ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1245.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1245/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce P. P., narozeného 26.března 1983, bytem v Hradci Králové u Cihelny 395/13, PSČ 503 11, zastoupeného JUDr. Annou Romanovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, náměstí 5. května 812, PSČ 500 02, proti žalovanému Rolnickému družstvu Králíky, se sídlem v Novém Bydžově, Králíkách 1, PSČ 504 01, identifikační číslo 47 45 43 26, zastoupenému JUDr. Josefem Šperkem, advokátem, se sídlem v Hořicích, náměstí Jiřího z Poděbrad 157, PSČ 508 01, o zaplacení částky 637.024,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 52/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 14 Cmo 527/2007-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do rukou právní zástupkyně žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v přisuzujícím výroku co do částky 573.320,- Kč rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2007, č. j. 33 Cm 52/2007-72.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo žalované družstvo dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázka, již dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, neboť ji Nejvyšší soud již vyřešil v rozhodnutí ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 2241/2009.
V odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud (v řízení proti témuž žalovanému) konstatoval, že „otázkou platnosti stanov družstva v části upravující lhůtu pro splatnost vypořádacího podílu odchylně od ustanovení §233 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm uzavřel, že stanovy družstva, které určují lhůtu deseti let pro splatnost vypořádacího podílu, lze v této části považovat za rozporné s dobrými mravy. K témuž závěru se pak opětovně přihlásil v usnesení ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 427/2006 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).“
Dále pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu, podle kterého je článek 15 stanov Rolnického družstva Králíky (jenž určuje, že vypořádací podíl se uhrazuje v penězích po dobu dvaceti let v rovnoměrných splátkách, tj. jedna dvacetina každý rok, a nárok na první splátku je splatný uplynutím dvou let od schválení účetní závěrky za rok, kdy členství zaniklo) neplatný podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pro rozpor s dobrými mravy, v důsledku čehož je nárok navrhovatelky na zaplacení vypořádacího podílu splatný v souladu s ustanovením §233 odst. 4 obch. zák. uplynutím tří měsíců od schválení účetní závěrky za rok, v němž zaniklo členství navrhovatelky, je s označenými rozhodnutími v souladu.
To, že v projednávané věci "nejde o desetiletý odklad splatnosti vypořádacího podílu, ale o splácení vypořádacího podílu v rovnoměrných splátkách po dobu dvaceti let", pak není důvodem – a dovolatel se mýlí, dovozuje-li opak – k odlišnému posouzení úpravy splatnosti vypořádacího podílu ve stanovách v projednávané věci. Je-li v rozporu s dobrými mravy takové ujednání, podle něhož obdrží (bývalý) člen v plné výši plnění na vypořádací podíl teprve po deseti letech od zániku jeho účasti, je tím spíše nemravná úprava, na jejímž základě má člen obdržet ve stejné lhůtě méně než polovinu vypořádacího podílu.“
Tento závěr se uplatní i v projednávané věci.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Proto dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 této vyhlášky (advokát žalobce učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobci 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 2060,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži žalovaného částku 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 24. srpna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu