ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1490.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1490/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného JUDr. Michalem Paule, advokátem, se sídlem v Praze 10 – Dolních Mecholupech, Kutnohorská 309/84, PSČ 109 00, proti žalovanému R. R. , zastoupenému JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem, se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Letohradská 504/40, PSČ 170 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 65/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2010, č. j. 8 Cmo 202/2009-299, takto:
I. Dovolání proti druhému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2010, č. j. 8 Cmo 202/2009-299, o náhradě nákladů řízení, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 46.754,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 17. února 2009, č. j. 7 Cm 65/2004-217, kterým Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. března 2004, č. j. 7 Sm 230/2003-24, ve znění usnesení ze dne 6. dubna 2004, č. j. 7 Sm 230/2003-25 (jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 5.000.000,- Kč s 6% úrokem od 30. září 2002 do zaplacení a náhradu nákladů řízení a České republice na soudním poplatku částku 200.000,- Kč), tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek ze dne 20. března 2007, č. j. 7 Cm 65/2004-116, jímž Městský soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 249/2007-140, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud – dílem odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, dílem vycházeje z vlastních zjištění, k nimž dospěl poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně (úředními záznamy o vysvětlení podaném podle §158 odst. 5 trestního řádu JUDr. K. J. dne 5. listopadu 2007 a M. P. dne 6. listopadu 2007 v trestní věci vedené Policií České republiky pod sp. zn. ČTS: PSP-439/TČ-2008-75, výslechem svědků M. T. a JUDr. K. J. a usnesením o odložení označené trestní věci, vydaným dne 29. dubna 2009) – shledal na rozdíl od soudu prvního stupně důvodnou námitku žalovaného, podle níž směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (směnka vlastní, již měl vystavit dne 13. srpna 2001 žalovaný na řad E. D., znějící na směnečný peníz 5.000.000,- Kč, s datem splatnosti 30. září 2002 – dále též jen „sporná směnka“), je „falsem“, neboť směnečný text byl bez souhlasu žalovaného dodatečně doplněn na prázdný list papíru opatřený jeho podpisem.
Podle odvolacího soudu byly provedeným dokazováním zjištěny skutečnosti, na jejichž základě lze dospět k závěru o tom, že žalovaný spornou směnku „nevystavil“. V této souvislosti především zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly odcizeny prázdné listy papírů opatřené „hlavičkou“ žalovaného a jeho podpisem, sám žalovaný žádný důvod k vystavení sporné směnky ve prospěch E. D. neměl (směnka neměla žádnou kauzu), přičemž v době, kdy měla být směnka vystavena, ani nepobýval v České republice. Poukázal též na rozpory ve výpovědích svědků M. T. (který měl se žalovaným dohodnout, že vystaví směnku ve prospěch E. D. a tuto směnku následně od žalovaného také převzít) a E. D. (v jejíž prospěch měla být směnka na základě ujednání M. T. a žalovaného vystavena), maje tyto výpovědi jednak za vnitřně rozporné, jednak za odporující skutečnostem zjištěným z dalších provedených důkazů (potud především zdůraznil, že svědek M. T. popisoval okolnosti vystavení směnky odlišně ve svých výpovědích před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a při podání vysvětlení v trestní věci před orgány Police České republiky, nebyl schopen vysvětlit, z jakého konkrétního důvodu měla být sporná směnka vystavena, jeho tvrzení o tom, že text směnky připravil žalovaný v počítači a následně tuto listinu vytiskl, pak odporuje výpovědi svědka JUDr. K. J., který uvedl, že hlavičkový papír, na němž byla směnka vyhotovena, bylo možné vytisknout pouze z jeho počítače, a to jen v období do konce roku 1999, vzájemně rozporné byly konečně i výpovědi svědků T. a D., když podle svědka T. měla sporná směnka souviset rovněž s obchodními aktivitami svědkyně, ta ovšem ve své výpovědi uvedla, že žádný „finanční ani obchodní vztah“ k žalovanému neměla).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně hodnotil provedené důkazy, přičemž vyšel „spíše než z důkazní situace z předpokladů a domněnek, které v provedených důkazech nemají oporu“. V této souvislosti podle dovolatele odvolací soud především nezohlednil „jednoznačně prokázanou skutečnost, a to že většina svědků navržených žalovaným pracovala a dosud pracuje pro žalovaného“ a přihlédnout pak měl rovněž k tomu, že svědci vypovídali s velkým časovým odstupem od rozhodných událostí. Výpověď svědka JUDr. K. J. odvolací soud „interpretuje a hodnotí po svém“ a vyvozuje z ní (nesprávný) závěr o neexistenci kauzy směnky (jež byla naopak podle přesvědčení dovolatele prokázána).
Směnka má navíc, pokračuje dovolatel, „dle našeho právního řádu stejné postavení jako peníze“, z čehož plyne, že „zfalšování“ směnky nemůže být prokazováno „svědecky, nýbrž znalecky“, když postavit najisto, zdali se jedná o falsum, může jako jediný „znalec z oboru“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za správné.
Dovolání výslovně směřuje i proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V tomto rozsahu však není dovolání přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Přestože dovolatel ohlašuje (též) uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je dovolání (posuzováno podle obsahu) především polemikou se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí, jež je v dovolacím řízení uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 24. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 47/2010 (k jehož závěrům se následně přihlásil např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého), takže ze skutkové dovolací argumentace nelze usuzovat na nesprávné právní posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se pak nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jinak řečeno, dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. v této souvislosti též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení §132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175].
V projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není. Odvolací soud důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. a v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil. Protože odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, přičemž nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a jelikož v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, nejsou shora uvedené dovolací námitky žalobce opodstatněné.
Na shora uvedeném závěru pak není způsobilá ničeho změnit ani argumentace dovolatele k otázce (ne)možnosti prokázat padělání směnky (jež v poměrech dané věci spočívalo v neoprávněném doplnění obsahu směnky na žalovaným podepsaný prázdný list papíru) jiným způsobem (výpovědí svědků) než znaleckým dokazováním. Je tomu tak již proto, že závěr, podle něhož může účastník splnit svoji důkazní povinnost (srov. ustanovení §120 o. s. ř.) všemi důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (přičemž mezi takové důkazní prostředky nepochybně patří také výslech svědků), jednoznačně vyplývá z ustanovení §125 o. s. ř. Co do možnosti založit skutkový závěr o tom, že k vytvoření směnky došlo výše popsaným způsobem, se pak nepochybně plně prosadí také závěry, jež Nejvyšší soud formuloval ve vztahu k otázce prokazování pravosti podpisu směnečného dlužníka v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, a podle kterých znalecký posudek je jen jedním z důkazních prostředků, kterými může být pravost sporné listiny prokázána, přičemž povinností soudu je provést i jiné (účastníky navržené) důkazy, které jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat (např. výpověď svědků apod.) a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů takto provedené důkazy hodnotit. Teprve v situaci, kdy hodnocení provedených důkazů (s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo) soudem vyzní v závěr, že výsledek dokazování pravdivost skutkových tvrzení nepotvrdil, bude na místě rozhodnout v neprospěch účastníka zatíženého důkazním břemenem.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalovanému tak vzniklo vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. února 2011), která podle ustanovení §7 bodu 6. a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 7.509.315,07 Kč – viz §8 odst. 1 advokátního tarifu) částku 38.340,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 8.114,40 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 46.754,40 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu