy nebyla doložena jednoznačná smlouva o převzetí dluhu a soud rozhodoval, zda osoba, jež se označila za přistupitele, učinila právní úkon směřující ke vzniku závazku podle §533 o.z. nebo §534 o.z. Jednalo se tedy v každém případě o přistoupení k závazku, přičemž spornou otázkou bylo pouze to, zda se tak stalo bez dohody s dlužníkem (§533 o.z.) nebo dle takové dohody (§534 o.z.). Výklad vůle podle jejího písemného vyjádření ve smlouvě, směřující ke vzniku závazku podle §531 odst. 2 o.z., učiněný soudem prvního stupně i soudem odvolacím, tak byl zcela v souladu s výkladovými pravidly pro stanovení významu právních úkonů ve smyslu §35 o.z., jež se vztahují k výkladu právních úkonů, a následně tvrzené pochybnosti žalobce o jejím významu nemohou založit důvodnost dovolání.
Dovolací soud se dále zabýval i dalšími otázkami souvisejícími s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pokud odvolací soud konstatoval, že v dané věci byla uzavřena smlouva o převzetí dluhu podle §531 odst. 2 o.z., tedy podle ustanovení výslovně neupravující vzájemný vztah mezi původním dlužníkem a osobou, jež dluh převzala podle tohoto ustanovení, měl se zároveň zabývat vztahem mezi těmito osobami i z pohledu jiných ustanoveních občanského zákoníku, což znění §531 odst. 2 o.z. v žádném ohledu nevylučuje. Judikatura i literatura v tomto ohledu vychází z toho, že v případě neexistence zvláštní úpravy závazkového vztahu, která by měla přednost, je třeba subsidiárně použít právní úpravu vztahu vzniklého na základě bezdůvodného obohacení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, v literatuře např. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hunák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1175).
Samotné přistoupení žalobce k dluhu žalovaného a následné uhrazení jeho dluhu mělo za následek, že žalovanému vznikl majetkový prospěch ve výši takto uhrazené částky, neboť byl ve vztahu k věřiteli zproštěn povinnosti zaplatit dlužnou částku, a proto se jeho majetek nezmenšil, ačkoliv se zmenšit měl. Zatímco ve vztahu k bance tak bylo plnění poskytnuto žalobcem na základě řádného právního titulu - smlouvy o převzetí dluhu podle §531 odst. 2 o.z., prospěch získaný žalovaným není podložený žádným právním důvodem. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že smlouva o převzetí dluhu podle §531 odst. 2 o.z. vylučuje bezdůvodné obohacení ve vztahu mezi účastníky řízení, opominul skutečnost, že tato smlouva upravuje nově pouze vztahy mezi bankou na straně jedné a žalobcem i žalovaným na straně druhé, a představuje tedy právní důvod jen pro plnění žalobce poskytnuté bance. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným naproti tomu neexistoval žádný právní důvod, stanovící povinnost žalobce plnit za žalovaného, na jehož straně tak došlo k získání majetkového prospěchu, neboť byl zbaven povinnosti splatit svůj dluh bance. Nejvyšší soud již dříve uvedl, že prospěch získaný bez právního důvodu spočívá v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění; o majetkový prospěch jde tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, v jehož prospěch bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006). Poskytnutí dlužné částky bance žalobcem na plnění dluhu žalovaného představovalo bezesporu obohacení v podobě snížení pasiv žalovaného s tím, že takto získaný majetkový prospěch spolu s absencí odpovídajícího právního titulu vedl k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením §451 a násl. o.z. čímž zároveň vznikla žalovanému podle §456 o.z. povinnost takto nabyté obohacení vydat tomu, na jehož úkor jej získal (žalobci), přičemž žalobce se může na žalovaném domoci zaplacení předmětné částky právě pouze ve smyslu §451 a násl. o.z..
Žalobce sice výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně do přiznané částky 435.307,10 Kč, avšak z obsahu jeho dovolání (zejména z použité argumentace) je zřejmé, že se domáhá pouze zrušení výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žaloba do této částky zamítnuta a změněn odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, a vrácení věci v tomto rozsahu soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Z této částky přitom žalobce požaduje přiznat pouze polovinu (viz předposlední odstavec jeho dovolání ze dne 28. 11. 2007), a proto byly meze dovolacího přezkumu stanoveny přímo žalobcem částkou 217.653,55 Kč (§242 odst. 1 o.s.ř.).
.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. správný, Nejvyšší soud jej v napadeném rozsahu zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o.s ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu