ECLI:CZ:US:2001:2.US.428.2000
sp. zn. II. ÚS 428/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti D., a. s., zastoupené JUDr. V. H., CSc., advokátem, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 11. 11. 1999, č. j. 134198/99/336961/2807, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2000, č. j. 29 Ca 47/2000-25, a o návrhu na zrušení §13b odst. 21 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 28. 6. 2000 domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 11. 11. 1999, č. j. 134198/99/336961/2807, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2000, č. j. 29 Ca 47/2000-25. Stěžovatelka rovněž podala návrh na zrušení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992, o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se stala ke dni 25. 4. 1997 výlučným vlastníkem souboru nemovitostí podléhajících dani z nemovitostí, které na ni byly převedeny z původního vlastníka Zemědělského družstva D. Staré Město. Dnem 18. 12. 1998 obdržela stěžovatelka od účastníka řízení - Finančního úřadu v Uherském Hradišti - rozhodnutí o přeplatku podle ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vydané dne 27. 9. 1999 pod č. j. 116273/99/336913/0761, kterým jí bylo sděleno, že její přeplatek na dani z přidané hodnoty vykázaný ke dni 20. 9. 1999 v částce 35.131,- Kč byl z úřední povinnosti převeden na úhradu nedoplatků na dani z nemovitostí ve výši 2,295.547,- Kč. Proti rozhodnutí o přeplatku podala stěžovatelka opravný prostředek, reklamaci. Tuto reklamaci správce daně svým rozhodnutím ze dne 11. 11. 1999, č. j. 134198/99/336961/2807, zamítl a svůj postup odvodnil ustanovením §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí. Proti uvedeným rozhodnutím finančního úřadu podala stěžovatelka návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Krajským soudem v Brně. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 5. 2000, č. j. 29 Ca 47/2000-25, řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí je rozhodnutím procesním, které je ustanovením §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu z přezkumné činnosti soudu vyloučeno.
Stěžovatelka má za to, že Finanční úřad v Uherském Hradišti a Krajský soud v Brně porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, zakotvená v Listině základních práv a svobod v čl. 1, čl. 2 odst. 2, v čl. 4 odst. 1, v čl. 11 odst. 3 a 5, v čl. 36 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobné věci, sp. zn. I. ÚS 469/98.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spisový materiál Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 47/2000.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 25. 9. 2000 odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a uvedl, že k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatelky Krajským soudem v Brně nedošlo, neboť od zákonem stanoveného postupu se soud v tomto řízení neodchýlil. Základem pro posouzení věci byl postup správce daně při rozhodování v případech, kdy stěžovatelce vznikl daňový přeplatek, který byl vratitelný. V tomto případě předepisuje ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, správci daně procesní postup při rozhodování pro případ, kdy daňovému subjektu vznikne daňový přeplatek a tento přeplatek je vratitelný. Rozhodnutí správce daně podle §64 tohoto zákona není rozhodnutím o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, protože vydání takového rozhodnutí má svůj základ v právu procesním. Je rozhodnutím o tom, jak bylo s přeplatkem na dani v daňovém řízení naloženo v tom smyslu, v jakém je správce daně oprávněn ze zákona s takovým přeplatkem naložit. Jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Finanční úřad v Uherském Hradišti, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 10. 2000 uvedl, že zakladatelem stěžovatelky je Zemědělské družstvo D., Toto družstvo vstoupilo dnem 27. 5. 1998 do likvidace a následně na majetek družstva byl prohlášen konkurz. Stěžovatelka vznikla dnem 8. 1. 1997, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Brně, oddíl B, vložka 2164. Stěžovatelka se stala na základě prohlášení vkladatele Zemědělského družstva D. ze dne 22. 4. 1997 výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných v uvedeném prohlášení. Právní účinky vkladu nemovitostí vznikly dnem 25. 4. 1997. Zemědělské družstvo D., jako vkladatel nemovitostí, neuhradil daň z těchto nemovitostí za rok 1995, 1996 a 1997 a poměrnou část penále za zdaňovací období roku 1993, 1994 a 1995 v celkové výši 3,578.175,50 Kč. Podle §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu. Za období od změny vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový nedoplatek ručí. Uvedené ustanovení zákona hovoří o případném daňovém nedoplatku, který se váže k jednotlivým nemovitostem, u kterých došlo ke změně vlastnických vztahů, nikoliv pouze o vzniklém nedoplatku za zdaňovací období roku, ve kterém došlo ke změně vlastnických nebo jiných práv. Vzhledem k tomu, že na osobním daňovém účtu stěžovatelky vznikl přeplatek na dani z přidané hodnoty, byl správcem daně tento daňový přeplatek použit na úhradu nedoplatku na dani z nemovitostí v souladu s ustanovením §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Účastník řízení konstatuje, že ve srovnatelných věcech Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Jednalo se o rozhodnutí pod sp. zn. IV. ÚS 21/99 a IV. ÚS 37/99. Účastník řízení má za to, že jeho rozhodnutím, stejně jako rozhodnutím soudu, nedošlo ke tvrzenému dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, které by odůvodňovalo oprávněnost ústavní stížnosti a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry ve věci rozhodujících orgánů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí finančního orgánu o zamítnutí reklamace a rozhodnutí Krajského soudu v Brně o správní žalobě věcí posouzení těchto orgánů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Při posuzovaní ústavní stížnosti se Ústavní soud řídil právním názorem, který Ústavní soud vyslovil v dosud nepublikovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 428/2000, ve kterém ve srovnatelném případě stejné stěžovatelky se konstatuje, že pro zřejmou personální unii mezi oběma daňovými dluhem zatíženými subjekty nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad vyplývajících z právního závěru nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 469/98, dle něhož výzva správce daně (§73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), jako pouhá upomínka k zaplacení daňového nedoplatku (dluhu), nezakládá právo nebo povinnost podrobit se daňové exekuci; proto pod aspekty zjištěných skutečností lze přisvědčit názoru obecného soudu, že správní žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen v právu procesním, jímž nedochází k nijakým změnám v oblasti stěžovatelčiných (hmotných) práv.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky na zrušení ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí. Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že zákonem č. 65/2000 Sb. ze dne 24. 2. 2000, kterým se mění zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, bylo napadené ustanovení s účinností od 1. 1. 2001 zrušeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. dubna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu