ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1335.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1335/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně Capital Management Company, a. s. , se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 28, identifikační číslo osoby 63079992, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, PSČ 186 00, proti žalované Ing. M. V. , zastoupené JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem, se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, PSČ 256 01, o zaplacení 5.750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 451/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 5 Cmo 213/2011-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 38.236,- Kč, k rukám jejího zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 47 Cm 451/2009-142, zamítl žalobu o zaplacení 5.750.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem výrokům, podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož by odstoupení Hlavního města Prahy od smlouvy o společném podniku, uzavřené se společností ABF, a. s., mohlo představovat vadu akcií emitovaných uvedenou společností pouze tehdy, bylo-li by to ujednáno ve smlouvě o převodu akcií (tedy sjednaly-li by si strany – slovy odvolacího soudu – odpovídající „ekonomickou jakost“ akcií), odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. obdobně důvody usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 5452/2008, anebo rozsudku ze dne 26. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 938/2012, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – na webových stránkách Nejvyššího soudu) a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Ke shodným závěrům ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. července 2007, sp. zn. 8 Afs 120/2005.
Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 1998, sp. zn. 1 Odon 150/97, je nepřípadný, neboť označené rozhodnutí neřeší otázku nároku z vad převáděných akcií (obchodního podílu), ale omylu v předmětu smlouvy o převodu obchodního podílu. Stejně tak není přiléhavá ani argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, jenž se zabývá nároky prodávajícího plynoucími z neplatné smlouvy o převodu podniku.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, ve výši 31.300 Kč,- Kč, a náhrady paušálních výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 6.636,- Kč tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobkyně celkem 38.236,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu