ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1006.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1006/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele PhDr. A. Š., zastoupeného JUDr. F. K., advokátem, za účasti K., s. r. o., zastoupené JUDr. D. U., advokátem, o neplatnost usnesení valné hromady a o určení účasti společníka ve společnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 17/2002, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2008, č. j. 14 Cmo 138/2008 - 157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2003, č. j. 42 Cm 17/2002 – 32, kterým tento soud zamítl návrh na určení, že navrhovatel je společníkem společnosti K., s. r. o. (dále jen „společnost“) s obchodním podílem ve výši 1/6 základního kapitálu společnosti, odpovídajícím vkladu ve výši 45.000,- Kč, nabytým děděním po zůstavitelce N. J., zemřelé dne 6. října 1999, a dále zamítl návrh na určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti konané dne 24. října 2001.
Přitom dříve ve věci již rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 14 Cmo 369/2003 – 55, který potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2003, č. j. 42 Cm 17/2002-32. Navrhovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu žalobu pro zmatečnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. března 2007, č. j. 1 Cm 56/2006 – 28 zamítl. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 11 Cmo 198/2007 – 55 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 14 Cmo 369/2003 – 55, zrušuje proto, že pochybení soudu, způsobené tím, že kancelář nepředala omluvu navrhovatele a žádost o odročení jednání senátu, nelze přičítat k tíži účastníka řízení. Poté odvolací soud o věci znovu rozhodl napadeným rozsudkem.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že věc je třeba posuzovat podle právního předpisu platného v době smrti společníka, neboť dědictví se nabývá dnem smrti zůstavitele (§460 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Právní režim dědění obchodního podílu se tak řídí úpravou platnou do 31. prosince 2000. Tehdy obchodní zákoník v §116 odst. 2 upravoval přechod obchodního podílu na dědice fyzické osoby odlišně. Ustanovení §116 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) výrazně změnila novela provedená zákonem č. 370/2000 Sb. (dále jen „novela“). Zatímco podle znění před novelou přecházel obchodní podíl na dědice jen připouštěla-li to společenská smlouva a dědic se v zákonem stanovené lhůtě o účast ve společnosti přihlásil, po novele je úprava koncipována tak, že dědic nabude obchodní podíl, pokud to společenská smlouva výslovně nevyloučí.
První otázkou tohoto řízení je – pokračoval odvolací soud – zda za účinnosti obchodního zákoníku ve znění před 1. lednem 2001 mohla společenská smlouva přípustně stanovit podmínky pro nabytí obchodního podílu dědicem. V projednávané věci z článku IX. bodu 5 společenské smlouvy společnosti vyplývá, že tím, že stanovila okruh dědiců, u nichž se nevyžaduje souhlas valné hromady s nabytím obchodního podílu, zároveň vymezila, že u ostatních dědiců (a tedy i navrhovatele) se souhlas valné hromady vyžaduje. Odvolací soud se neztotožnil s názorem navrhovatele, že jde o diskriminační opatření. Ve vztahu ke stávajícím společníkům taková úprava nastoluje rovné podmínky a není nic diskriminačního v tom, že dědicové z uvedené skupiny dědí obchodní podíl bez dalšího a u ostatních dědiců se vyžaduje souhlas valné hromady. Podle odvolacího soudu tak nelze vyloučit možnost stanovení různých podmínek pro různé skupiny dědiců – vždy však musí být podmínky pro typově stejnou skupinu dědiců rovné; tak tomu v projednávané věci bylo. Pokud by mělo být dáno za pravdu navrhovateli, že ustanovení článku IX. bodu 5 společenské smlouvy je neplatné, nastala by situace, že tato smlouva nepřipouští dědění vůbec a navrhovatel by se jako dědic společníkem stát nemohl.
Odvolací soud však k závěru o neplatnosti posuzovaného ustanovení společenské smlouvy nedospěl.
Uzavřel, že přechod obchodního podílu na navrhovatele, který nepatří do okruhu dědiců u nichž se dle společenské smlouvy souhlas valné hromady s přechodem obchodního podílu nevyžaduje, je podmíněn souhlasem valné hromady. Ten dán nebyl a již to samo o sobě postačuje k závěru, že účast navrhovatele ve společnosti nevznikla. Navíc nebylo prokázáno ani splnění druhé z kumulativních podmínek.
Podle zjištění soudu prvního stupně se navrhovatel přihlásil k účasti ve společnosti dne 21. října 2001, usnesení o nabytí dědictví nabylo právní moci dne 8. srpna 2001. Navrhovateli přitakal v tom, že ustanovení §116 odst. 2 obch. zák. ve znění před novelou vymezuje konec lhůty pro přihlášení k účasti; toto právo může dědic nepochybně uplatnit už v průběhu dědického řízení s tím, že účinnosti nabývá až právní mocí rozhodnutí o dědictví.
Odvolací soud neshledal potřebu dále se skutkově věnovat tvrzení navrhovatele, že se přihlásil o účast ve společnosti ústně u jednatele hned po smrti zůstavitelky, neboť ani prokázání tohoto tvrzení nemůže nic změnit na závěru, že není splněna první podmínka vyžadovaná smlouvu, tj. souhlas valné hromady. K tomu, aby obchodní podíl na navrhovatele nepřešel, postačuje nesplnění jedné z uvedených podmínek.
I pokud by se na danou věc aplikovalo ustanovení §116 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2001, nepřineslo by to pro navrhovatele příznivější závěr, dodal odvolací soud. Stanoví-li obchodní zákoník v ustanovení §116 odst. 2, že se obchodní podíl dědí, přičemž připouští, aby společenská smlouva dědění vyloučila, nelze tuto úpravu považovat bez dalšího za úpravu kogentní, jak by tomu bylo, kdyby nepřipouštěla odchylku ve společenské smlouvě. Připouští-li obchodní zákoník, aby společenská smlouva vyloučila dědění obchodního podílu, tj. aby dědice zbavila práva zdědit obchodní podíl zůstavitele, tím spíše je třeba připustit, že bude dědění obchodního podílu vázat na splnění určité podmínky – v tomto případě na souhlas valné hromady. Přitom, jak uzavřel Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 573/2006, připuštění takové podmínky ve společenské smlouvě je pro dědice zemřelého společníka příznivější, než úplné vyloučení dědění obchodního podílu, které umožňuje ustanovení §116 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně, že k přechodu obchodního podílu na navrhovatele nedošlo; tím není dotčen nárok dědice na vypořádací podíl.
Dále pak odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci navrhovateli nesvědčí aktivní legitimace k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a nelze ani přezkoumávat pohnutky, které vedly společníky k tomu, že na valné hromadě nedali souhlas k přechodu obchodního podílu na navrhovatele.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti, odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů namítá, že napadený rozsudek je stižen vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a též, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.].
Dovolatel podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že společenská smlouva společnosti stanovila okruh osob – dědiců, u nichž se nevyžadoval souhlas valné hromady s nabytím obchodního podílu a zároveň vymezila, že u ostatních dědiců (a tedy i žalobce) se souhlasem valné hromady vyžaduje, přičemž namítá, že podmínka souhlasu valné hromady s děděním obchodního podílu částí dědiců není ve společenské smlouvě vyjádřena expresis verbis. Tvrdí, že soudy obou stupňů při výkladu společenské smlouvy nepostupovaly v souladu s ustanovením §266 obch. zák.
Ve vztahu k posouzení jeho aktivní legitimace pro napadení platnosti usnesení valné hromady konané dne 24. října 2001 poukazuje na to, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, věc posoudil podle obchodního zákoníku ve znění účinném po novele když namítá, že „před termínem nabytí právní moci rozhodnutí o nabytí dědictví nebyl způsobilý jednat jako dědic dle podmínek varianty ustanovení zákona ve znění před novelou obchodního zákoníku, po pravomocném nabytí dědictví žalobce ve věci účasti ve společnosti mohl oprávněně a účinně jednat pouze dle účinné varianty citovaného zákonného ustanovení, tj. dle novely“.
Odvolací soud dle mínění dovolatele nevzal v úvahu význam specifických právních vztahů ve společnosti, která byla založena nájemníky za účelem privatizace bytového domu a obchodní podíly společníků zahrnují právo užívat dosavadní byt. Závěr odvolacího soudu koliduje podle dovolatele jednak se závazným právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 573/2006 o povinnosti zkoumat, zda ustanovení společenské smlouvy nepřekračuje rámec oprávnění, vymezený zákonem, a jednak pomíjí věcnou i právní výjimečnost obchodního podílu žalované společnosti.
Dovolatel argumentuje rovněž tím, že soudy neposoudily důkaz, že „nejen uhradil základní vklad, ale i to, že společnost od něj v období po smrti zůstavitelky vědomě přijímala splátky vkladu zůstavitelky“. V tom spatřuje znaky konkludentní akceptace eventuálního dědického nástupnictví dovolatele ve společnosti. Dovolatel za zůstavitelku uhradil celou stanovenou částku. Přiznání vypořádacího podílu, který se stanoví ke dni úmrtí zůstavitelky společnost neoprávněně a bezdůvodně zvýhodnilo.
Proto dovolatel navrhuje, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Za zásadně právně významné lze považovat jen ty právní otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl.
Z tohoto pohledu je proto pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná námitka dovolatele týkající se závěru odvolacího soudu o formě přihlášky dědice o účast ve společnosti. Na tomto závěru odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když konstatoval, že to, zda se dědic o účast řádně přihlásil, není pro posouzení jeho účasti ve společnosti významné, když není splněna první podmínka pro nabytí účasti ve společnosti – souhlas valné hromady – přičemž k tomu, aby obchodní podíl na dědice nepřešel, postačuje nesplnění jedné ze dvou zákonem stanovených podmínek.
Pro posouzení přípustnosti dovolání nejsou významné ani námitky dovolatele o tom, že odvolací soud nevzal v úvahu význam specifických právních vztahů ve společnosti, a že „neposoudil důkaz“, že navrhovatel „nejenže, uhradil základní vklad, ale i to, že společnost v období po smrti zůstavitelky od něj vědomě přijímala splátky vkladu zůstavitelky“. Těmito námitkami dovolatel odvolacímu soudu vytýká (tvrzené) vady, řízení, které, jak shora uvedeno, přípustnost dovolání založit nemohou.
Napadené rozhodnutí neshledal dovolací soud ani rozporné s hmotným právem.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že přechod obchodního podílu posoudil – na rozdíl od soudu prvního stupně – podle obchodního zákoníku ve znění účinném po novele. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, posuzoval odvolací soud závěry soudu prvního stupně nejen podle obchodního zákoníku ve znění účinném před novelou, ale i podle obchodního zákoníku ve znění účinném po novele. Dospěl k závěru, že společenská smlouva může i po novele podmínit přechod obchodního podílu na dědice souhlasem valné hromady a valná hromada takový souhlas neudělila. Jak se uvádí shora, závěr o přípustnosti takového ujednání ve společenské smlouvě sdílí i Nejvyšší soud (srov. odůvodnění jeho shora odkazovaného rozhodnutí).
V rozporu s hmotným právem není ani postup odvolacího soudu při výkladu ustanovení článku IX bodu 5 společenské smlouvy. Určuje-li toto ustanovení, že „Přechod obchodního podílu děděním nevyžaduje souhlas valné hromady jen, je-li dědicem pozůstalý manžel, rodiče zemřelého nebo jeho potomci“ nelze – a contrario – než uzavřít, že v ostatních případech se k přechodu souhlas valné hromady vyžaduje. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit to, že uvedené ustanovení dále stanoví, že „v ostatních případech platí článek XII/1“. Článek XII/1 totiž konstatuje, že valná hromada je orgánem společnosti, a odkaz na tento článek je tedy poukazem na to, který orgán bude o dědění obchodního podílu rozhodovat.
Z uvedeného vyplývá, že podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a společnosti žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu