ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.938.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 938/2018-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně H. H. , U. H., zastoupené Mgr. Mojmírem Náplavou, advokátem se sídlem ve Starém městě, Zerzavicích 2146, proti žalované L. W. , T., zastoupené JUDr. Zdeňkem Sochorem, advokátem se sídlem v Uherském hradišti, Popovicích 9, o zaplacení částky 153.333,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 12 EC 388/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 24. ledna 2017, č. j. 60 Co 462/2015-315, ve znění opravného usnesení ze dne 3. května 2017, č. j. 60 Co 462/2015-326, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně - poté, co usnesením ze dne 24. 5. 2016, č. j. 60 Co 462/2015-253, připustil, aby namísto žalobce A. H. do řízení vstoupila H. H., jíž žalobce smlouvou ze dne 19. 5. 2016 (čl. 245) postoupil pohledávku na zaplacení částky 153.333,34 Kč s příslušenstvím proti žalované - rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 60 Co 462/2015-315, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2017, č. j. 60 Co 462/2015-326, potvrdil ve výrocích II. a IV. rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. 3. 2015, č. j. 12 EC 388/2010-181, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 153.333,34 Kč se specifikovaným příslušenstvím a původnímu žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 64.033,- Kč k rukám zástupce žalované; dále odvolací soud rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 38.309,- Kč k rukám jejího zástupce.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost s odkazem na §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí „spočívá v naprostém odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a že „popření ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu… spatřuje zejména 1) v posouzení toho, kdo se obohatil, kdo má vydat obohacení a kdo byl poškozen, 2) v rozporu s hmotným právem, 3) v rozporu s provedenými důkazy a 4) v rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Poukazuje na to, že nabyla řádný majetek na základě usnesení ve věci dědictví č. j. D 108/2002-65“, že „nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na úkor peněžního domu, kdy tento peněžní dům sám konstatuje, že se jednalo o běžnou bankovní operaci, že nedošlo k bezdůvodnému obohacení na jeho úkor, že finanční transakce byla v pořádku (viz provedené dokazování)“, že sám peněžní dům zrušil účet právního předchůdce žalobce (zůstavitele) v roce 2005 z důvodu nedostatku finančních prostředků na účtu“, že soud prvního stupně „konstatuje, že T. Š. měl zmocnění (příkaz) od majitele účtu, zůstavitele“, že „není správné tvrzení soudů I. a II. stupně, že se zmenšil pouze majetkový stav peněžního domu, automaticky tím došlo ke snížení tzv. peněžní poukázky majitele účtu ku peněžními domu“. Dále dovolatelka zejména uvedla, že „je z právního hlediska jedno, jak nazve žalobu, jestli jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nárok na plnění z dědické dohody, nebo nárok vyplývající ze snížení hodnoty tzv. peněžních poukázek majitele účtu (na náhradu škody)“, že „soudy obou stupňů ignorovaly Listinu základních práv a svobod, zejména její článek 11 odst. 1, který zaručuje dědění“, že odměna soudního komisaře byla v daném případě vypočítána z hodnoty dědictví“, že nijak nemohla „donutit peněžní dům k podání žaloby (na Ing. Tomáše Šulce)“, že „kdyby z jakýchkoli důvodů peněžní dům podal nějakou žalobu, tak by obstála námitka promlčení, protože sám peněžní dům účet zrušil v roce 2005 a o dědické dohodě bylo rozhodnuto až v roce 2009“, že „soudní komisař postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou, zejména s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96“ a dále s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 637/2006, že žalobkyně „identifikovala osobu, u které došlo tzv. přeměně peněžních poukázek na finanční hodnotu (hotovost), a tato finanční hodnota (hotovost) dané osobě nenáležela, a to na základě dědické dohody D 108/2002-65, a proto ji má vydat (resp. ji mají vydat jeho dědicové), jelikož není jeho“ a ž „během soudního řízení před soudem prvního stupně došlo na straně peněžního domu ke skartaci podkladů ke sporožirovému účtu zůstavitele“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz bod 1. článek II., zákona č. 404/2012 Sb., bod 2. čl. II. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelka v posuzovaném případě nedostála, neboť neoznačila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dovolatelka navíc řádně nevymezila ani samotný dovolací důvod, neboť v dovolání není uvedeno právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a není v něm vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka v dovolání uvedla, že „soudní komisař postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou, zejména s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96“, a dále s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 637/2006, pak - ani kdyby označila nějakou (jakoukoli) otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k postupu soudního komisaře v dědickém řízení - pak na jejím řešení by rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, neboť takovou otázku odvolací soud neřešil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
V části směřující proti nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu pak přípustnosti dovolání brání již okolnost, že tímto výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu