ECLI:CZ:US:2008:3.US.2097.07.1
sp. zn. III. ÚS 2097/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., právně zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem AK se sídlem Údolní 5, 602 00 Brno, směřující proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 30. listopadu 2000 č. j. 60913/00/338920/7038, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. července 2001 č. j. 1548/01/FŘ/120, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2005 č. j. 30 Ca 168/2005-62, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2007 č. j. 7 Afs 11/2006-88, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Brně, 3) Finančního ředitelství v Brně, a 4) Finančního úřadu v Uherském Brodě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. srpna 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 12. října 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 30. listopadu 2000 č. j. 60913/00/338920/7038, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. července 2001 č. j. 1548/01/FŘ/120, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2005 č. j. 30 Ca 168/2005-62, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2007 č. j. 7 Afs 11/2006-88, a to pro porušení článku 2 odst. 2, článku 2 odst. 3, článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 5, článku 36 a článku 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 11. listopadu 1996 Finanční úřad v Uherském Brodě rozhodnutím č. j. 19334/I/96 dodatečně stanovil daňovému subjektu Vojenský opravárenský podnik 014 Uherský Brod, s. p. odvod ze zisku a odvod z objemu mezd za rok 1992 ve výši 362 340,- Kč. Ke dni 1. října 1997 byla uzavřena smlouva mezi stěžovatelem a Fondem národního majetku České republiky o prodeji privatizovaného majetku Vojenského opravárenského podniku 014 Uherský Brod, s. p. (dále též "právní předchůdce"). Dne 9. prosince 1997 došlo mezi stěžovatelem a správcem daně k jednání, jehož průběh je zaznamenán v protokolu o ústním jednání č. j. 49107/97/338920/1980, kdy byl projednán rozsah daňových povinností, které měly přejít na stěžovatele v souvislosti s privatizovaným majetkem jeho právního předchůdce. Mezi těmito povinnostmi byl uveden i dodatečně vyměřený odvod ze zisku za rok 1992 ve výši 362 340,- Kč. Dne 30. listopadu 2000 vydal správce daně platební výměr č. j. 60913/00/338920/7038, kterým stěžovateli sdělil předpis penále za pozdní úhradu povinnosti odvodu ze zisku za rok 1992 ve výši 182 980,- Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. července 2001 č. j. 1548/01/FŘ/120 zamítnuto. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. prosince 2003 č. j. 30 Ca 487/2001 - 37 tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. května 2005 č. j. 4 Afs 27/2004 - 60 napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2005 č. j. 30 Ca 168/2005-62 byla správní žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího správního orgánu zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2007 č. j. 7 Afs 11/2006-88 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně.
V rozsudku ze dne 27. dubna 2007 č. j. 7 Afs 11/2006-88 Nejvyšší správní soud potvrdil právní závěry vyslovené správními orgány a krajským soudem, obsažené v napadených rozhodnutích vydaných v předmětné věci a uzavřel, že na stěžovatele ve smyslu ust. §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon 92/1991 Sb.") ex lege (ke dni účinnosti smlouvy uzavřené podle zákona o privatizaci) přešla i veřejnoprávní - daňová povinnost jeho právního předchůdce. Právní závěr krajského soudu, že u stěžovatele v souvislosti s privatizací došlo k univerzálnímu přechodu práv a závazků, a to včetně veřejnoprávního závazku na odvod ze zisku za zdaňovací období roku 1992, který byl po právu penalizován, je proto v souladu se zákonem.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu, že
1) do souhrnu závazků souvisejících s majetkem (podnikem) ve smyslu ust. §15 zák. č. 92/1991 Sb. patří i veřejnoprávní povinnosti (zde povinnost daňová),
2) ve smyslu ust. §15 zák. č. 92/1991 Sb. na kupujícího přecházejí i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, dochází k universálnímu právnímu nástupnictví mezi prodávajícím a kupujícím,
3) správce daně nemá v případě přechodu daňové povinnosti povinnost stanovit kupujícímu, jaké peněžní plnění se mu ukládá, pokud byl tento seznámen s důvody a výší daňových povinností původního dlužníka sepsáním protokolu z ústního jednání, tedy postupem podle ust. §12 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků").
S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí a ve své ústavní stížnosti předložil Ústavnímu soudu argumenty, kterými správnost svých úvah vůči právnímu postoji završenému výkladem Nejvyššího správního soudu obhajuje. Závěry Nejvyššího správního soudu podle stěžovatele nerespektují základní postuláty našeho právního řádu spočívající v důsledném oddělení soukromého práva od práva veřejného, jež se od sebe liší charakterem postavení jednotlivých subjektů toho kterého práva.
Stěžovatel považuje za zmatečné a směšující dva rozdílné instituty tvrzení Nejvyššího správního soudu, že do souhrnu závazků podniku je třeba zahrnout i veřejnoprávní daňové povinnosti, a dále, že postup při velké privatizaci je výjimkou z nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti. Podle stěžovatele jsou ve vztahu speciality k zákonu o správě daní a poplatků zákony o jednotlivých daních a nikoliv předpisy privatizační. Ty jsou ve vztahu speciality k obchodnímu zákoníku; v dané věci mělo být aplikováno jeho ust. §476, z něhož vyplývá, že soukromoprávní závazky související s podnikem jsou oproti závazkům veřejnoprávním kategorií odlišnou. Daňové povinnosti tak na něho být přeneseny nemohly. Nasvědčuje tomu i názor Ústavního soudu, vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 164/01, který napadené rozsudky vykládají účelově zcela opačně.
Nejvyšší správní soud dále dle stěžovatele nevyhodnotil dobře otázku jeho univerzálního právního nástupnictví. V daném případě k tomuto univerzálnímu právnímu nástupnictví nemohlo dojít uzavřením shora uvedené kupní smlouvy. Před prodejem podniku totiž byl rozhodnutím zakladatele privatizovaného státního podniku veškerý majetek spolu s právy, závazky a pohledávkami vztahujícími se k majetku státního podniku (tedy nikoliv veřejnoprávní povinnosti) převeden na Fond národního majetku ČR, který jej teprve následně převedl na stěžovatele. Stěžovatel by tak mohl být toliko nástupcem Fondu národního majetku ČR, který ovšem univerzálním právním nástupcem státního podniku nebyl.
Dále stěžovatel považuje za nesprávný názor Nejvyššího správního soudu, který nepovažoval na rozdíl od příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků za nutné předepsat stěžovateli daňovou povinnost rozhodnutím a spokojil se s vyrozuměním stěžovatele o existenci příslušné pohledávky z titulu nedoplatku na dani prostřednictvím protokolu z ústního jednání u správce daně. Podle stěžovatele však z právních předpisů i dosavadní judikatury vyplývá, že s ohledem na požadavek právní jistoty není správní orgán této povinnosti (vydat rozhodnutí) zbaven; poukazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 469/98 a sp. zn. IV. ÚS 311/99. Stěžovatel je toho názoru, že protokol není rozhodnutím, kterým by mohla být dotčena práva a povinnosti daňového subjektu, zejména když se nelze proti němu bránit žádným opravným prostředkem, což představuje významný zásah do práv daňového subjektu.
Své podání později stěžovatel doplnil o informaci, že podle Pokynu Ministerstva financí ČR ze dne 30. prosince 1994 č. j. 152/70 943/1994 není pro účely daní nabyvatel státního podniku jeho univerzálním právním nástupcem. Pokyn je dle stěžovatele dalším dokladem o tom, že závěry Nejvyššího správního soudu nerespektují právní úpravu daňové oblasti.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V přezkoumávaném řízení šlo o výklad ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, ve vazbě na ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků a dále o výklad ustanovení §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Této výchozí úvaze stěžovatel přizpůsobil i celou stížnostní argumentaci, když svůj návrh koncipuje jako pouhou polemiku s výkladem uvedených zákonných ustanovení, jež jsou pro věc relevantní. Domáhá se v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii správních soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly jak finanční orgány, tak i správní soudy, a to dokonce opakovaně, přičemž přijaté závěry patřičně odůvodnily. Samotný výčet ustanovení Listiny, resp. Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případ do roviny ústavněprávní neposunuje.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.
Ústavní soud dále poukazuje na to, že již dříve se zabýval ústavními stížnostmi téhož stěžovatele, ve kterých stěžovatel napadl rozhodnutí vydaná správními orgány a správními soudy ohledně daňových povinností, které měly přejít na stěžovatele v souvislosti s privatizovaným majetkem jeho právního předchůdce Stěžovatel v nich napadl rozhodnutí vydaná v rámci řízení o žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty, a v rámci řízení o žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob. Usnesením ze dne 5. června 2008 sp. zn. II. ÚS 2154/07 a usnesením ze dne 17. července 2008 sp. zn. III. ÚS 2152/07 byly tyto ústavní stížnosti odmítnuty pro jejich zjevnou neopodstatněnost.
Z podkladů předložených Ústavnímu soudu vyplývá, že dne 20. června 1996 vydalo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR rozhodnutí o privatizaci Vojenského opravárenského podniku 014, s. p., metodou veřejné soutěže. Dne 1. října 1997 uzavřel Fond národního majetku ČR se stěžovatelem smlouvu o prodeji privatizovaného majetku, a to dle příslušných ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. Dnem 1. října 1997, kdy došlo k uzavření smlouvy, tak na stěžovatele jako kupujícího přešly spolu s vlastnictvím ke zprivatizovanému majetku i práva a závazky s tímto majetkem související. To vyplývá jak z ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb., tak i z prohlášení kupujícího ve smlouvě, že závazky související s privatizovaným majetkem přebírá. Následně byl (dne 9. prosince 1997) Finančním úřadem v Uherském Brodě sepsán protokol o ústním jednání týkajícím se daňových povinností Vojenského opravárenského podniku 014, s. p.; jednání byl stěžovatel přítomen. Daňové povinnosti představovaly nedoplatky na dani z přidané hodnoty, na odvodu ze zisku, na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, a na dani silniční. Stěžovatel se k výčtu daňových povinností vyjádřil tak, že jej bere na vědomí s tím, že ohledně příslušenství se bude informovat o možnosti jeho prominutí.
Ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků zakazuje přenos daňové povinnosti, když stanoví: "Dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.". Finanční orgány i správní soudy dospěly k závěru, že tímto zvláštním právním předpisem je rovněž zákon č. 92/1991 Sb., podle jehož ust. §15 odst. 1 "s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem". Ústavní soud v tomto výkladu rozhodně nespatřuje extrémní vybočení z mezí ústavnosti. Dikce příslušných ustanovení je jasná, nepřipouštějící žádné interpretační pochybnosti. Na nabyvatele vlastnictví privatizovaného majetku přecházejí i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., je kogentním ustanovením o přechodu práv a závazků, jehož účinky nelze smluvně vyloučit. Je přitom nerozhodné, zda se jedná o práva a závazky povahy soukromoprávní či veřejnoprávní včetně daňových; zákon č. 92/1991 Sb. žádné kategorie závazků pro účely jejich přechodu při privatizaci nerozlišuje a nelze to dovodit ani výkladem. Úvahy stěžovatele, že na závazky veřejnoprávní uvedené ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. nedopadá, je irelevantní, stejně jako jím podaný právní rozbor vztahu mezi zákonem č. 92/1991 Sb. a obchodním zákoníkem z hlediska speciality obou norem. V daném případě se problém týkal daňových povinností, vazbu je proto třeba hledat mezi předpisy daňovými a zákonem č. 92/1991 Sb., v jehož režimu byla předmětná smlouva uzavřena. Takový výklad odpovídá i účelu ust. §15 odst. 1 citovaného zákona, které míří na uspokojení těch závazků, které zůstaly u privatizovaných subjektů, přičemž není důvod stát jako věřitele daňových pohledávek oproti jiným věřitelům znevýhodňovat.
Stěžovatelem zpochybňovaný výklad se navíc již opakovaně objevil v rozhodovací praxi soudů. Jde zejména o rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 712/2005 Sb. NSS, jehož právní věta zní: "Ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, představuje zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti podle ustanovení §45 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků". Obdobně o vztahu obou ustanovení uvažoval již dříve i Městský soud v Brně v rozsudku ze dne 4. listopadu 2002 č. j. 29 Ca 130/2001: " ...zásada o nemožnosti převodu daňové povinnosti je výslovně vyjádřena v ust. §45 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Výjimkou ze zásady nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti je ust. §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 92/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky s ním související ...".
Přisvědčit nelze ani úvaze stěžovatele, že by výklad právního nástupnictví přijatý správními soudy znamenal, že v jednu chvíli by tři subjekty měly jedinou právní subjektivitu (převedení majetku a souvisejících práv na Fond národního majetku následovalo uzavření předmětné kupní smlouvy se stěžovatelem, přičemž ke ztrátě právní subjektivity státního podniku - výmazu z obchodního rejstříku - došlo až po uzavření této kupní smlouvy). Konstrukce zákona č. 92/1991 Sb. stojí na tom, že okamžik převodu vlastnictví a přechodu souvisejících závazků je spojen již se zrušením podniku (viz ust. §11 odst. 1, 2 a ust. §14 odst. 1 téhož zákona), nikoli až s jeho zánikem, k němuž dochází až výmazem z obchodního rejstříku. Okolnost, že zákonem založená univerzální sukcese práv a povinností předchází zániku dotčené právnické osoby, není v právu ojedinělá (srov. např. zákon č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů).
Za ústavně konformní považuje Ústavní soud rovněž závěry Nejvyššího správního soudu, vyslovené v původním zrušovacím rozsudku ze dne 31. května 2005 č. j. 4 Afs 27/2004 - 60, ohledně námitky stěžovatele, že finanční úřad měl stěžovateli předepsat daňovou povinnost formou rozhodnutí, vyslovené v původním zrušovacím rozsudku ze dne 31. května 2005 č. j. 4 Afs 27/2004 - 60. Dochází-li na základě ust. §15 odst. 1 zákona 92/1991 Sb. k univerzálnímu přechodu práv a povinností, a tedy i přenosu daňových povinností, a je-li navíc jednoznačně doloženo, že správce daně informoval nabyvatele o důvodu a výši daňových povinností předchozího poplatníka, není povinností správce daně stanovovat novému vlastníku (zde stěžovateli) rozhodnutím dle ust. §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, jaké peněžité plnění se mu ukládá.
Tento výklad také odpovídá dosavadní judikatuře Ústavního soudu. Ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 469/98 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 97), jakož i na něj navazujícím nálezu sp. zn. IV. ÚS 311/99 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 25, č. 4), sice Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nebyla daňová povinnost (úhrada nedoplatku) ukládána v souladu se zákonem a v jeho mezích a došlo tak k porušení článku 4 odst. 1 a článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, nevěnoval-li správní soud pozornost skutečnostem, že i když povinnost uhradit daňový nedoplatek předchozího vlastníka novému majiteli určuje zákon, nezbavuje to správce daně povinnosti stanovit novému majiteli rozhodnutím podle ust. §32 zákona o správě daní a poplatků, jaké peněžité plnění se mu ukládá. A to zejména, když z průběhu jednání a údajů finančních orgánů vyplývalo, že daňová povinnost byla vyměřena jen původnímu předchozímu poplatníkovi. Tyto závěry však Ústavní soud revidoval ve svém nálezu ze dne 19. prosince 2000 sp. zn. III. ÚS 428/2000 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, č. 191), když uvedl, že ratio nálezu ve věci I. ÚS 469/98 podle jeho rozhodovacích důvodů spočívá v "záměru zachovat nastupujícímu novému subjektu v pozici daňového dlužníka ex lege soudní ochranu tehdy, jestliže jde o subjekt zcela odlišný od původního daňového dlužníka, s nímž není tento nový subjekt nikterak svázán, a jemuž existence daňového dluhu nebyla (nemusela být) známa, ať již co do jeho důvodu nebo jeho výše. Jen v tomto smyslu má soudní ochrana jako ochrana před případným zásahem do hmotně právních vztahů nového subjektu smysl". Závěry uvedené v nálezu ve věci III. ÚS 428/2000 (obdobně též usnesení ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. II. ÚS 428/2000) lze s ohledem na skutkové okolnosti ve stěžovatelově věci plně použít. Z podkladů předložených Ústavnímu soudu vyplývá, že stěžovatel (sám to v ústavní stížnosti ani v předchozím řízení nepopíral) byl správcem daně s přenesenými daňovými povinnostmi řádně seznámen. Lze pak stěží dovodit, že by vydání nového rozhodnutí (nového daňového výměru) bylo ve vztahu ke stěžovateli nezbytné k jeho ochraně před případným zásahem do hmotněprávních vztahů.
S výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu se Ústavní soud plně ztotožňuje. Napadená rozhodnutí správních soudů a finančních orgánů shledává Ústavní soud ústavně konformními, neboť neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ve zbývajícím odkazuje Ústavní soud na velmi přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť považuje za duplicitní se k věci opakovaně podrobněji vyjadřovat za situace, kdy mu přezkum napadených rozhodnutí z pozice "tzv. další odvolací instance" nepřísluší.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu