ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.96.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 96/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Milanem Jungrem, advokátem se sídlem v Praze 10, Přechodní 1600/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1.765.099,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 302/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č. j. 35 Co 584/2010-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. srpna 2010, č.j. 41 C 302/2009-35, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1.765.099,48 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v trestním řízení vedeném Policií ČR, Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu SKPV pod ČTS: ÚOOZ-183/V7-2002 proti jiným osobám (později pravomocně odsouzeným pro skutek kvalifikovaný jako příprava trestného činu vraždy dle §7 odst. 1, §219 odst. 1, 2 trestního zákona) byla dne 19. 7. 2002 podle §83a trestního řádu nařízena a provedena prohlídka jiných prostor, při které byla, mimo jiné, zajištěna peněžní hotovost ve výši 5.586.000,- Kč patřící žalobci. Usnesením Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti SKPV ze dne 8. 8. 2002, ČTS: OKH-379/11-2002, bylo pak zahájeno trestní stíhání žalobce pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona, jež bylo ukončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 40 T 6/2005; jím byl žalobce obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěn. Usnesením ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 40 T 6/2005, pak Městský soud v Praze podle §80 odst. 1 trestního řádu rozhodl o vrácení částky 5.586.000,- Kč žalobci a toto jeho rozhodnutí bylo pak realizováno dne 15. 4. 2008.
Dle žalobcem provedeného skutkového vylíčení věci představuje požadovaná částka 1.765.099,48 Kč škodu, jež měla žalobci vznikat po dobu zadržování peněžní částky (tj. od 20. 7. 2002 do 15. 4. 2008) policejními orgány, které se – dle výsledku trestního řízení – ukázalo být nedůvodným. Vznik škody dovozuje žalobce již z toho, že po určenou dobu nemohl s penězi nakládat a z tohoto důvodu požaduje náhradu ve výši odpovídající sazbě úroků z prodlení (5,5% p.a.) ze zadržované částky.
Takto uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl přitom k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto zákona naplněny nejsou. A to již proto, že žalobcem uplatněný nárok nelze pokládat za škodu ve smyslu §442 obč. zák. Žalobce žádá zaplacení peněžité částky odpovídající výši úroků z prodlení (které však ve smyslu §517 obč. zák. představují jiný nárok), maje za to, že o uvedenou částku by se mu zadržovaná částka zhodnotila. Nejde tedy o částku, kterou by žalobce ve skutečnosti zaplatil jiné osobě (kupř. věřiteli v důsledku prodlení se splněním jiného svého závazku) a o kterou by se jeho majetkový stav zmenšil (tedy o skutečnou škodu). Nemůže jít pak ani o ušlý zisk, jestliže žalobce neprokázal konkrétní skutečnosti, že při běžném běhu událostí – nebýt zadržování částky v trestním řízení – mohl dosáhnout zisku z deponované částky (kterou i před jejím zajištěním držel v hotovosti).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že v důsledku nemožnosti nakládat se svými penězi po dobu zajištění mu vznikla škoda, neboť nemohl realizovat zamýšlený podnikatelský záměr. A jelikož nemohl začít podnikat, nemůže ani přesně vyčíslit škodu, jež mu tím vznikla; proto žádá náhradu ušlého zisku ve výši zákonného úroku z prodlení. Z okolnosti, že mu policie byla povinna prostředky vyplatit na jeho bankovní účet, dovozuje, že z takto uložených prostředků na účtu by mu pak plynul alespoň nějaký úrok. Na vznik škody usuzuje i z toho, že peníze ztrácí v dlouhodobějším horizontu na hodnotě a proto měla peněžní částka v době vrácení jinou (nižší) reálnou hodnotu než v době zajištění. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (jsou-li určující pro rozhodnutí ve věci samé).
Je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§5 písm. a/, §7 a §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) nastává toliko při kumulativním splnění všech tří podmínek, jimiž jsou nezákonné rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, sešit 1, pod č. 5, nebo rozsudek ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto musí být zkoumána i zákonná podmínka vzniku škody. Tuto podmínku zákon č. 82/1998 Sb., obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady. Podle §26 zákona č. 82/1998 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení §442 obč. zák.; podle něj „hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk)“.
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje škoda skutečná a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení majetkového stavu, který je zde východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její výše, dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Ani vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění však skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný pod C 181 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001).
Prezentované závěry se prosadí i ve věci nyní posuzované, v níž odvolací soud – v souladu se shora citovanou judikaturou – dochází k závěru, že samotným zajištěním prostředků žalobci škoda nevznikla. Pro daný závěr je významné, že výše peněžní částky zůstala nezměněna a samotným zajištěním prostředků žalobce neutrpěl žádnou majetkovou újmu. Domáhá-li se náhrady ve výši úroků z prodlení (§517 obč. zák.), nedokládá (ba ani netvrdí), že by se jeho majetek snížil právě o tuto nárokovanou částku (kterou by kupř. zaplatil svému věřiteli při prodlení s plněním svých závazků, pokud k němu došlo v důsledku realizovaného zajištění). Hypotetické úvahy o tom, že za stejnou nominální hodnotu bylo možno při zajištění peněz pořídit větší objem hmotných předmětů, než v době jejich vrácení, k závěru o vzniku škody vést nemohou.
Ustálené judikatuře koresponduje i posouzení vedoucí k závěru, že žalobci nevznikla ani škoda v podobě ušlého zisku. Odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z peněz, který by přinesly při obvyklém způsobu hospodaření, by byla dána tehdy, pokud by žalobci v důsledku rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat s jeho penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito peněžními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl. Například tehdy, pokud by bylo prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl žalobce mít tyto peníze úročeny u některé z komerčních bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, avšak přišel o něj. Jen tehdy je taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak naplněna (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, publikovaný pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouze hypotetické závěry o možném zúročení předmětné částky nelze považovat za dostatečně dokládající vznik škody v daném rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007, nebo rozsudek ze dne 21. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008).
Žalobce však v řízení netvrdil (tedy ani neprokázal), že by měl uzavřenu smlouvu o běžném, vkladovém (či jiném) účtu u některé z bank, jenž by byl úročen a na němž by měl – jak nyní namítá – za normálního běhu okolností peněžní prostředky uloženy. Jeho tvrzení je v rozporu jak se zjištěným skutkovým stavem (tedy že uvedenou částku držel v hotovosti), tak i s jiným žalobcovým tvrzením, že jde o částku, kterou získal půjčkou, jež byla určena k financování (blíže neupřesněného) podnikatelského záměru. Ani tato jeho námitka však nemůže obstát, neboť, aby mohl být poškozený s takto uplatněným nárokem úspěšný, musel by v řízení prokázat, že by získal určitý prospěch. Nepostačuje zde jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského či jiného výdělečného záměru v případě, kdy není plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí pod C 4027; usnesení ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, publikované tamtéž pod C 5499; obdobně též rozsudek ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opřený o ustálenou judikaturu dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované – nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, §237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu