ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1051.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 1051/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. J. B. ,, jako správce konkursní podstaty úpadkyně U. D., s. r. o., identifikační číslo 61 06 49 63, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Litoměřicích , se sídlem v Litoměřicích, Masarykova 2000, PSČ 412 01, o popření pravosti vykonatelné pohledávky ve výši 229,761.627,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 18/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2007, č. j. 13 Cmo 274/2007-176, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2007, č. j. 13 Cmo 274/2007-176, se s výjimkou prvního výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2007, č. j. 32 Cm 18/2001-154, zamítl žalobu, jíž se JUDr. J. B., jako správce konkursní podstaty úpadkyně U. D., s. r. o., domáhal určení, že pohledávka ve výši 229,761.627,- Kč, přihlášená žalovaným do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně U. D., s. r. o. u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 70/96 „není po právu, není vykonatelná a žalovaný nemá nárok na oddělené uspokojení“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o velké privatizaci“) - uzavřel, že sporný závazek, vzniklý na základě smluv o poskytnutí bezúročné návratné půjčky a návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu, v celkové výši 229,761.627,- Kč, přešel na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku státního podniku Litoměřické mrazírny, s. p. (uzavřené mezi Fondem národního majetku České republiky - dále též jen „Fond“ a pozdější úpadkyní dne 1. července 1996 - dále jen „smlouva o prodeji privatizovaného majetku“) spolu s prodávaným majetkem státního podniku na pozdější úpadkyni.
Za důvodnou soud prvního stupně nepovažoval rovněž žalobcem uplatněnou námitku promlčení, uzavíraje, že sporná pohledávka žalovaného není promlčena ani podle ustanovení §70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), upravujícího promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, ani podle ustanovení §110 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když ustanovení §110 obč. zák. stanoví pro práva přiznaná pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu desetiletou promlčecí dobu.
Právo na oddělené uspokojení pohledávky žalovaného je pak podle soudu prvního stupně odůvodněno tím, že sporná pohledávka byla na základě rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva na nemovitosti podle §72 zákona o správě daní a poplatků ze dne 18. června 1997, č. j. 9700045876/196940/5332, zajištěna zástavním právem.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. října 2007, č. j. 13 Cmo 274/2007-176, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o určení, že sporná pohledávka žalovaného „není vykonatelná s právem na oddělené uspokojení v konkursním řízení“ (první výrok), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě o určení, že žalovaný nemá za úpadkyní pohledávku ve výši 229,761.627,- Kč „přihlášenou na základě výkazu nedoplatků k datu 16. září 1997, č. j. 67014/97/196900/0420“ (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že na úpadkyni sporný závazek při privatizaci majetku státního podniku Litoměřické mrazírny, s. p. nepřešel. Zdůraznil, že zavázala-li se pozdější úpadkyně ve smlouvě o prodeji privatizovaného majetku, že na ni spolu s vlastnickým právem k tomuto majetku přecházejí i jiná práva a závazky státního podniku a prodávající (Fond) současně musel vědět, že státní podnik je povinen vrátit půjčky a poskytnuté dotace státu, bylo namístě „tuto skutečnost ve smlouvě zmínit a zohlednit ji při stanovení ceny převáděného majetku“.
Povinnost zaplatit nevrácené zůstatky půjček a poskytnutých státních dotací je navíc - jakkoli nejde o daň ve smyslu ustanovení §1 zákona o správě daní a poplatků - daňovou povinností, tedy povinností veřejnoprávní povahy, jejíž smluvní přenos na jinou osobu je, jak plyne z ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků, vyloučen.
Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
V rovině právního posouzení věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku přechodu závazků státního podniku z půjček a dotací poskytnutých státem na pozdější úpadkyni. Podle dovolatele smlouvou o prodeji privatizovaného majetku převzala pozdější úpadkyně veškeré závazky související s privatizovaným majetkem státního podniku, tedy i sporné závazky z titulu poskytnutých půjček. Ty přitom v době převodu majetku státního podniku ještě nebyly daní ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků (a nemohl se proto na ně vztahovat ani zákaz přenosu daňové povinnosti stanovený v ustanovení §45 tohoto zákona), neboť dosud nebyly splněny podmínky pro uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně.
K přechodu sporného závazku na pozdější úpadkyni na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku by navíc podle dovolatele došlo i v případě, že by pohledávka z poskytnutých půjček a návratných finančních výpomocí byla již pohledávkou daňovou, neboť ustanovení §15 zákona o velké privatizaci představuje zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové pohledávky a poplatkové povinnosti dle §45 zákona o správě daní a poplatků. Potud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se uvedenou otázkou zabývá.
Vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je řízení podle dovolatele postiženo proto, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevypořádal s námitkami, které dovolatel na svou obranu uváděl.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007).
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud především prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků (ve znění, jež od 1. července 1996 nedoznalo změn) dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.
Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci (ve znění, jež rovněž od 1. července 1996 žádných změn nedoznalo) s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, podle kterého v posuzovaném případě nepřešel ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci sporný závazek na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku z původního dlužníka (státního podniku) na kupující (pozdější úpadkyni), neboť závazek není ve smlouvě výslovně uveden a přechodu navíc - s ohledem na ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků - brání veřejnoprávní povaha tohoto závazku. Uvedený závěr není správný.
Ustanovení §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 712/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. dubna 2007, sp. zn. 7 Afs 11/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího správního soudu, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. září 2008, sp. zn. III. ÚS 2097/07, nebo ze dne 16. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 563/09) představuje zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti, jež jinak zakotvuje ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků.
Daňová povinnost je (jak dovozuje odvolací soud) nepochybně povinností veřejnoprávní povahy (vycházející z nadřazeného postavení veřejné moci ve vztahu k daňovému subjektu) a nelze ji proto měnit smluvním ujednáním, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Takovým zvláštním předpisem je ovšem právě ustanovení §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci, jež kogentním způsobem upravuje - jako důsledek převodu vlastnického práva k privatizovanému majetku na jeho nabyvatele - přechod „i jiných práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem“.
Z pohledu účinků vymezených ustanovením §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci přitom není rozhodné, zda jde o závazky povahy soukromoprávní či veřejnoprávní (včetně závazků daňových), ani to, zda byl konkrétní závazek výslovně uveden ve smlouvě (srov. v této souvislosti též ustanovení §20 odst. 3 zákona o velké privatizaci, jež řeší následky přechodu závazku nezachyceného v účetnictví). K přechodu závazků souvisejících s privatizovaným majetkem na jeho nabyvatele totiž nedochází na základě volního projevu vyjádřeného ve smlouvě, ale (ve vztahu k daňové povinnosti v souladu s výjimkou předpokládanou ustanovením §45 zákona o správě daní a poplatků) ze zákona ke dni účinnosti smlouvy o prodeji majetku privatizovaného podniku.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že popírá-li správce konkursní podstaty pravost vykonatelné pohledávky, je v incidenčním sporu vázán důvody popření (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu