ECLI:CZ:NS:2013:28.ND.228.2013.1
sp. zn. 28 Nd 228/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v exekuční věci oprávněné J. B. , zastoupené Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Markétská 1, proti povinné: STAY ACTIVE INC. , se sídlem Victoria, Independence Avenue, Seychelská republika, pro 7.986,- Kč , vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 25 EXE 5598/2013, o návrhu na určení místní příslušnosti soudu takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 25 EXE 5598/2013, se přikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Litoměřicích.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Exekutor požádal dne 13. 5. 2013 Okresní soud v Litoměřicích o pověření k provedení exekuce na majetek povinné na základě usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. 110 EC 398/2011. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 30. 5. 2013, č. j. 25 EXE 5598/2013-9, vyslovil svou místní nepříslušnost ve věci s tím, že po marném uplynutí lhůty k podání odvolání bude věc podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), předložena Nejvyššímu soudu k určení, který soud ji projedná a rozhodne.
Okresní soud v Litoměřicích v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že povinná je zahraniční právnickou osobou se sídlem v Seychelské republice. Konstatoval, že podle §45 odst. 2 z. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, je místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, je-li právnickou osobou, sídlo. Nemá-li povinný, který je právnickou osobou, sídlo v České republice, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek. Protože v souzené věci povinná nemá sídlo v České republice, je pro určení příslušného exekučního soudu rozhodující, kde má povinná majetek. Dále uvedl, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, uveřejněné pod č. 4/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soud při vydávání pověření exekutora nemůže a ani není povolán zkoumat, zda a kde má povinný majetek. Následně uzavřel, že podmínky místní příslušnosti nelze zjistit, vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Nejvyššímu soudu k určení podle §11 odst. 3 o.s.ř., který soud věc projedná a rozhodne.
B. Pravomoc soudů České republiky
Podle §103 o. s. ř. „kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).“ Jednou z tzv. podmínek řízení podle §103 o. s. ř. je i pravomoc soudů a proto se Nejvyšší soud napřed zabýval právě otázkou pravomoci českých soudů. Nedostatek pravomoci soudů danou věc projednat a rozhodnout je totiž neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který v každé fázi řízení vede k jeho zastavení podle §104 o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200 za, Komentář, 1. vydání Praha C. H. Beck 2009 str. 26 a str. 670). Ve věci jde o nařízení exekuce českého exekučního titulu vydaného v soudním řízení, a to proti právnické osobě se sídlem v Seychelské republice.
Pravomoc českých civilních soudů ve vztahu k cizině pak může být obecně založena několika způsoby: (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za, Komentář, 1. vydání Praha C. H. Beck 2009 s. 26).
a) přímo použitelným předpisem ES
b) v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky a ustanovením §2 zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním mezinárodní smlouvou uzavřenou Českou republikou před jejím vstupem do Evropské unie, která buď nespadá do oblasti působnosti přímo použitelných předpisů ES, nebo má před takovým předpisem aplikační přednost
c) zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním, a to zejména ustanovením §37, který v odst. 1 váže pravomoc českých soudů v majetkových věcech na jejich příslušnost, (míněno místní příslušnost), a dále ustanoveními §38 - §46.
Pravomoc založená ad a), přímo použitelným předpisem ES
Protože souzenou věc lze považovat za věc občanskoprávní, neboť stranami sporu v řízení před soudem jsou soukromé subjekty, zabýval se Nejvyšší soud otázkou aplikace nařízení Rady ES č. 44/2001 - Brusel I., o soudní příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (dále jen „Nařízení Brusel I“), resp. otázkou, zda v případě výkonu usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. 110 EC 398/2011, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné náhradu nákladů řízení ve výši 7.986,- Kč, může být pravomoc a příslušnost českých soudů založena podle Nařízení Brusel I. V uvedeném směru je třeba vycházet z čl. 38 bod 1 Nařízení Brusel I, který stanoví, že „ Rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné “. Protože v souzené věci jde o výkon rozhodnutí vydaného v České republice, které má být vykonáno v České republice, nejedná se o výkon rozhodnutí vydaného v jednom členském státě, které má být vykonáno v jiném členském státě a úprava obsažená v Nařízení Brusel I proto na souzenou věc nedopadá.
Pravomoc založená ad b), mezinárodní smlouvou
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda pravomoc soudů České republiky není v daném případě založená mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána. V praxi by se tedy mohlo jednat o takové mnohostranné či dvoustranné mezinárodní smlouvy, jejímiž signatáři jsou Česká i Seychelská republika, a které by založily pravomoc soudů České republiky vymáhat pohledávku přiznanou v českém soudním řízení proti právnické osobě se sídlem v Seychelské republice. Takovou mezinárodní smlouvu zakládající popsanou pravomoc soudů České republiky vůči právnickým osobám se sídlem v Seychelské republice však Česká republika uzavřenou nemá.
Pravomoc založená ad c), zákonem o mezinárodním právu soukromém a procesním
Protože mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky pro předmětné řízení není upravena ani unijním právem, ani mezinárodní smlouvou (čl. 10 Ústavy České republiky), Nejvyšší soud zkoumal, zda není pravomoc českých soudů založena na základě části II., oddílu 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“). Podle §1 ZMPS se tento zákon vztahuje na „ občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem “. Ustanovení §37 odst. 1 ZMPS stanoví, že „ pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost “. V souzené věci jde o exekuční řízení na majetek povinné na základě usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. 110 EC 398/2011, kterým byla povinné uložena povinnost náhrady nákladů řízení v částce 7.986,- Kč. Protože souzená věc má soukromoprávní majetkovou povahu, lze §37 odst. 1 ZMPS aplikovat. Dovolací soud proto zkoumal, zda je v souzené věci dána příslušnost českých soudů.
Podle §45 odst. 2 ex. ř., je místně příslušným exekučním soudem v případě povinného, který je právnickou osobou „soud, v jehož obvodu má povinný sídlo,“ přičemž „nemá-li povinný, který je právnickou osobou, sídlo v České republice, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek“
Z návrhu na zahájení řízení i z obsahu spisu se podává, že povinný na území České republiky nemá sídlo. Oprávněná však v exekučním návrhu uvedla, že povinná má majetek na bankovním účtu vedeném u Unicreditbank a.s. pobočka nám. Republiky 3a, Praha 1. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná závěr rozhodnutí ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, podle něhož „s ohledem na účel exekučního řízení není [ani] případné, aby již v rámci posuzování místní příslušnosti exekuční soud zjišťoval, zda a případně na jakém místě v České republice má povinný majetek. “. Okresnímu soudu v Litoměřicích proto nepříslušelo prověřovat, zda povinná skutečně má majetek na bankovním účtu vedeném u Unicreditbank a.s. tak, jak tvrdí oprávněná. Pokud by však exekuční soud při zkoumání místní příslušnosti nikdy nemohl přihlížet k tvrzením oprávněné osoby ohledně majetku osoby povinné, ztratil by opodstatnění způsob určení místně příslušného exekučního soudu podle majetku povinné osoby, který je uvedený v §45 odst. 2 ex. ř. Zároveň však není možné vycházet z pouhého tvrzení oprávněné osoby o majetku osoby povinné, protože tvrzení účastníka řízení nemusí být pravdivé. Proto pokud oprávněná své tvrzení o majetku povinné nijak neosvědčila, nelze z tohoto tvrzení při určení místně příslušného exekučního soudu vycházet.
Protože tvrzení oprávněné o majetku povinné osoby nebylo osvědčené, nelze z něj při určení místně příslušného exekučního soudu vycházet, a tudíž nelze zjistit podmínky místní příslušnosti, jak vyžaduje výše citované ustanovení §37 odst. 1 ZMPS. Protože není možné zjistit podmínky místní příslušnosti, není možné z §37 odst. 1 ZMPS dovodit ani pravomoc českých soudů v souzené věci.
Aplikace vnitrostátního práva
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že pravomoc soudů České republiky vychází z ústavněprávního principu územní výsosti ( pars in parem non habet iurisdictionem) , který se projevuje ve výlučné svrchovanosti státní moci (kompetence) nad státním územím a těmi, kdo se na takovém území nachází bez ohledu na jejich státní příslušnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Nd 276/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 28 Nd 153/2012). Vzhledem k tomu, že státní moc může být v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (lex fori) , je zřejmé, že princip územní výsosti umožňuje v případě výkonu veřejné moci zakládat pravomoc (jurisdikci) orgánů příslušného státu podle vnitrostátního zákona i ve vztahu k cizincům nebo osobám s bydlištěm v cizině. V tomto kontextu Nejvyšší soud následně dospěl k závěru, že v souzené věci je pravomoc soudů České republiky s ohledem na princip územní výsosti dána (jak předpokládá ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř.), a to právě s ohledem na skutečnost, že exekučním titulem je usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. 110 EC 398/2011, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné 7.986,- Kč jako náhradu nákladů soudního řízení.
Jak již dovolací soud uvedl, nelze v souzené věci s ohledem na specifické skutkové okolnosti zjistit podmínky místní příslušnosti. V tomto směru Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, uvedl, že „v obdobných situacích vychází při určení místní příslušnosti exekučního soudu ze zásady hospodárnosti řízení zakotvené v §6 o. s. ř. Z této zásady pak vyvozuje pravidla pro určení místní příslušnosti podle sídla soudního exekutora, nebo určuje místně příslušným ten soud, u něhož bylo exekuční řízení zahájeno. Není ovšem vyloučeno, aby se místní příslušnost exekučního soudu odvíjela v konkrétním případě i od jiné skutečnosti vyhovující zásadě hospodárnosti řízení (např. od místa vzniku pohledávky). “. Okresní soud v Litoměřicích, u něhož byl podán návrh oprávněné na zahájení exekuce, se již s věcí seznámil, a proto je Nejvyšší soud toho názoru, že se zřetelem na zásadu hospodárnosti řízení bude nejvhodnější, aby daná věc byla projednána a rozhodnuta právě tímto soudem.
S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud podle §11 odst. 3 o. s. ř. určil, že místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci je Okresní soud v Litoměřicích.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. října 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu