ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.427.2006.1
sp. zn. 29 Odo 427/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně H. M., proti žalovanému A. D. N., o zaplacení částky 124.019,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 69/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č.j. 14 Cmo 410/2004-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 2004, č.j. 34 Cm 69/2004-34, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 124.019,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 29. října 1996 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do 16% úroku z prodlení z částky 124.019,- Kč od 10. července 1996 do 28. října 1996 zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 6. srpna 2004, č.j. 34 Cm 69/2004-48, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 16% úrok z prodlení z částky 13.724,- Kč od 22. října 1999 do 7. února 2003, žalobu ohledně 16% úroku z prodlení z částky 13.724,- Kč od 10. července 1996 do 21. října 1999 zamítl a rozhodl o povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek a o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že žalobkyně je dědičkou „členských práv a povinností člena družstva“ J. K., zemřelého 20. prosince 1995, a jelikož se nestala členkou družstva, vznikl jí nárok na vypořádací podíl podle ustanovení §233 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jehož splatnost ve smyslu ustanovení §233 odst. 4 obch. zák. nastala uplynutím tří měsíců od schválení účetní závěrky za rok 1995. Přitom shledal neplatnou (pro rozpor s dobrými mravy - §39 občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“) úpravu splatnosti vypořádacího podílu obsaženou ve stanovách žalovaného, podle které „se vypořádací podíl vydává po sedmi letech od ukončení členství a musí být vyrovnán do dvaceti let od skončení členství“. V situaci, kdy žalovaný na úhradu dluhu z titulu vypořádacího podílu žalobkyni dne 7. února 2003 zaplatil 13.724,-Kč, aniž „by současně zpochybnil skutečnost, že jde jen o částečné plnění“, soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. - vyhodnotil jako nedůvodnou rovněž žalovaným vznesenou námitku promlčení a žalobě v rozsahu shora uvedeném vyhověl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. srpna 2005, č.j. 14 Cmo 410/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve vyhovujících výrocích ve věci samé a ve výroku „o přiznání náhrady nákladů řízení“ potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně ohledně neplatnosti části stanov družstva týkající se splatnosti vypořádacího podílu podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy; neztotožnil se ale s jeho právním názorem co do (ne)důvodnosti námitky promlčení. Přitom zdůraznil, že „vypořádací podíl na stal splatným jistě v roce 1996“ a čtyřletá promlčecí doba (§397 obch. zák.) uplynula v roce 2000. Žalobou podanou u soudu dne 22. října 2003 tak žalobkyně - pokračoval odvolací soud - „uplatnila promlčené právo“, přičemž na tomto závěru nic nemění ani částečné plnění již promlčeného dluhu. Přes výše uvedené odlišné právní posouzení otázky promlčení uplatněného nároku, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným. Vzhledem k okolnostem projednávané věci, kdy by žalovaný profitoval „ze svého protiprávního jednání, neplatných stanov“, totiž uzavřel, že výkon práva žalované spočívající v uplatnění námitky promlčení je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá právní ochrany (§265 obch. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu a to ve všech jeho výrocích podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení situace, kdy „žalobkyně svůj nárok na vypořádací podíl uplatnila více než tři roky po uplynutí obecné promlčecí lhůty a žalovaný vznesl námitku promlčení“, jakož i v možnosti „aplikovat judikáty NS a ÚS“ (např. rozsudek ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo 301/2001 a usnesení ze dne 19. září 2002, sp. zn. III. ÚS 135/02) i na stanovy odlišného znění, „aniž by se obecné soudy takovými stanovami po právní stránce zabývaly a analogické použití judikátů řádně odůvodnily“.
Dovolatel v prvé řadě zdůrazňuje, že žalobkyni o znění stanov informoval, přičemž vzhledem k absenci reakce žalobkyně na toto „oznámení“ byl v dobré víře ohledně konkludentní dohody o splatnosti vypořádacího podílu až po uplynutí sedmi let od ukončení členství. Existencí takové dohody se však soudy nezabývaly. Dále dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, podle kterého „je námitka promlčení vznesena v rozporu s dobrými mravy“, když žalobkyni nic nebránilo ve včasném uplatnění nároku, a naopak „aplikace“ §265 obch. zák. a §39 obč. zák. vede „k úplnému popření principu právní jistoty“. Současně vyjadřuje přesvědčení, že sice lze považovat za neplatnou část stanov, určující dvacetiletou lhůtu k vyrovnání vypořádacího podílu, nicméně lhůtu sedmi let od skončení členství nepřiměřeně dlouhou neshledává, když obdobnou úpravu „zakotvuje“ i ustanovení §13 zákona č 42/1992 Sb.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání tak jsou bez právního významu námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval: a/ konkludentní dohodou účastníků ohledně splatnosti vypořádacího podílu a b/ „podrobněji stanovami“, když jde jednak o nepřípustné novoty (§241a odst. 4 o. s. ř.), jednak o výhrady, jimiž po obsahové stránce dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Výtky dovolatele směřující proti závěrům odvolacího soudu o rozporu výkonu práva žalovaného vznést námitku promlčení s poctivým obchodním stykem a o neplatnosti části stanov družstva, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že nemají judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 179, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 433/2004 a mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1361/2004).
Ostatně platností stanov (byť jiného družstva) určujících lhůtu deseti let pro splatnost vypořádacího podílu, se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž dovodil, že v této části jsou rozporné s dobrými mravy, a tudíž ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatné. Rozdíl v délce lhůty splatnosti oproti projednávané věci přitom není natolik významný, aby byl důvodem pro jiný - ve vztahu k odkazovanému rozhodnutí opačný - právní závěr. Závěr, podle kterého i pro výkon práva vznést námitku promlčení platí, že nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a jenž je plně uplatnitelný i z hlediska případného rozporu výkonu tohoto práva s poctivým obchodním stykem, přitom formuloval Ústavní soud již v nálezu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu 7/1997.
Protože Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. srpna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu