ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.951.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 951/2023-961
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Polanecké kreditní a finanční s.r.o. , IČ 294 41 951, se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo náměstí 6172/28, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému městu Kutné Hoře , IČ 002 36 195, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, o 68.910 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 29 C 15/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2022, č. j. 20 Co 220/2022-930, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kutné Hoře rozhodoval ve věci již počtvrté rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 C 15/2010-900, jímž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 68.910 Kč s příslušenstvím (výrok I.), nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.) a zavázal oba účastníky řízení k náhradě nákladů státu (výroky III. a IV.). Soud žalobkyni přiřkl zmíněnou částku z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jehož se žalovanému mělo dostat bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) skrze pozemní komunikace, související plochy a veřejnou zeleň, přičemž výši bezdůvodného obohacení odvodil od maximální ceny nájemného za užívání pozemků nesloužících k podnikání v daném místě a rozhodné době podle výměru Ministerstva financí č. 01/2008. Vycházeje z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí ve věci (rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2020, č. j. 29 C 15/2010-758, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, č. j. 20 Co 249/2020-818, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. 28 Cdo 699/2021-845), znovu posoudil zejména otázku rozporu žádání žalobkyně s dobrými mravy, přičemž uzavřel, že jednání právní předchůdkyně žalobkyně nelze mít za nemravné, a částku jí přisoudil. Náhradu nákladů řízení poté žalovanému nepřiznal, aplikuje §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
2. Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 20 Co 220/2022-930, rozsudek soudu I. stupně změnil v části výroku I. ohledně úroku z prodlení, jinak jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i ke státu (výroky II. až IV.). Odvolací soud aproboval závěry soudu prvního stupně, odlišně posoudil toliko úroky z prodlení a přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze brojí žalovaný dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro dovolacím soudem již vyřešenou právní otázku, která má být posouzena jinak. Nesprávné právní posouzení věci vnímá dovolatel v chybném vyhodnocení důkazů a neprovedení jím navrhovaných důkazů, soudy totiž dle něj nenaplnily požadavky Ústavního soudu vyslovené v jeho nálezu. Nesouhlasí též se závěrem, že žalobkyně nejednala v rozporu s dobrými mravy, a poukazuje na vyjádření K. Š., v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I ÚS 581/14. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, a povinoval žalobkyni k náhradě nákladů celého řízení žalovanému.
4. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho způsobilostí k projednání.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2780/2021, a rozhodnutí v něm citovaná).
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., jak je tomu i v posuzovaném případě, je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (viz např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
11. Dovolatel těmto požadavkům nedostál, neboť co do přípustnosti dovolání uvádí toliko, že „dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“.
12. Přípustnost dovolání spočívající v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, je přitom dána pouze v situaci, kdy se má dovolací soud vyjádřit k určité právní otázce, kterou již řešil, a má se od dříve vysloveného právního názoru odchýlit, tj. má svou vlastní původní rozhodovací praxi přehodnotit. Spatřuje-li pak dovolatel přípustnost dovolání ve výše uvedeném, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2711/2020, či ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1919/2021).
13. Požadavek, že věc má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud, přípustnost dovolání nezakládá. Takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. nezná. Okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být podle jeho názoru odvolacím soudem posouzena jinak, než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí, a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., a již proto nemůže být současně údajem vypovídajícím, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz dále za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 412/2015).
14. Výše uvedené lze aplikovat i na nyní posuzovanou věc. Dovolatel jako předpoklad přípustnosti artikuluje, že dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, nicméně dále neuvádí ničeho, z čeho by bylo lze usuzovat na konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, již by měl dovolací soud v rámci jiného posouzení dříve vyřešené otázky přehodnotit.
15. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalovaným v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 4. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu