ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.149.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 149/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalovaným 1) DORMITION s. r. o. , se sídlem v Pískové Lhotě, Poděbradská 194, PSČ 290 01, identifikační číslo osoby 27 11 03 71 a 2) Ing. L. B., zastoupenému JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem, se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Synkovská 1327/6, PSČ 160 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 96/2008, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2011, č. j. 5 Cmo 276/2010-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. září 2009, č. j. 49 Cm 96/2008-50, jímž Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 15. května 2008, č. j. 61 Sm 136/2008-19, kterým žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 7.498.089,14 Kč s 6% úrokem od 19. března 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 24.993,60 Kč a náhradu nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud především přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého námitka nesprávného vyplnění blankosměnky co do výše směnečné sumy (založená na tvrzení, podle kterého „vyplněná výše směnečné sumy neodpovídá podmínkám stanoveným v dohodě o vyplňovacím právu směnečném“, neboť žalobkyně měla na směnku doplnit jako směnečnou sumu částku odpovídající „hodnotě“ směnkou zajištěné pohledávky, nikoli její „výši“) není určitá. Přitom zdůraznil, že z podaných námitek musí být vždy zřejmé, v jakém konkrétním rozsahu je směnečný platební rozkaz „danou námitkou“ napadán, jinak řečeno, v jakém rozsahu se žalovaný směnečný dlužník povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem brání. Bylo tedy na žalovaných, aby uvedli, jaká konkrétní suma měla být v posuzovaném případě do blankosměnky správně vyplněna. Za použití interpretačních pravidel a s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla dohoda o vyplnění blankosměnky uzavřena a jaký cíl sledovala, nelze navíc podle přesvědčení odvolacího soudu dospět k jinému závěru, než že „smyslem směnky bylo zajistit splacení pohledávky v celé její výši, v její nominální hodnotě“.
K výhradě druhého žalovaného, podle níž je „právní úkon spočívající v převzetí směnečného rukojemství“ absolutně neplatný „pro nedostatek vážnosti projevu vůle převzít ručení“, odvolací soud při rozhodování o důvodnosti včas podaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nepřihlížel, neboť byla uplatněna opožděně, tj. až po uplynutí zákonné třídenní lhůty k podání námitek.
Neshledávaje důvodnými ani další námitky žalovaných, odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovaným se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popřípadě (shledá-li jej Nejvyšší soud přípustným) zamítnout jako nedůvodné.
Dovolání druhého žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Jde-li o posouzení otázky (ne)určitosti námitek dovolatele co do výše směnečné sumy, ve spojení s výhradou, že směnečná suma byla do blankosměnky doplněna v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 3/2010 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007. Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách „správná“ výše směnečné sumy uvedena není, námitka vadného vyplnění blankosměnky je proto, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, neurčitá (dostatečně neodůvodněná) a správnost směnečného platebního rozkazu jejím prostřednictvím prověřit nelze.
V této souvislosti – nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení – Nejvyšší soud dále poznamenává, že ostatně nemá (ve shodě s odvolacím soudem) žádné pochybnosti o tom, že ujednali-li si v posuzovaném případě účastníci v dohodě o vyplňovacím právu směnečném, že žalobkyně bude oprávněna doplnit do blankosměnky (při splnění sjednaných podmínek) jako směnečnou sumu částku odpovídající „hodnotě“ směnkou zajištěné pohledávky, je třeba „hodnotou“ pohledávky rozumět její výši (hodnotu) nominální. Dovolatelem předestřený závěr, podle kterého měla být s ohledem na uvedené ujednání účastníků doplněna do směnky částka odpovídající „tržní hodnotě zajištěné pohledávky“ (určené na základě znaleckého posudku, který byla žalobkyně povinna pro tento účel nechat zpracovat), přitom zjevně oporu v samotném textu účastníky uzavřené smlouvy nemá a nelze k němu – oproti mínění dovolatele - dospět ani za použití výkladových pravidel určených ustanovením §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (popř. §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).
Zásadně právně významným pak neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani v řešení otázky včasnosti námitky absolutní neplatnosti směnečného rukojemství.
Závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení §175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud k otázce odůvodnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu dále vysvětlil, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách.
V poměrech projednávané věci přitom nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že druhý žalovaný ve včas podaných námitkách výhradu, podle níž je „právní úkon spočívající v převzetí směnečného rukojemství“ absolutně neplatný „pro nedostatek vážnosti projevu vůle převzít ručení“, neuplatnil a soudy nižších stupňů tak k ní – se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení §175 odst. 1, 4 o. s. ř.) – nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu