ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1540.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 1540/2020-194
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce GECCO, spol. s. r. o. , se sídlem v Brně, Zborovská 1384/14, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 49445367, zastoupeného Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem, se sídlem v Brně, Štěpánská 317/3, PSČ 602 00, proti žalovanému J. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Zvěřinou, advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 161/20, PSČ 674 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Pojišťovny Patricie a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupeného Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 86/7, PSČ 150 00, o zaplacení částky 3 511 248,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 71 Cm 2/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 2019, č. j. 4 Cmo 106/2019-169, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 2019, č. j. 4 Cmo 106/2019-169, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2019, č. j. 71 Cm 2/2017-137, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. srpna 2019, č. j. 71 Cm 2/2017-162, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 23. května 2019, č. j. 71 Cm 2/2017-137, ve znění (opravného) usnesení ze dne 22. srpna 2019, č. j. 71 Cm 2/2017-162, Krajský soud v Brně:
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce ( GECCO, spol. s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (J. P.) zaplacení částky 3 511 248,48 Kč s příslušenstvím představovaným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 23. prosince 2016 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 138 835 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného (Pojišťovně Patricie a. s.) na náhradě nákladů řízení částku 113 124 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka M254 s. r. o. - v likvidaci u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 45 INS XY pohledávku ve výši 5 380 233,16 Kč jako pohledávku zajištěnou majetkem dlužníka (dále jen „pohledávka žalobce“).
[2] Do téhož insolvenčního řízení přihlásil pohledávky zajištěné stejným majetkem dlužníka i věřitel Agro 2000 s. r. o. coby zajištěný věřitel první v pořadí (dále jen „věřitel A“).
[3] Žalovaný jako insolvenční správce dlužníka na přezkumném jednání konaném dne 26. června 2009 nepopřel pohledávky věřitele A.
[4] Usnesením ze dne 3. listopadu 2011, č. j. KSBR 45 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 8. listopadu 2011, které nabylo právní moci dne 6. prosince 2011, udělil insolvenční soud souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení označeného majetku ve výši 14 088 397,28 Kč věřiteli A.
[5] Podle rozvrhového usnesení ze dne 11. května 2016, č. j. KSBR 45 INS XY, zveřejněného v insolvenčním rejstříku dne 23. května 2016, které nabylo právní moci dne 19. července 2016, byla žalobci k výplatě určena částka 99 467,07 Kč.
[6] Žalobou ze dne 27. ledna 2017 se žalobce domáhá náhrady škody ve výši 3 511 248,48 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout tím, že jeho zajištěná pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nebyla uspokojena v rámci vydání výtěžku zpeněžení zajištěného majetku v důsledku toho, že žalovaný nepopřel pravost pohledávek věřitele A (zajištěného věřitele s lepším pořadím než žalobce).
3. Na výše uvedeném základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §37 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) , a odkazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu – dospěl k následujícím závěrům:
4. Žalobce se o škodě a její výši dozvěděl nejpozději okamžikem, kdy nabylo právní moci usnesení o vydání výtěžku zpeněžení věřiteli A. Lhůta k podání žaloby tak počala běžet dne 7. prosince 2011 a marně uplynula dne 7. prosince 2013. Žalovaný vznesl námitku promlčení důvodně, přičemž „pro úplnost“ soud prvního stupně dodal, že „v době do 31. března 2011 byl jediným způsobem, jímž mohli věřitelé v insolvenčním řízení účinně popřít pohledávky jiných (rovněž přihlášených věřitelů), popěrný úkon uskutečněný při přezkumném jednání, na které byla taková pohledávka zařazena“.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. prosince 2019, č. j. 4 Cmo 106/2019-169:
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 442,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (druhý výrok).
[3] Uložil žalobci zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 442,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (třetí výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §37 odst. 1 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k následujícím závěrům:
7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobce o škodě a její výši dozvěděl nejpozději okamžikem, kdy nabylo právní moci usnesení o vydání výtěžku zpeněžení, a promlčecí doba začala běžet dnem následujícím (tj. 7. prosince 2011); námitka promlčení vznesená žalovaným je tudíž důvodná.
8. Okolnost, že žalobci byla na základě rozvrhového usnesení vyplacena částka 99 467,07 Kč na tomto posouzení „nic nemůže změnit“, neboť „rozvrhové usnesení se taxativně uvedeného zajištěného majetku, který byl zpeněžen již v roce 2011, netýkalo“.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřuje proti výroku o věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu má dovolatel závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody (vzniklé nepopřením pohledávky jiného zajištěného věřitele insolvenčním správcem) počíná běžet okamžikem právní moci usnesení o vydání výtěžku zpeněžení, neboť v tomto okamžiku ještě není postaveno najisto, zda bude pohledávka žalobce uspokojena v dalším průběhu insolvenčního řízení. K tomu dovolatel uvádí, že jeho pohledávka byla podle rozvrhového usnesení částečně uspokojena i z majetku dlužníka, který nesloužil zajištění. Dovozuje tak, že se o škodě a její výši dozvěděl (až) okamžikem, kdy nabylo právní moci rozvrhové usnesení.
11. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout. Podle žalovaného je závěr soudů obou stupňů o promlčení tvrzeného nároku správný a souladný s judikaturou.
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§37
(1) Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.
(…)
(4) Právo na náhradu škody nebo jiné újmy proti insolvenčnímu správci se promlčí do 2 let poté, kdy se poškozený dozvěděl o výši škody a odpovědnosti insolvenčního správce, nejpozději však do 3 let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslným trestným činem, za který byl insolvenční správce pravomocně odsouzen, nejpozději do 10 let od skončení insolvenčního řízení.
§299
(1) Zajištění věřitelé se uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod zajištění, z té části výtěžku, který na ně připadá, nedohodnou-li se písemně jinak. Neuspokojená část jejich pohledávky se považuje za pohledávku přihlášenou a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky.
(…)
18. Citované ustanovení §37 insolvenčního zákona platilo v nezměněné podobě od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (23. října 2008) do 31. května 2019. Ustanovení §299 odst. 1 insolvenčního zákona platilo v citované podobě od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka do 31. prosince 2013. S účinností od 1. ledna 2014 bylo uvedené ustanovení na základě novelizace provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, bez náhrady vypuštěno [podle zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 294/2013 Sb. který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6., volebním období (2010-2013) jako tisk č. 929/0, K bodům 173 až 178 (§298 až §300) byl dosavadní text §299 odst. 1 insolvenčního zákona konzumován doplněním §167 odst. 1 insolvenčního zákona]. Podle přechodného ustanovení čl. II tohoto zákona platí insolvenční zákon, ve znění účinném od 1. ledna 2014 i pro insolvenční řízení zahájená před 1. lednem 2014, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
19. Problematikou uplatňování zajištěných pohledávek v insolvenčním řízení se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, přičemž judikaturní závěry na dané téma shrnul především v usnesení ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, uveřejněném pod číslem 90/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“). V označeném rozhodnutí (mimo jiné) uvedl, že pravidlo, že ta část pohledávky zajištěného věřitele, která nebyla uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, se uspokojí stejně jako ostatní (nezajištěné) pohledávky, sice není v insolvenčním zákoně (od 1. ledna 2014) výslovně obsaženo, leč právní praxe je ve shodě v tom, že toto pravidlo má obecnou platnost. Může však být (v insolvenčním zákoně je) ve shodě s ustanovením §8 insolvenčního zákona modifikováno zvláštní úpravou obsaženou v části druhé insolvenčního zákona u některého ze způsobů řešení úpadku. Část druhá insolvenčního zákona pak nestanoví „jinak“ při řešení úpadku konkursem. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 95/2017, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7-8, ročník 2020, pod číslem 76, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016, uveřejněné pod číslem 91/2019 Sb. rozh. obč.
20. Problematikou odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, kterou způsobil při výkonu funkce, se Nejvyšší soud zabýval mimo jiné v rozsudku ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněném pod číslem 16/2018 Sb. rozh. obč. V něm vysvětlil, že tato odpovědnost je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném splnění následujících předpokladů: 1) porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody.
21. Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno (břemeno tvrzení a důkazní je na poškozeném) a insolvenční správce se může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (§37 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 63/2018].
22. V judikatuře Nejvyššího soudu přitom není sporu o tom, že porušením povinnosti insolvenčního správce, jež zakládá odpovědnost za škodu tím vzniklou věřitelům podle ustanovení §37 insolvenčního zákona, je (může být) v době do 31. března 2011 (tedy v době, kdy přihlášení věřiteli nemohli podle tehdy účinné úpravy insolvenčního zákona popírat pohledávky jiných přihlášených věřitelů) i nesprávné uznání přihlášené pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1774/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2017, pod číslem 25, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sen. zn. 29 ICdo 33/2015, uveřejněný pod číslem 138/2018 Sb. rozh. obč). K tomu srov. též bod 48. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, uveřejněný pod č. 241/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jímž Ústavní soud zrušil ustanovení §192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem insolvenčního zákona dnem 31. března 2011.
23. Jakkoliv pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikaturní závěry ustavené při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání; srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sb. rozh. obč.], důvod k popření judikaturních závěrů, formulovaných Nejvyšším soudem při výkladu otázky vzniku škody způsobené věřiteli tím, že v konkursním řízení nebyla uspokojena jeho pohledávka za dlužníkem (úpadcem), na poli práva konkursního v právu insolvenčním dán není. Proto lze i v této otázce v zásadě vyjít z judikaturních závěrů, které se ustálily při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání.
24. V rozsudku ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 986/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že při posuzování výše škody, vzniklé věřiteli jednáním škůdce, v jehož důsledku věřitel nebude se svou pohledávkou v konkursu (plně) uspokojen, je podstatné rozvrhové usnesení, které co do určení částky k uspokojení konkursních věřitelů vychází ze schválené konečné zprávy. Obecně pak platí, že škodu představuje částka, která by byla rozvrhem určena k uspokojení pohledávky věřitele, nebýt škodního jednání (respektive rozdíl částky, kterou by věřitel v takovém případě obdržel, a částky, která byla na uspokojení jeho přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení skutečna uhrazena).
25. Z uvedeného je patrné, že základním (byť v označeném rozhodnutí výslovně nepojmenovaným) předpokladem pro vznik škody je to, že pohledávka věřitele není v řízení (plně) uspokojena. Jestliže pohledávka věřitele v řízení je, přes existenci protiprávního jednání škůdce, i tak (zcela) uspokojena, nelze uvažovat o vzniku škody. Pro závěr, zda jednáním škůdce vznikne věřiteli škoda, je proto podstatné zjištění, že pohledávka věřitele se stala nedobytnou (popřípadě v jaké části).
26. V rozsudku ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněném pod číslem 48/2011 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud uzavřel, že za nedobytnou je možno považovat pohledávku (její neuspokojenou část) již ke dni, kdy žalobce obdržel (částečné) plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu. Uvedený závěr však v žádném případě nelze vykládat tak, že „za nedobytnou je možno pohledávku (vždy) považovat ‚až’ ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1774/2014). Rozvrhové usnesení totiž není vždy skutečností rozhodnou pro vznik škody způsobené „ztrátou“ (nedobytností) pohledávky vůči dlužníku (úpadci) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněný pod číslem 93/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 93/2012“)].
27. V důvodech R 93/2012 poukázal Nejvyšší soud na to, že otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele může být zodpovězena (podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). K tomu Nejvyšší soud v R 93/2012 dále dodal, že především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu. V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy, bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou a pracovních nároků.
28. Promítnuto do poměrů posuzované věci, podle skutkového stavu, z něhož vyšly oba soudy, je zřejmé, že stav insolvenčního řízení nedovoloval v okamžiku, kdy bylo vydáno usnesení o vydání výtěžku zpeněžení (které nabylo právní moci dne 6. prosince 2011), určit míru uspokojení věřitelů (a tedy ani žalobce). Pohledávka žalobce (coby zajištěné pohledávky s horším pořadím než nepopřená pohledávka zajištěného věřitele A) sice nebyla uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, avšak mohla (měla být) uspokojena stejně jako ostatní (nezajištěné) pohledávky v dalším průběhu insolvenčního řízení. Podle zprávy insolvenčního správce o stavu řízení ze dne 15. února 2012, zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 20. února 2012 (B-53), se v majetkové podstatě nacházel nezanedbatelný majetek a bylo tak možné předpokládat, že dojde k dalšímu uspokojení pohledávek věřitelů (k čemuž ostatně došlo na základě posléze vydaného rozvrhového usnesení, které nabylo právní moci dne 19. července 2016). Závěr odvolacího soudu, podle nějž se pohledávka žalobce stala nedobytnou již okamžikem, kdy nabylo právní moci usnesení o vydání výtěžku zpeněžení (přestože následně došlo k jejímu částečnému uspokojení na základě rozvrhového usnesení), tudíž odporuje shora citované judikatuře Nejvyššího soudu. Současně nemůže obstát ani závěr, že promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody (vzniklé nepopřením pohledávky zajištěného věřitele A insolvenčním správcem) začala běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o vydání výtěžku zpeněžení věřiteli A.
29. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek ve znění opravné usnesení soudu prvního stupně, včetně závislých výroků o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
30. Ohledně označení žalovaného Nejvyšší soud důsledně vyšel ze závěrů ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, uveřejněný pod číslem 72/2019 Sb. rozh. obč.), podle nichž ve sporu o náhradu škody, kterou věřiteli způsobila fyzická osoba tím, že při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka nepostupovala s odbornou péčí (§37 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), má (musí) být žalovaná fyzická osoba označena jako kterákoli jiná fyzická osoba (stejně, jako kdyby taková osoba vedla soukromoprávní spor, který se insolvenčního řízení vůbec netýká).
31. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu