ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1481.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1481/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka ve věci žalobkyně GARIJA TRADE s. r. o. , se sídlem v Brně, třída Generála Píky 1996/3, PSČ 613 00, identifikační číslo osoby 25333445, zastoupené Mgr. Marcelou Bako, advokátkou, se sídlem v Brně, Slovákova 2, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ J. H. , narozenému a 2/ V. O. , zastoupenému JUDr. Danuší Špačkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Cejl 875/66, PSČ 602 00, o zaplacení částky 40.537,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 36/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2008, č. j. 44 Co 321/2006-55, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2008, č. j. 44 Co 321/2006-55,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil výroky II. a V. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. června 2006, č. j. 17 C 36/2004-29, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby prvnímu a druhému žalovanému bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně částku 40.537,40 Kč s příslušenstvím (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
Soudy obou stupňů shodně vyšly z toho, že HARTL STAVEBNÍ, a. s. (dále jen „společnost“ nebo „pozdější úpadkyně“) byla od roku 1999 v úpadku pro platební neschopnost a od počátku roku 2003 i v úpadku pro předlužení. Žalobkyně (zhotovitelka) uzavřela se společností (objednatelkou) dne 20. září 2001 smlouvu o dílo,
na jejímž základě provedla pro společnost stavební práce a vyúčtovala celkovou cenu těchto prací ve výši 90.537,40 Kč, z níž společnost uhradila dne 7. května 2002 pouze 50.000,- Kč. Společnost podala dne 27. února 2003 návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek, ten však byl zamítnut usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2003, č. j. 31 K 12/2003-114, pro nedostatek majetku.
Odvolací soud nejprve přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož první žalovaný (jako předseda představenstva společnosti) a druhý žalovaný (jako člen představenstva společnosti) porušili svou povinnost dle §3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti (společnost byla v úpadku pro platební neschopnost již v průběhu roku 1999, přičemž návrh na prohlášení konkursu podala až 27. února 2003).
Posléze však odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, který uzavřel, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 40.537,40 Kč (odpovídající neuhrazené části ceny za provedené dílo) z titulu náhrady škody, neboť pokud by neporušili svou povinnost podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu, nevstoupila by žalobkyně do závazkového vztahu se společností a její majetek by se nezmenšil v důsledku neúplného zaplacení ceny za provedené stavební práce - neshledal příčinnou souvislost mezi majetkovou újmou tvrzenou žalobkyní a protiprávním nekonáním žalovaných.
Odvolací soud - vycházeje z toho, že kdyby žalobkyně smlouvu o dílo se společností neuzavřela, nevznikla by jí povinnost provést dílo a nevzniklo by tudíž ani její právo
na obdržení peněžitého plnění - dovodil, že „pokud přesto žalobce uvedenou smlouvu uzavřel (ač neměl), mohou být jeho bezprostřední majetkovou újmou pouze veškeré náklady, které v souvislosti s plněním svého závazku zbytečně vynaložil, a to též může být jedině jeho škodou, a to škodou skutečnou.“.
Za bezprostřední příčinu újmy tvrzené žalobkyní považoval odvolací soud zánik pozdější úpadkyně (výmazem z obchodního rejstříku), nikoliv dřívější nekonání žalovaných. Nekonání žalovaných totiž „působilo“ i v době, kdy společnost svůj závazek částečně plnila, příčinou újmy tak mohlo být „leda nekonání žalovaných po 7. květnu 2002 a takto definovaná újma škodou z hlediska odpovědnostního závazku leda v případě (teoretického) uspokojení
v konkursním řízení, které by po 7. květnu 2002 bylo vyvoláno.“
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu včasným dovoláním, opírajíc
jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc přitom dovolací důvod dle §241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil v prvním a třetím výroku a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, dle něhož není dána příčinná souvislost mezi výše uvedeným porušením povinnosti žalovanými a vznikem škody.
Za příčinu vzniku škody považuje porušení právní povinnosti vyplývající pro žalované
z §3 odst. 2 ZKV, neboť pokud by tito splnili danou povinnost včas, dovolatelka by předmětnou smlouvu neuzavřela vůbec, nebo by ji sice uzavřela, ale za jiných platebních podmínek či s využitím některého ze zajišťovacích institutů.
Odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn.
29 Odo 1220/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 33/2008“) a 29 Odo 1395/2005 (tento rozsudek je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně zpochybňuje výši uplatněné škody. Akceptací názoru odvolacího soudu, že vzniklou škodu mohou představovat pouze náklady, které žalobkyně v souvislosti s plněním svého závazku vynaložila, by byl žalobkyni upřen nárok na náhradu ušlého zisku jako součásti náhrady škody, což by bylo v rozporu z §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu
za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek co do prvního a třetího výroku „potvrdil“.
Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Již v R 33/2008 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu,
ač se tak mělo stát dle §3 ZKV ve znění účinném do 31. prosince 2007, se rozumí rozdíl
mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu,
kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV ve znění účinném
do 31. prosince 2007 se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli v době, kdy je návrh
na prohlášení konkursu podán, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky.
Názor odvolacího soudu, podle něhož jedinou škodou, která mohla žalobkyni
ze smlouvy o dílo uzavřené s pozdější úpadkyní vzniknout, jsou zbytečně vynaložené náklady, je s uvedeným judikatorním závěrem v rozporu.
Nesprávný je i závěr o tom, že příčinou vzniku škody je zánik dlužníka. Skutečnost,
že pozdější úpadkyně byla - poté, co byl návrh na prohlášení konkursu na její majetek zamítnut pro nedostatek majetku - vymazána z obchodního rejstříku, je naopak až důsledkem rozhodnutí konkursního soudu podle §12a odst. 4 ZKV. Příčinou škody vzniklé žalobkyni je právě porušení povinnosti žalovaných podat (včas) návrh na prohlášení konkursu
na majetek společnosti, které - jak uvádí i odvolací soud - trvalo i poté, co společnost svůj závazek částečně plnila (tj. po 7. květnu 2002).
Zbývá dodat, že zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti byl její úpadek osvědčen (srov. i v tomto směru závěry R 33/2008), přičemž z povahy rozhodnutí je zjevné, že na úhradu své pohledávky žalobkyně v konkursu společnosti nemohla obdržet ničeho.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil
včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. července 2010
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu